ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.481.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 481/2022-9804
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovoláních, která podali obvinění F. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okr. Plzeň-město, a D. F., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okr. Klatovy, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 12 To 104/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 9/2015 takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného F. Š. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného D. F. odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 5 T 9/2015 , byl obviněný F. Š. v bodech 8, 11, 15–20 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, a obviněný D. F. byl v bodě 8 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl obviněný F. Š. podle §209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému D. F. byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku a §58 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 1, 2 trestního řádu rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Dále byl obviněný F. Š. podle §226 písm. b), c) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutky, v nichž byl spatřován pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, a obviněný D. F. byl podle §226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutky, v nichž byl spatřován pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných Z. Ch., L. T., J. H., P. M., L. F., J. B., F. Š. st., J. F., Z. Ch., J. K., D. V. a Z. P.
2. O odvoláních obviněných a státního zástupce podaném v neprospěch obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 12 To 104/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání obviněného D. F. zrušil napadený rozsudek v celé odsuzující části, která se ho dotýká, a podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání obviněného F. Š. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, který mu byl uložen, a částečně ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného D. F. uznal vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (bod 12), a za to jej podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Obviněnému F. Š. uložil za pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, stran kterého zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod body 8, 11, 15–20 nezměněn, podle §209 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody ve výměře pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §229 odst. 1 trestního řádu rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody. Podle §256 trestního řádu odvolání státního zástupce ve vztahu k oběma obviněným jako nedůvodné zamítl. Taktéž rozhodl o odvolání ostatních obviněných a o odvolání státního zástupce ve vztahu k těmto ostatním obviněným.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními obvinění F. Š. a D. F.
4. Obviněný F. Š. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Odvolací soud podle názoru obviněného při rozhodování o trestu neprovedl test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nesprávně promítl délku řízení do ukládaného trestu. Nezohlednil přiměřeně, že celé řízení před soudem trvalo bezmála sedm let. K tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005. Odvolací soud podle názoru obviněného také pochybil, když neshledal splnění podmínek pro mimořádné snížení spodní hranice zákonné trestní sazby s ohledem na rodinnou situaci, péči o nemocného otce a nemoc jeho sestry. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že neměl možnost uzavřít dohodu o vině a trestu, kterou navrhl a byl připraven ji uzavřít. Za rozporné i s ústavním principem zákazu sebeobviňování, resp. jakéhokoliv (i nepřímého) donucování k přiznání, vyplývajícího z čl. 37 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, považuje obviněný podmínění možnosti uzavření dohody o vině a trestu doznáním se ke konkrétní skutkové podstatě trestného činu. Jestliže obviněný uvedl, že pokud něco spáchal, tak trestný čin lichvy, byla tím splněna podmínka doznání a soud ji měl takto akceptovat. Byla tak porušena zásada subsidiarity trestní represe.
5. V dovolací lhůtě obviněný dovolání doplnil. Namítl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, pokud jde o výši škody velkého rozsahu, neboť v něm chybí jakýkoliv výpočet výše škody. Dále uvedl, že podal návrh na povolení obnovy řízení, v němž na základě znaleckých posudků dovozuje, že výše škody byla značně nadhodnocena. Odvolací soud také opomenul důkaz rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 2 T 122/2010, jímž bylo rozhodnuto o vině svědkyně Ch. a za kterého vyplývá, že nanejvýš mohl způsobit značnou škodu, a tedy spáchat i méně závažný trestný čin. Rovněž nebylo prokázáno spolupachatelství ve vztahu k jednotlivým skutkům, a byla proto porušena zásada in dubio pro reo .
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 12 To 104/2020, podle §265k trestního řádu zrušil a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
7. Obviněný D. F. opřel své dovolání o důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Obviněný nejprve rozsáhle zrekapituloval předchozí průběh řízení. Poté uvedl, že nadále trvá na veškerých svých námitkách uplatněných v odvolání. S ohledem na zákonnou úpravu trvá zejména na námitce spočívající v nesprávné právní kvalifikaci posuzovaného jednání. Podle názoru obviněného, pokud by přeci jen mělo být na jeho jednání nahlíženo tak, že se nějakým způsobem domluvil s ostatními obviněnými, pak posuzované jednání nevykazuje znaky podvodu, když dlužníci nebyli a ani nemohli být uvedeni v omyl. Dlužníci, resp. osoba za ně jednající, o všech okolnostech věděli. Posuzované jednání by mohlo být kvalifikováno toliko jako lichva. Ostatně i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na první pohled bylo patrné, že se jedná o lichvu.
8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 12 To 104/2020, a jemu předcházejí rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2020, č. j. 5 T 9/2015-8769, a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného F. Š. uvedl, že obsah dovolání neodpovídá tvrzení obviněného, podle kterého své dovolání směřuje do výroků o vině a trestu. Odvolací soud o vině obviněného vůbec nerozhodoval a obviněný v textu dovolání brojí pouze proti trestu. Otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, však žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Podle názoru státního zástupce nedošlo ani k porušení principu proporcionality trestní represe, resp. zásady proporcionality trestních sankcí, kteroužto zásadu lze uplatnit mimo dovolací důvody. K tomu odkázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu (zejména sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, sp. zn. 8 Tdo 718/2018) a na pečlivé odůvodnění uložených trestů v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soud. Ohledně vztahu délky trestního stíhání a subsidiarity trestní represe odkázal státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1080/2019. Námitka proti neužití §58 trestního zákoníku ani v případě reakce na délku doby od spáchání činu či délku doby trestního řízení neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, a jedná se jen po otázku dodržení principu proporcionality trestní represe. Státní zástupce analyzoval související rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 303/2012, sp. zn. 3 Tdo 291/2013, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, sp. zn. 6 Tdo 780/2016, sp. zn. 8 Tdo 897/2017, sp. zn. 8 Tdo 1560/2017, sp. zn. 8 Tdo 667/2018, sp. zn. 3 Tdo 1215/2018, sp. zn. 5 Tdo 565/2019, sp. zn. 8 Tdo 1068/2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019, sp. zn. 7 Tdo 1434/2019, sp. zn. 7 Tdo 559/2020, sp. zn. 11 Tdo 600/2020, sp. zn. 7 Tdo 1351/2020, sp. zn. 7 Tdo 1257/2021) a dospěl k závěru, že nebylo třeba délku trestního řízení kompenzovat cestou §58 odst. 1 trestního zákoníku, byť se jedná o věc hraniční.
10. K doplnění dovolání státní zástupce uvedl, že námitku obviněného ohledně vyčíslení výše škody je třeba považovat za námitku procesní, neboť dovolatel nezpochybňuje postup při stanovení výše škody z hlediska §137 trestního zákoníku, nýbrž namítá absenci početní operace vedoucí k součtu jednotlivých částek. Pokud obviněný namítl nezohlednění rozsudku Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 2 T 122/2010, jímž měla být podle tvrzení obviněného odsouzena svědkyně Ch. pro zpronevěru částky 776.706 Kč ke škodě poškozených B., jde o výhradu v neprospěch obviněného, neboť taková skutečnost by celkovou výši jím způsobené škody zvyšovala. Námitka argumentující porušením zásady in dubio pro reo nemůže sama o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022.
11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného F. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
12. K dovolání obviněného D. F. státní zástupce ve vyjádření uvedl, že odkaz obviněného na námitky uvedené v odvolání je nepřípustný. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka, že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako lichva. K tomu státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde je přesvědčivým způsobem za užití konkrétních argumentů vysvětleno, proč bylo jednání dovolatele podvodné.
13. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
14. Obvinění F. Š. i D. F. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byli obvinění uznáni vinnými, a byly jim uloženy tresty.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které se dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
17. Obviněný F. Š. v dovolání odkázal na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu s tím, že napadený rozsudek (v dovolání chybně označen jako usnesení) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to jak ve vztahu k výroku o trestu, tak k výroku o vině. Obviněný zjevně nereflektoval změnu úpravy dovolacích důvodů v §265b odst. 1 trestního řádu v souvislosti s novelou trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Jelikož se část dovolací argumentace váže ke skutkovým otázkám a část k otázkám právním, lze usuzovat, že obviněný hodlal uplatnit důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) i h) trestního řádu v účinném znění. Obviněný D. F. deklaroval pouze existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
20. Pokud jde o obviněného F. Š. , za námitky vztahující se ke zjišťování skutkového stavu věci lze považovat výhrady, podle kterých odvolací soud opomenul důkaz rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 2 T 122/2010 a při posuzování otázky spolupachatelství porušil zásadu in dubio pro reo . Přestože obviněný argumentuje opomenutých důkazem, jímž má být rozsudek Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 2 T 122/2010, ve skutečnosti tím nemá na mysli, že by soudy takový důkaz neprovedly či jej neučinily předmětem svých hodnotících úvah. Vyjadřuje toliko nespokojenost s tím, jak soudy tento důkaz hodnotily. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu totiž vyplývá, že se tímto důkazem soud podrobně zabýval, a to i z hlediska obhajoby obviněného. Obviněný se tak snaží pouze prosadit vlastní verzi skutkového stavu, aniž by ovšem jeho výhrady odpovídaly obsahovému vymezení některého z dovolacích důvodů. Případný není ani poukaz obviněné na pravidlo in dubio pro reo . Toto pravidlo plyne ze zásady presumpce neviny a má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Jeho případné porušení nemůže samo o sobě naplnit žádný dovolací důvod. Z pohledu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu by jeho porušení mělo význam v případě, že by vygradovalo až do podoby extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. O takový případ v projednávané věci nejde a obviněný to ostatně ani nenamítá. Soudy při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu rozhodně nevybočily ze zákonného rámce. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Nelze proto říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
21. K otázce právního posouzení, a tím k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, vztahoval obviněný námitky, jimiž brojil proti výši uloženého trestu a domáhal se aplikace §58 odst. 1 trestního zákoníku. Jeho výhrady však deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání je nutné odmítnout v případech, kdy se obviněný v zásadě pouze domáhá přiznání jiné váhy určitým okolnostem z hlediska jejich významu pro ukládání trestu a tuto argumentací směřuje právě jen proti diskreci soudu provedené v jejích zákonných mezích, do níž Nejvyšší soud v řízení o dovolání nemůže zasahovat. To platí rovněž v případě námitky nepoužití §58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 trestního zákoníku, neboť i zde jde o posuzování obecných otázek druhu a výměry trestu – v podstatě podle kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku, mezi něž patří i doba uplynulá od spáchání trestného činu a délka trestního řízení stejně jako osobní a rodinné poměry pachatele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Zásah dovolací soud s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, na délku trestního řízení či na poměry obviněného může ve vztahu k výměře uloženého trestu přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy jde o porušení zásady proporcionality trestní represe jako jednoho z definičních znaků demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a zároveň porušení základního ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do výroku o uložení trestu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Taková situace ovšem v projednávané věci nenastala. Pokud jde o obviněným namítanou délku trestního řízení, činila doba trestního stíhání přibližně sedm let. Přestože se jedná o poměrně dlouhou dobu, nelze ji považovat za natolik nepřiměřenou, aby ji bylo nutné kompenzovat mimořádným snížením trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Nelze totiž odhlédnout od složitosti věci dané vysokým počtem obviněných i poškozených a množstvím i povahou jednotlivých útoků. Jisté průtahy ve věci lze spojovat toliko s odvolacím řízením, kde ovšem vzešly z koronavirové epidemie. Tyto okolnosti přitom při ukládání trestu zohlednil již odvolací soud. Odkázat lze i na přiléhavé porovnání projednávané věci s obdobnými případy rozhodovanými dovolacím soudem, jak na ně ve svém vyjádření poukázal státní zástupce. Ve shodě s odůvodněním napadeného rozhodnutí je třeba přistoupit k otázce výměry uloženého trestu i z hlediska osobních a rodinných poměrů obviněného. Obviněný sice akcentuje, že se stará o svého starého otce a o sestru, která se léčí se závažným onkologickým onemocněním, nicméně tyto skutečnosti nelze považovat za tolik mimořádné, aby odůvodnily uložení trestu odnětí svobody v režimu §58 odst. 1 trestního zákoníku. Napadeným rozsudkem uložený trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby nelze považovat za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý či nepřiměřený.
23. Uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá ani námitka obviněného, podle které je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, pokud jde o výši škody velkého rozsahu, neboť v něm chybí jakýkoliv výpočet výše škody. Ve své podstatě jde o námitku spíše procesní, jelikož obviněný namítá nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. §125 trestního řádu). Naopak, s jedinou výjimkou v případě skutku pod bodem 12., žádným způsobem nezpochybňuje postup při stanovení výše škody z hlediska §137 trestního zákoníku. Určení výše škody způsobené jednáním obviněného jednoznačně vyplývá z tzv. skutkové věty napadeného rozsudku, a to jednotlivě ve vztahu ke všem dílčím útokům pokračujícího trestného činu. Celková výše škody, určená prostým součtem škod u jednotlivých dílčích útoků, je uvedena na str. 209 rozsudku nalézacího soudu. Přestože existují drobné matematické nesrovnalosti mezi součtem škod uvedených ve výroku rozsudku a celkovou škodou uvedenou v jeho odůvodnění, vyznívá nepřesnost ve prospěch obviněného. Podstatné je, že celková výše škody jednoznačně přesahuje 14 milionů Kč, a tudíž nelze uvažovat o vlivu na právní kvalifikaci činu. Stejně tak nemůže mít vliv na závěr o způsobení škody velkého rozsahu ani výhrada obviněného, podle které odvolací soud ve vztahu ke skutku pod bodem 12. opomenul důkaz rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 2 T 122/2010. K této námitce se dovolací soud vyjádřil již výše. Nejedná se však o námitku hmotněprávní, jelikož je založena pouze na nesouhlasu obviněného s rozhodnými skutkovými závěry odvolacího soudu. Navíc obviněným prosazované snížení výše škody o částku 776.706 Kč, nemůže vést ke změně právní kvalifikace činu na zločin podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku.
24. Čistě procesní charakter má výhrada obviněného, že byla nesprávně právně posouzena možnost uzavření dohody o vině a trestu, kterou státnímu zástupci navrhl a byl připraven ji uzavřít. Takový návrh obviněný učinil v době mezi vyhlášením rozsudku nalézacího soudu a jednáním soudu odvolacího. Nicméně u veřejného zasedání odvolacího soudu dne 15. 11. 2021 k dotazu státního zástupce výslovně prohlásil: „Pokud jsem se doznal v dohodě o vině a trestu, tak se nedoznávám.“ A připustil možnost, že se dopustil lichvy. Jeho „doznání“ se ke spáchání trestného činu lichvy ovšem bylo v zásadním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem věci, jak byl zjištěn již v řízení před nalézacím soudem a posléze potvrzen v řízení o odvolání. Obviněný rozhodně nebyl v průběhu trestního stíhání nucen k doznání. Bylo otázkou jen jeho volby, zda s ohledem na důkazní situaci prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán. Pokud v dovolání obviněný v této souvislosti bez jakéhokoliv zdůvodnění namítl, že tímto došlo i k porušení zásady subsidiarity trestní represe, nebylo možné na jeho námitku reagovat. Není totiž úlohou dovolacího soudu domýšlet si obsah dovolacích námitek, pokud je obviněný nepodpořil žádnou vlastní argumentací.
25. Ve vztahu k obviněnému D. F. je třeba uvést, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 trestního řádu tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto nelze přihlížet k jeho námitkám uplatněným v odvolání, byť obviněný v dovolání uvedl, že na nich nadále trvá. Jediná výhrada obviněného skutečně uvedená v dovolání tak spočívá v tom, že posuzované jednání nevykazuje znaky podvodu a mohlo být kvalifikováno toliko jako lichva. Z hlediska deklarovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu jde sice o výhradu relevantní, neboť směřuje proti právnímu posouzení skutku, nejedná se však o výhradu opodstatněnou. Navíc se jedná o obhajobu, kterou obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy se s ní přesvědčivě vypořádaly. Postačí proto odkázat na příslušné pasáže napadeného rozhodnutí (zejména odst. 237 rozsudku odvolacího soudu), z nichž vyznívá posouzení skutku uvedeného v bodě 12. rozsudku odvolacího soudu jakožto zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku jako přiléhavé.
26. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného F. Š. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného D. F. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud jím podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu]
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu