ECLI:CZ:US:2023:4.US.604.23.1
sp. zn. IV. ÚS 604/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1929/10, Brno, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 30 Cdo 992/2022-565, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2021 č. j. 18 Co 257/2021-536 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. května 2021 č. j. 28 C 37/2020-471, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka tvrdí, že přiznáním nedostatečného zadostiučinění v penězích bylo porušeno její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále "Ústava"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny a další práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 13 Úmluvy. Ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se proto domáhá zrušení II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu a příslušných částí v záhlaví uvedených rozsudků Městského soudu v Praze (dále "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále "obvodní soud").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, proti stěžovatelce a dalším osobám bylo zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) trestního zákona. Dne 25. 10. 2010 bylo stěžovatelce doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále "okresní soud") byla v řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 77/2011 dne 21. 2. 2012 uznána vinnou a byl jí uložen podmíněný trest. Tento rozsudek stížnostní soud později zrušil. Ve věci dále rozhodoval Nejvyšší soud o stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona a Ústavní soud o ústavní stížnosti stěžovatelky ohledně namítané podjatosti soudce okresního soudu. Po opětovném podání obžaloby bylo trestní stíhání stěžovatelky usnesením okresního soudu ze dne 21. 2. 2019, které nabylo právní moci dne 29. 3. 2019, zastaveno podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť stíhaný skutek nebyl trestným činem.
3. Stěžovatelka předběžně uplatnila u vedlejší účastnice řízení nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 386 244 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení a 1 500 000 Kč z titulu nezákonného trestního stíhání. Vedlejší účastnice řízení dospěla k závěru, že jsou dány oba odpovědnostní tituly podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Za nepřiměřenou délku řízení jí vedlejší účastnice přiznala částku 61 188 Kč a z titulu nezákonného trestního řízení částku 50 000 Kč, zároveň se stěžovatelce omluvila.
4. Následně se stěžovatelka domáhala žalobou u obvodního soudu zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 335 056 Kč s příslušenstvím způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení a částky 1 450 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v souvislosti s nezákonným trestním stíháním.
5. Obvodní soud napadeným rozsudkem rozhodl, že vedlejší účastnice řízení je povinna stěžovatelce zaplatit 86 687 Kč s příslušenstvím (výrok I). Jde o součet částky 16 687 Kč přiznané za nepřiměřenou délku trestního řízení a částky 70 000 Kč za nezákonně vedené trestní řízení. Žalobu, aby byla vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovatelce částku 1 698 369 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II). Dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 82 665,68 Kč (výrok III). Obvodní soud uzavřel, že při úvaze o výši odškodnění za nezákonně vedené trestní stíhání je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, jimiž zpravidla jsou povaha věci, celková délka trestního řízení a následky v osobní sféře poškozené osoby. Protože však stěžovatelka již byla odškodněna na újmě v důsledku délky soudního řízení, k tomuto kritériu nelze přihlížet při hodnocení nemajetkové újmy za nezákonně vedené trestní stíhání. Přesto obvodní soud uznal, že došlo k zásahu do osobnostních sfér života stěžovatelky, do společenských vztahů i do pracovní oblasti.
6. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice řízení městský soud napadeným rozsudkem jednak potvrdil vyhovující výrok o věci samé, jednak změnil zamítavý výrok tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku ve výši 44 500 Kč s příslušenstvím (výrok I). Dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Zadostiučinění bylo navýšeno z titulu nepřiměřené délky řízení. Ve vztahu k odpovědnosti za nezákonné stíhání označil městský soud námitky stěžovatelky i vedlejší účastnice jako nedůvodné. Připomenul, že ke dni zahájení trestního stíhání byl skutečně důvod pro závěr o možném spáchání trestného činu, nešlo o zlovolný postup orgánů činných v trestním řízení. Tento důvod však v průběhu trestního stíhání odpadl.
7. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím zrušil rozsudky městského soudu a obvodního soudu v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 273 869 Kč s příslušenstvím a v navazujících nákladových výrocích a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Důvodnost spatřoval pouze ohledně hodnocení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, neboť při něm obvodní soud a městský soud nezohlednily případné průtahy. Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl (výrok II.). Ve vztahu k odškodnění za nezákonné vedení trestního stíhání neshledal různě formulované námitky stěžovatelky jednak přípustnými (ohled na ekonomický vývoj společnosti), jednak důvodnými (porovnání s obdobnými případy). K námitce zohlednění různých okolností při stanovení výše zadostiučinění neobsahovalo dovolání náležitosti vyžadované §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatelka nevymezila právní otázku, jejíhož vyřešení se domáhá. Dovolání v tomto rozsahu tedy trpělo vadou, pro niž nebylo možno v řízení pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká, že jí přiznaly nízké zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí vznikla v přímé příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním trvajícím 8 let, 5 měsíců a 4 dny, jež bylo zastaveno, přičemž byla ohrožena trestem odnětí svobody v trvání 3 až 10 roků. Celková výše přiznaného zadostiučinění činí pouhých 120 000 Kč, což se příčí judikatuře Ústavního soudu. Poukazuje rovněž na rozpor se zadostiučiněním přiznaným ze stejného titulu jejímu otci, manželovi a bratrovi, jež se pohybovalo ve výši 456 000 Kč, 290 000 Kč a 290 000 Kč. Dopady nezákonného trestního stíhání do jejího života přitom byly obdobné.
9. Současně stěžovatelka napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, odmítající příslušné dovolací námitky z důvodu, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a
odst. 2 o. s. ř. Uvádí, že vše podstatné podrobně a konkrétně uvedla, uplatnila obdobné námitky jako námitky, jež byly v jiných věcech důvodem pro kasaci rozhodnutí. Navíc stejným způsobem formulovala jiné otázky, které shledal Nejvyšší soud přípustnými.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku příslušným částem rozsudků městského soudu a obvodního soudu viz níže (sub IV.).
IV.
Posouzení přípustnosti opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy napadla rozsudek městského soudu a obvodního soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (bod 7). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu". Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§237, s doplňky v §238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj. (§238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633)].
12. Ve zjištění Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání ohledně stanovení výše přiznaného zadostiučinění trpí v některých ohledech vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, protože stěžovatelka nijak nevymezila konkrétní právní otázku, jejíhož vyřešení se dovoláním domáhá, Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatelka, resp. její právní zástupce, nevzala při formulování otázek 5 a 6 v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz §241a odst. 2 o. s. ř.) a nerespektovala vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Ústavní soud shledal, že dílčí závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka nevymezila žádnou z přípustností dovolání k řešení konkrétně formulované hmotněprávní nebo procesněprávní otázky, tudíž nedostála požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (str. 9 odůvodnění napadeného rozsudku), je přiléhavý.
13. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání již k problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Na základě těchto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je v části sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.
14. Dílčí odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti části rozsudku městského soudu a části rozsudku obvodního soudu. To však nemění nic na tom, že další otázky spojené se stanovením výše zadostiučinění byly shledány Nejvyšším soudem přípustné.
15. Jádrem ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka dostála požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání, je nesouhlas stěžovatelky se stanovením zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla v důsledku nezákonného trestního stíhání. Konstantní judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že při rozhodování o nárocích plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny a zákona č. 82/1998 Sb. jsou to především obecné soudy, které jsou povolány, aby posoudily existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (např. usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2190/12). Do samotného hodnocení konkrétních okolností věci je tak Ústavní soud oprávněn vstupovat pouze omezeně. Prostor pro kasační zásah se otevírá toliko v případech, v nichž je možno závěry obecných soudů označit za extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy a odporující tudíž ústavně zaručeným právům účastníka řízení [např. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)]).
16. Při hodnocení výše zadostiučinění nelze odhlédnout od odůvodnění obvodního soudu, že kritérium délky řízení je zohledňováno jak při stanovení výše odškodnění z titulu nepřiměřené délky řízení, tak z titulu nezákonného trestního stíhání. Proto samotná částka zadostiučinění za nezákonné stíhání ve výši 120 000 Kč není zcela vypovídající o celkové výši odškodnění poskytnuté stěžovatelce za jedno a totéž trestní řízení. Je tedy nutno přihlédnout i k částce 122 375 Kč, která byla stěžovatelce vyplacena za nepřiměřenou délku tohoto řízení. Navíc v důsledku výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu může být přiznaná částka dále navýšena. Vedle toho Ústavní soud také plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu, jež adekvátním způsobem vysvětlily, jaká kritéria zohledňovaly, jakou váhu jim přisuzovaly, reagovaly také na argumenty účastníků řízení.
17. Odkazy stěžovatelky na rozhodovací činnost Ústavního soudu, jež má prokazovat neadekvátní výši zadostiučinění, nejsou zcela přiléhavé. V nálezu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (N 183/82 SbNU 773) Ústavní soud reagoval na stížnost stěžovatelky, jež po pravomocných rozhodnutích vykonala trest. V nálezu ze dne
13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2175/16 (N 45/88 SbNU 615) zase obecné soudy dospěly k odškodnění srovnatelnému s celkovým odškodněním stěžovatelky v posuzované věci, nezákonné trestní řízení trvalo delší dobu a stěžovatel byl nucen pozastavit výkon advokacie na více než dva roky. Podstatné však je, že obecné soudy ve věci stěžovatelky dostály výchozím principům, o něž se tyto nálezy opíraly, čili individualizaci odškodnění a náležité odůvodnění. Skutečnost, že stěžovatelka se s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Na základě shora uvedeného Ústavní soud uzavírá, že se obecné soudy nedopustily kvalifikovaných vad, jež by vyvolávaly potřebu jeho kasačního zásahu.
18. Stěžovatelka rovněž namítá porušení čl. 90 Ústavy, jenž uvádí, že soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jak bylo uvedeno výše, pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení a výší poskytnutého zadostiučinění nelze interpretovat tak, že by soudy jejím právům ochranu neposkytly. Postupovaly tak na základě příslušného zákona i judikatury. Stěžovatelka nijak blíže svou argumentaci v tomto ohledu nerozvinula.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou,
tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2023
Josef Fiala v. r.
předseda senátu