ECLI:CZ:US:2023:4.US.66.23.1
sp. zn. IV. ÚS 66/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Kroutilové, zastoupené JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Národní 416/37, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. října 2022 č. j. 36 Co 160/2022-167, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva na rodinný život a ochranu dětí zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) a rovnost účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 48 C 226/2021 se podává, že stěžovatelka se domáhala stanovení výživného Romanu Kroutilovi, svému otci (dále jen "žalovaný"), neboť jím dosud hrazené výživné neodpovídá jejím odůvodněním potřebám, jako jeho zletilé dcery, a je v nesouladu s jejími nejlepšími zájmy. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2022 č. j. 48 C 226/2021-113 uložil žalovanému povinnost přispívat na výživu stěžovatelce částkou 5 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 2. 2021 (I. výrok), dále mu uložil povinnost splácet nedoplatek na výživném (II. výrok) a nahradit stěžovatelce náklady řízení (III. výrok).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal žalovaný odvolání a na jeho základě Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil I. výrok rozsudku okresního soudu tak, že žalovaný je povinen přispívat stěžovatelce částkou 5 000 Kč měsíce v období od 1. 2. 2021 do 30. 9. 2022 (I. výrok), změnil II. výrok okresního soudu ve výši nedoplatku a ve výši splátek (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění formuloval závěr, že žalovanému, jako otci stěžovatelky, nelze proti jeho vůli uložit povinnost hradit výživné po dobu studia stěžovatelky na jazykové škole, neboť jeho vyživovací povinnost ke stěžovatelce zanikla měsícem, v němž složila maturitní zkoušku, tj. v září 2022. Podle krajského soudu nebyly u stěžovatelky shledány dostatečně silné důvody pro to, aby si musela své jazykové dovednosti doplňovat v denním studiu, příp. pro to, aby toto studium považoval za překážku schopnosti se sama živit.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Postup krajského soudu dosahuje podle stěžovatelky intenzity nezákonnosti a neústavnosti, neboť jeho rozhodnutí vykazuje prvky libovůle v použití práva a je extrémně rozporné s principy ochrany jejího nejlepšího zájmu, jako zletilého dítěte, a "spravedlnosti při výkladu právních norem". Krajským soudem podaný výklad relevantních právních norem v napadeném rozsudku je naprosto nepředvídatelný a překvapivý, neboť rozsudek nectí právní úpravu ani ustálenou judikaturu Ústavního soudu týkající se zásad určování výživného. Přijaté právní závěry o trvání vyživovací povinnosti žalovaného ke stěžovatelce posuzované v kontextu schopnosti stěžovatelky se sama živit, a to ve vztahu k jejímu pomaturitnímu studiu, naprosto neodpovídají skutkovým zjištěním, jsou svévolné a postrádají rozumný základ. Stěžovatelka takové rozhodnutí nemohla předvídat a rozsudek je tak z pohledu zásad řádného procesu a práva na rodinný život a ochranu dětí nedostatečný.
5. Vzhledem k tomu, že by stěžovatelka chtěla nastoupit na Fakultu tropického zemědělství České zemědělské univerzity, kde jsou přijímací zkoušky v angličtině a kde je studium spojeno se stážemi v zahraničí a s programem Erasmus s tím, že se zde zároveň částečně prezentuje a vyučuje v anglickém jazyce, rozhodla se, že svou přípravu na přijímací zkoušky spojí právě s pomaturitním kurzem anglického jazyka. Nicméně, krajský soud se jí během odvolacího jednání na žádné bližší okolnosti, vztahující se k zamýšlenému pomaturitnímu studiu ani na žádné detaily o jejích plánech ohledně studia na vysoké škole, nedotazoval. Stěžovatelka tak ani nemohla předpokládat, že pro krajský soud bude její pomaturitní studium natolik silným důvodem pro to, aby zrušil vyživovací povinnost rodičů, kterou tak nyní musí suplovat pouze její matka. Podle stěžovatelky je pomaturitní kurz cizího jazyka a příprava na příjímací zkoušky řádným pokračováním přípravy na budoucí povolání, přičemž vyživovací povinnost žalovaného by netrvala teprve tehdy, když by stěžovatelka v následujícím roce neuspěla u přijímacích zkoušek na vysokou školu, která by zvyšovala její budoucí uplatnění na trhu práce. Nejde tak v žádném případě o tzv. studium pro studium, nejsou zde dány pochybnosti o stěžovatelčině píli, studium je účelné, a jistě povede k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro životní potřeby prací.
6. Poté stěžovatelka uvádí, že žalovaný navrhoval, aby mu byla vyživovací povinnost určena ve výši 2 000 Kč až 3 000 Kč, žádné řízení o určení, že mu vyživovací povinnost vůči ní zanikla, zahájeno nebylo, když se žalovaný zrušení vyživovací povinnosti nedomáhal. Krajský soud tak rozhodl nad rámec předmětu řízení, když svévolně rozhodl o tom, že vyživovací povinnost žalovaného nadále netrvá, byť v bodu 32. odůvodnění rozsudku uvedl, že je vázán návrhem stěžovatelky, což však odporuje jejímu právu na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Vyjádření účastníků
8. Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření dalšího účastníka a žalovaného k ústavní stížnosti.
9. Krajský soud ve vyjádření zejména uvedl, že argumentace, pro kterou nevyhodnotil studium stěžovatelky na jazykové škole jako překážku toho, aby se sama živila a nebyla odkázána na výživu rodičů, je uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku, zejména v bodech 26. až 28. Krajský soud nijak nevyloučil, že by jazykovou školu daného typu bylo možno za určitých okolností považovat za soustavnou a rozumnou přípravu na povolání. Zjištěný skutkový stav v posuzované věci však vyhodnotil tak, že stěžovatelka nepředložila tvrzení, které by svědčilo o tom, že zdokonalení jazykových dovedností denním studiem v délce 3,5 hodin denně po skončení odborné střední školy zaměřené na kosmetické služby zakládá překážku toho, aby se jako zletilá živila bez pomoci rodičů. Stěžovatelka studovala nejdříve obchodní akademii, z ní následně přestoupila na odbornou školu, která lépe vyhovovala jejímu založení a schopnostem. Krajský soud informovala, že v budoucnu hodlá studovat vysokou školu zaměřenou na zemědělství, obory spojené s chovem zvířat nebo tropickým zemědělstvím, jazykové znalosti si chce zlepšit z důvodu "aby mohla jít do ciziny". V žádném případě neuvedla, že by na některý z oborů, který chce studovat, byly přijímací zkoušky v angličtině. Zástupkyně stěžovatelky poté, kdy předsedkyně senátu sdělila předběžný názor, že senát má pochybnosti o tom, zda navazující studium stěžovatelky na jazykové škole zakládá trvání vyživovací povinnosti žalovaného, uvedla, že stěžovatelka vyhodnotila studium na jazykové škole jako smysluplné, protože bude mít postavení studenta a čerpat všechny studentské výhody v Praze. Certifikovaná zkouška z angličtiny by jí následně měla pomoci s hledáním zaměstnání.
10. Žalovaný si zásilku s žádostí o vyjádření v úložní lhůtě u doručovacího orgánu nevyzvedl, takže se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Z tohoto důvodu má Ústavní soud za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§28 odst. 2 a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
11. Vyjádření krajského soudu Ústavní soud nezasílal stěžovatelce na vědomí a k případné replice, neboť neobsahuje žádné nové skutečnosti či argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozsudku.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
13. Ústavní soud zastává obecně zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každé věci a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
14. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že je v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v něm žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečný zásah. Námitkami stěžovatelky, jakož i jejími osobními poměry, se obecné soudy řádně zabývaly a pečlivě je ve svých odůvodněních vypořádaly. Z napadeného rozsudku srozumitelně vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry krajský soud učinil a jak věc posoudil po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor a napadené rozhodnutí je ústavně přijatelné, a to tím spíše, že se vztahuje k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což však ve stěžovatelčině věci nejde. Napadený rozsudek krajský soud dostatečným, přesvědčivým a ústavně souladným způsobem odůvodnil a Ústavní soud neshledal v něm žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Skutečnosti, které stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti (přijímací zkoušky v angličtině, nezbytné studijní stáže v zahraničí), v řízení před krajským soudem nesdělila, a ten je proto nemohl ani s ohledem na zásadu oficiality, kterou se řízení o určení výše výživného zletilé stěžovatelky řídí, zohlednit. Při hodnocení trvání vyživovací povinnosti pro zletilé dítě je však jedním z kritérií to, aby další studium obsahově navazovalo na předchozí, a směřovalo k profesnímu cíli dítěte, který není nahodilý, ale lze ho s určitou pravděpodobností dovodit ze studijní minulosti a z jeho celkové osobnosti.
15. V této souvislosti Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 zákona č. 89/20212 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná.
16. Jde-li konečně o námitku, že napadený rozsudek krajského soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím, obecně platí, že jejich zákaz v praxi Ústavního soudu neznamená, že účastníci řízení musí vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese své rozhodnutí, nýbrž že musí mít možnost účinně argumentovat ke všem skutečnostem, na jejichž řešení rozhodnutí soudu spočívá. Účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové, či právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty; je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení nebo jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení [viz např. nález ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479)].
17. Konkrétně i ve věcech výživného platí, že pohlíží-li odvolací soud na věc po skutkové či právní stránce zásadně odlišně od rozhodnutí soudu nalézacího, musí účastníky se svým postojem zavčas seznámit tak, aby se k němu mohli účinně vyjádřit, a to zvláště v situaci, kdy již účastníci proti rozhodnutí odvolacího soudu nemají žádný opravný prostředek [srov. nález ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 4057/18 (N 63/93 SbNU 291)]. Ve stěžovatelčině věci krajský soud ničeho neopomenul a se svým sporným postojem k hodnocení návštěvy jazykové školy jako pokračování vzdělání a přípravu na další povolání stěžovatelku seznámil, a vyzval ji, aby se na prokázání této skutečnosti soustředila.
18. Ke stěžovatelčiným odkazům na judikaturu Ústavní soud připomíná, že k použití závěrů vyslovených v předchozích rozhodnutích nelze přistupovat "mechanicky" nebo je uplatňovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
19. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a použití podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že krajský soud odůvodnění napadeného rozhodnutí odůvodnil právním názorem, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu