ECLI:CZ:US:2023:4.US.722.23.1
sp. zn. IV. ÚS 722/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Součkové, zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. ledna 2023 č. j. 4 As 152/2022-42 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2022 č. j. 11 A 1/2022-104, a s ní spojeném návrhu na zrušení §101d odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva zdravotnictví, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Listiny. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka dle §74 zákona o Ústavním soudu navrhuje zrušení §101d odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").
2. S ohledem na podstatu ústavní stížnosti postačí uvést, že stěžovatelka se návrhem na zrušení (části) opatření obecné povahy domáhala podle §101a a násl. s. ř. s. zrušení ochranného opatření vedlejšího účastníka ze dne 23. 12. 2021 č. j. MZDR 20599/2020-139/MIN/KAN v částech, které podle ní protiprávně stanovovaly výhodnější podmínky pro vstup na území České republiky pro očkované osoby. Stěžovatelkou napadené opatření obecné povahy bylo vydáno v souvislosti s předcházením šíření onemocnění COVID-19, a to postupem podle §68 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví"). Toto opatření obecné povahy bylo vedlejším účastníkem v průběhu řízení před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") zrušeno a nahrazeno novým, obsahově obdobným opatřením obecné povahy ze dne 14. 2. 2022. I to bylo posléze vedlejším účastníkem zrušeno a nahrazeno opatřením ze dne 17. 3. 2022, načež i toto vedlejší účastník s účinností ode dne 9. 4. 2022 zrušil, a to již bez náhrady. Stěžovatelka v návaznosti na postup vedlejšího účastníka řádně navrhla připuštění změny návrhu a u již zrušených opatření obecné povahy se domáhala prohlášení nezákonnosti napadených regulativů.
3. Městský soud napadeným rozhodnutím změny návrhů stěžovatelky připustil (I. až III. výrok), posléze odmítl návrhy na prohlášení nezákonnosti napadených částí ochranných opatření ze dne 23. 12. 2021, ze dne 14. 2. 2022 i ze dne 17. 3. 2022 (IV. výrok), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů soudního řízení (V. výrok) a stěžovatelce vrátil zaplacený soudní poplatek (VI. výrok). V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud předeslal, že není sporu o tom, že všechna stěžovatelkou postupně napadená opatření již byla zrušena. Podle městského soudu byla dána obsahová i časová souvislost ochranných opatření a byly splněny zákonné podmínky pro to, aby připustil všechny jednotlivé změny návrhů podle §95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §64 s. ř. s.
4. Podmínkou řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy je však podle městského soudu existence napadeného aktu, přičemž nedostatek této podmínky řízení nelze v řízení podle §101a a násl. s. ř. s. odstranit. Toho si byla ostatně vědoma i stěžovatelka, když upravila petit svých návrhů tak, že se nově domáhala toliko prohlášení nezákonnosti již zrušených ochranných opatření, přičemž poukázala na §13 odst. 4 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "pandemický zákon"), který umožňuje prohlásit nezákonnost již zrušeného mimořádného opatření vydaného podle tohoto zákona. Městský soud však zdůraznil, že soudní řád správní neumožňuje, aby soud učinil deklaratorní výrok, jímž toliko vysloví nezákonnost již zrušeného opatření obecné povahy. Ani skutečnost, že vedlejší účastník "v relativně rychlém sledu nahrazoval opatření opatřeními novými, nemůže být důvodem pro to, aby správní soud překročil meze své pravomoci a rozhodl způsobem, který příslušný procesní předpis ... nepředvídá. Takový extenzivní výklad soudních pravomocí by nepřispěl k ochraně hodnot právního státu, nýbrž k jejich postupné erozi, a ostatně ani není namístě, neboť již neexistující opatření obecné povahy se nemůže dotknout právní sféry žádného subjektu" (bod 9). V úvahu podle městského soudu nepřipadá ani uplatnění §13 odst. 4 pandemického zákona, neboť na ochranná opatření vydaná podle §68 zákona o ochraně veřejného zdraví se toto ustanovení pandemického zákona nevztahuje. Stejně tak podle něj není možné ani analogické použití tohoto ustanovení, neboť "za pomoci analogie nelze v žádném případě založit pravomoc orgánu veřejné moci, kterou mu zákon přímo nesvěřuje". Současně městský soud poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž nelze nezákonnost zrušených opatření obecné povahy prohlašovat ani prostřednictvím zásahové žaloby. Městský soud proto návrh stěžovatelky na určení nezákonnosti zrušených opatření obecné povahy podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, přičemž podotkl, že stěžovatelka se může "satisfakce za tvrzené zásahy do práv ... domoci prostřednictvím civilní žaloby" (bod 11 odůvodnění).
5. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Poukázal na to, že otázka, zda lze určit nezákonnost již zrušených opatření obecné povahy, včetně ochranných opatřených vydaných podle zákona o ochraně veřejného zdraví, byla v jeho judikatuře již řešena a závěr městského soudu je s ní v souladu. Nejvyšší správní soud konstatoval, že ani "stěžovatelkou zmíněná skutečnost, že opatření podle pandemického zákona i podle zákona o ochraně veřejného zdraví se týkají opatření proti stejnému onemocnění COVID-19, nijak nevyvrací závěr, že soudní řád správní neumožňuje vydání deklaratorního výroku o nezákonnosti již zrušeného opatření obecné povahy, přičemž na ochranná opatření vydaná podle §68 zákona o ochraně veřejného zdraví se nevztahuje §13 odst. 4 pandemického zákona, který takový výrok za určitých okolností umožňuje" (bod 24). Ztotožnil se přitom s názorem městského soudu, že použití analogie zde není na místě, "neboť za pomoci analogie nelze zásadně rozšiřovat pravomoc orgánů veřejné moci, tedy ani soudů" (bod 25). Odkázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 2634/18 (N 7/92 SbNU 52), podle něhož správní soudy v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části nemají pravomoc prohlásit nezákonnost již zrušeného opatření obecné povahy.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka rekapituluje obsah napadených opatření obecné povahy, průběh řízení před správními soudy a namítá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Poukazuje na správnost závěrů správních soudů, které v obdobných případech zpravidla připustily možnost změny návrhu v závislosti na vývoji protiepidemických opatření tak, aby byla zachována možnost soudního přezkumu a vyloučena možnost účelového postupu vedlejšího účastníka. I tento přístup má však své meze, neboť problematickým se nakonec ukázala situace, kdy "dotčená osoba podala řádně a včas návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, které bylo postupně zrušeno a nahrazeno několika dalšími opatřeními s postupným rozvolňováním původně velice přísných protiepidemických omezení... Dotčené osobě nebyla upřena možnost na nahrazování opatření reagovat, tedy činit návrhy na změnu již podaného návrhu. Pokud se však soudní řízení táhlo z důvodu nahrazování opatření delší dobu a situace ve společnosti se díky ustupující pandemii COVID-19 lepšila, nebylo v konečném důsledku v rámci řízení o posledním opatření proti čemu brojit." V takovém případě mají správní soudy podle stěžovatelky konstatovat nezákonnost již zrušeného ochranné opatření vydaného podle zákona o ochraně veřejného zdraví, a to na základě analogického použití §13 odst. 4 pandemického zákona. Připouští sice, že "úprava v pandemickém zákoně sice formálně vzato podle svého vymezení v §13 odst. 1 dopadá na odlišná opatření než opatření napadené stěžovatelkou (vydaná podle §68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví), avšak obě skupiny opatření ... ve svých důsledcích a reálných podobách v době pandemie COVID-19 shodně dopadala na totéž...".
7. Absence analogického použití §13 odst. 4 pandemického zákona na věc stěžovatelky, resp. neumožnění věcného přezkumu jejího návrhu za účelem případného konstatování nezákonnosti již zrušeného opatření, je podle ní nutné považovat za rozpor s dobrými mravy. Přístup městského soudu i Nejvyššího správního soudu totiž nevyhnutelně vede k odepření spravedlnosti a práva na přístup k soudu. Odkazují-li soudy na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2634/18, pomíjí, že byl vydán v "odlišné společenské a právní situaci", a vzhledem k §13 odst. 4 pandemického zákona, kterým zákonodárce prohlášení nezákonnosti již zrušeného opatření obecné povahy umožnil, není na její věc použitelný. Stěžovatelka má za to, že "její neúspěch v soudním řízení je zapříčiněn rigidní a formalistickou aplikací znění §101d odst. 2 s. ř. s. neumožňující deklaratorní konstatování nezákonnosti již zrušeného opatření obecné povahy", pročež se domáhá jeho zrušení tak, aby ve vztahu ke všem opatřením obecné povahy byl v souladu s čl. 1 Listiny zaručen stejný procesní postup při jejich přezkumu a byla zachována rovnost mezi adresáty různých opatření obecné povahy.
8. Za iluzorní považuje stěžovatelka podání žaloby u civilních soudů, neboť "v civilním řízení se těžko může domáhat deklaratorního konstatování nezákonnosti opatření obecné povahy vydaného správním orgánem, když právě to je primárně úkolem správního soudnictví. V civilním řízení by nadto již nemohla těžit z principu vedení správního soudnictví, který požaduje, aby se v něm ve větší míře projevoval procesní paternalismus sloužící k ochraně dotčené osoby. Jinak řečeno, stěžovatelka by již nemohla benefitovat z paternalistické ochrany jednotlivce před nezákonným jednáním veřejné moci...". Stěžovatelka by navíc musela v civilním řízení "žádat o finanční satisfakci či minimálně o omluvu" a nemusela by jí být přiznána doposud vynaložená náhrada nákladů řízení před správními soudy. Nevidí tak důvod, "proč by se důsledkům ochranných opatření Ministerstva zdravotnictví měla bránit v pro ni méně příznivém civilním soudnictví. Jednoduše proto, že je úkolem správního soudnictví, nikoli soudnictví civilního, aby poskytovalo ochranu jednotlivce před nezákonným jednáním veřejné moci."
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v soustavě soudů. K zásahu do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, kdyby soudy porušily ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelky [viz např. nález ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12 (N 191/71 SbNU 279)]. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelka, nevede sama o sobě k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. To platí tím spíše, když obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20 nebo ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2954/21; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zdůrazňuje, že zatímco jedním z úkolů Nejvyššího správního soudu, jehož rozhodnutí stěžovatelka napadá, je výklad a použití jiného než ústavního práva a jeho sjednocování v oblasti správního soudnictví, zejména, jde-li o posuzování otázek zásadního právního významu, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je toliko posuzovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Ve věci jde o otázku, zda správní soudy mohou, resp. mají přistoupit k posuzování nezákonnosti napadeného opatření obecné povahy (konkrétně ochranného opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví) v situaci, kdy bylo bez náhrady zrušeno, a zda následně mohou určit nezákonnost takového aktu.
12. Zejména Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na svou již konstantní judikaturu, podle níž u opatření obecné povahy není možno ex post deklarovat jeho nezákonnost, když §101d odst. 2 umožňuje soudu toliko zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, nebo zamítnutí návrhu. Výjimku z tohoto pravidla zakotvil pouze pandemický zákon v §13 odst. 4, který obdobně jako tak činí soudní řád správní u řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu (viz §82 in fine a §87 odst. 2 s. ř. s.), umožňuje po zrušení mimořádného opatření vydaného podle pandemického zákona vyslovit jeho nezákonnost. Podle judikatury správních soudů jde však o zvláštní právní úpravu dopadající toliko na opatření obecné povahy, která byla vydána jako mimořádná opatření podle pandemického zákona, nikoliv na opatření obecné povahy vydaná podle jiných zákonů. Ústavní soud, veden níže předestřenými úvahami, přitom neshledal, že by tento výklad správních soudů mohl porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky.
13. Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 2634/18, na který v odůvodnění svých rozhodnutí odkázal městský soud i Nejvyšší správní soud, zdůraznil, že "správní soud může výrokem rozsudku určit nezákonnost jen u zásahu (§87 odst. 2 s. ř. s.), případně zakázat správnímu orgánu, aby pokračoval v porušování žalobcova práva, a přikázat obnovit stav před zásahem, je-li to možné. Nezákonnost nemůže výrokem rozsudku určit u rozhodnutí správního orgánu, jelikož rozhodnutí v případě důvodnosti žaloby ruší (§78 odst. 1 s. ř. s.), vyslovuje jeho nicotnost (§76 odst. 2 s. ř. s.), případně moderuje trest za správní delikt (přestupek). Ani u opatření obecné povahy nemůže soud ve výroku rozhodnutí určit jeho nezákonnost, ale v případě důvodnosti návrhu opatření obecné povahy nebo jeho část ruší dnem, který v rozsudku určí (§101d odst. 2 s. ř. s.). Výrokem rozsudku správní soud nemůže určovat nezákonnost ani u žaloby na ochranu před nečinností správního orgánu, kde v případě důvodnosti žaloby ukládá správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení ve lhůtě, kterou stanoví (§81 odst. 2 s. ř. s.). Lze tedy shrnout, že správní soud může ve výroku rozsudku určit nezákonnost u zásahu, a naopak nemůže výrokem vyslovit nezákonnost správního rozhodnutí, nečinnosti či opatření obecné povahy. K tomu mu chybí zákonný podklad, který ke své činnosti potřebuje dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny" (bod 71 odůvodnění).
14. Stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že by v předchozím bodu uvedený závěr Ústavního soudu nebyl po přijetí pandemického zákona použitelný na její věc, neboť pandemickým zákonem nedošlo k přímé novelizaci §101d odst. 2 s. ř. s., ale toliko ke stanovení zvláštního (dalšího) pravidla toliko pro přezkum mimořádných opatření vydaných podle pandemického zákona (nikoliv podle jiných zákonů). Již v usnesení ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1960/21, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost téže stěžovatelky, v obecné rovině aproboval závěr správních soudů odlišujících přezkum opatření obecné povahy vydaných podle pandemického zákona na straně jedné a zákona o ochraně veřejného zdraví na straně druhé (viz zejména bod 10 odůvodnění) a konstatoval, že "považuje §101d odst. 2 s. ř. s. za úpravu ... neodporující podstatě a smyslu práva na soudní ochranu" (bod 11 odůvodnění).
15. Stěžovatelka nezpochybňuje, že jí napadená opatření obecné povahy byla vydána podle zákona o ochraně veřejného zdraví, a nikoliv podle pandemického zákona. Vytýká-li správním soudům, že na její věc analogicky nepoužily §13 odst. 4 pandemického zákona, je třeba podotknout, že analogie představuje prostředek dotváření (nikoliv prostého výkladu) práva, sloužící k vyplnění mezery v právu. K použití analogie ve veřejném právu je přitom nutné přistupovat velmi zdrženlivě (srov. MATES, P. Analogie ve správním právu, kdy ano a kdy ne. Správní právo, 2011, č. 6, s. 28-49 a MATES, P. Dotváření práva v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Právní rozhledy, 2016, č. 3, s. 82-87).
16. Soudní řád správní při přezkumu (zrušeného) opatření obecné povahy, s výjimkou opatření podle pandemického zákona, neumožňuje vydání deklaratorního výroku o jeho nezákonnosti. Situaci lze připodobnit k řízení o zásahové žalobě před účinností novely soudního řádu správního provedenou zákonem č. 303/2011 Sb., která umožnila u již provedeného zásahu určit jeho nezákonnost. Skutečnost, že §101d odst. 2 s. ř. s. stěžovatelkou preferovaný "přístup" nenásleduje, však ještě neznamená, že by se v právní úpravě vyskytovala právní mezera, kterou by bylo nutno vyplnit analogií. Ostatně i odborná literatura poukazuje na to, že "úvaha nad tím, co by mělo být předmětem právní úpravy, je věcí politické úvahy a rozhodnutí, a nikoliv záležitostí judiciální či normotvornou... O mezerách v právu tak lze hovořit pouze tehdy, pokud právní norma vykazuje nedostatky, jež mají přímý kauzální vztah k nemožnosti aplikovat právní normu pro její vnitřní rozpornost" [MLSNA, Petr. Vázanost soudce právem a zákonem a mezery v právu a jejich vyplňování. Správní právo (legislativní příloha), 2011, č. 3, str. 115-116]. Ve vazbě na to je přitom podstatné, že stěžovatelka nebyla v konečném důsledku zbavena práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se může domáhat přiměřeného zadostiučinění za (podle jejího názoru nezákonné) opatření obecné povahy v řízení před civilními soudy (viz dále).
17. Ústavní soud připomíná, že podle judikatury obecných soudů (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 30 Cdo 3292/2015 a ze dne 11. 9. 2019 sp. zn. 30 Cdo 1642/2018) i názorů odborné literatury (viz např. MELZER, F. Poskytování náhrad za újmy vyvolané mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví po jejich zrušení. Bulletin advokacie. 2020, č. 6, s. 20; SIMON, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 123 - 124) je na základě teleologického výkladu příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), možné domáhat se přiměřeného zadostiučinění i za nezákonná opatření obecné povahy. Civilní soud by si v takovém případě musel sám posoudit otázku (ne)zákonnosti takového aktu, neboť by nemohl vycházet z výroku rozhodnutí správního soudu, když ten musel návrh pro (stěžovatelkou nezaviněný) neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, odmítnout. Nelze přitom souhlasit se stěžovatelkou, že v takovém případě by se musela nutně domáhat peněžité náhrady škody nebo přinejmenším omluvy, když základní a také nejmírnější formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu je podle §31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu konstatování porušení práva (shodně viz SIMON, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 28).
18. Hovoří-li stěžovatelka o "paternalistické ochraně" ve správním soudnictví, kterou neústavním postupem soudů ztratila, je třeba zdůraznit, že v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy je soud vázán rozsahem a důvody návrhu (§101d odst. 1 s. ř. s.), pročež nelze hovořit o tom, že by v tomto řízení správní soudy poskytovaly "paternalistickou ochranu" spočívající v plošném přezkumu napadeného aktu. Stejně tak pro případné řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského (městského) soudu platí zásada koncentrace řízení (§104 odst. 4 s. ř. s.). Určení nezákonnosti opatření obecné povahy správními soudy v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části by stěžovatelce přineslo lepší pozici pro vymáhání případného zadostiučinění vůči státu jen v tom směru, že civilní soud by již nemusel zkoumat otázku (ne)zákonnosti příslušného aktu, ale pouze existenci újmy, příčinný vztah a následně konkrétní způsob zadostiučinění.
19. Ústavní soud shora uvedeným nezpochybňuje, že vedlejší účastník v souvislosti s předcházením šíření onemocnění COVID-19 přijímal podle zákona o ochraně veřejného zdraví a posléze i podle pandemického zákona velké množství opatření obecné povahy, která byla v desítkách případů pro nezákonnost zrušena správními soudy, resp. u opatření podle pandemického zákona u nich byla tato nezákonnost podle jeho §13 odst. 4 ex post určena (k přehledu viz GRYGAR, T. In FRUMAROVÁ, K., GRYGAR, T., KOUDELKA, Z., POTĚŠIL, L., POUPEROVÁ, O., SUCHÁNEK, R., ŠKUREK, M. Správní soudnictví. Praha: Leges, 2022, s. 593). Stejně tak se Ústavní soud již v minulosti vymezil proti postupu vedlejšího účastníka, když označil za "krajně nežádoucí a s principy právního státu rozpornou praxi Ministerstva zdravotnictví, které i po opakovaném zrušení jeho některých mimořádných opatření vydává... nová mimořádná opatření s prakticky stejným obsahem" (usnesení ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2842/21, bod 14 odůvodnění). V případě stěžovatelky však nelze současně nevidět, že jí napadenými soudními rozhodnutími nebyla en bloc znemožněna soudní ochrana (nedošlo ke stavu denegatio iustitiae) a znemožněno poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, nýbrž jí byla z důvodů neodstranitelného nedostatku podmínek řízení toliko "uzavřena cesta" skrze správní soudnictví v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části. Jak přitom bylo vyloženo výše, a jak uvedly i soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatelka se může obrátit s žalobou o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (mimo jiné i ve formě konstatování porušení práva) na soudy civilní. Zda by stěžovatelkou předestřené řešení bylo de lege ferenda vhodnější nemůže být s ohledem na výše uvedená východiska (bod 10 výše) referenčním kritériem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti.
20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
21. Pro odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti, musí Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu současně s ústavní stížností odmítnout rovněž akcesorický návrh na zrušení §101d odst. 2 s. ř. s. Odmítnutím ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost totiž současně odpadá i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona, potažmo jeho části (srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95, usnesení ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 787/20).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu