ECLI:CZ:US:2023:4.US.855.23.1
sp. zn. IV. ÚS 855/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele A. L., zastoupeného Mgr. Martinou Grochovou, MSt, Ph.D., advokátkou, sídlem Šemberova 71/6, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2023 č. j. 15 Co 26/2023-114 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2023 č. j. 22 Nc 30/2022-27, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a A. L., zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, sídlem Bašty 416/8, Brno, a nezletilých M. L., A. L. a Š. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); domáhá se též konstatování porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 22 Nc 30/2022 se podává, že napadeným usnesením městský soud zamítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým by byli nezletilí vedlejší účastníci svěřeni do střídavé péče rodičů (stěžovatele a první vedlejší účastnice) se střídáním po týdnu, vždy v pátek v 18:00 hodin. Městský soud dospěl k tomu, že na základě dosud provedeného dokazování a listinných důkazů, které byly obsahem spisu, nebylo možno shledat naléhavý právní zájem na vydání předběžného opatření, neboť nebylo prokázáno, že dochází k takovému ohrožení poměrů nezletilých, pro které by bylo nutné předběžné opatření vydat. V dalším období, než bude rozhodováno ve věci samé, bude zapotřebí provést šetření orgánem sociálně-právní ochrany dětí ohledně spolupráce rodičů a zajišťování péče o nezletilé, neboť to nebylo stěžovatelem doloženo.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu potvrdil. Předně uvedl, že skutečnost, že spolu rodiče nežijí a že matka podala návrh na rozvod manželství a odešla s dětmi ze společné domácnosti, sama o sobě nemusí být důvodem k nařízení předběžného opatření; jiné skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho nařízení, ve věci nebyly osvědčeny. Krajský soud vyšel mimo jiné ze zprávy intervenčního centra Spondea, z. ú., které se věnuje osobám ohroženým domácím násilím a s nímž matka spolupracuje, dále ze zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí, z pohovoru s nezletilými a ze zpráv matčina psychologa a psychiatra. Uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, jímž by byli nezletilí svěřeni do střídavé péče rodičů, neboť takovou zatímní úpravu poměrů osvědčený skutkový stav neodůvodňoval. Bylo zjištěno, že matka se odstěhovala i s nezletilými ze společné domácnosti, vztah byl zřejmě v posledním období patologického rázu, když matka musela vyhledat pomoc krizového centra, s nímž nadále spolupracuje a rovněž je v péči psychiatra. Období je náročné i pro nezletilé. Nebylo osvědčeno, že by matka stěžovateli bránila ve styku; styk probíhá, byť nikoliv podle představ stěžovatele, buď s přespáním, nebo bez přespání nezletilých, podle jejich aktuálního stavu. Šlo-li o stěžovatelem namítanou absenci nezletilých ve škole, byla řádně omluvena matkou a doložena zprávami ošetřující dětské lékařky; jejich vzdělávání není zanedbáváno, podstatným bylo, že matka se školou spolupracuje, informuje se o probíraném učivu, které nezletilí mají doplněné a procvičené. Okolnost, že matka podniká kroky týkající se povolení individuálního vzdělávání nezletilých bez souhlasu stěžovatele, sama o sobě rovněž nepostačovala k nařízení navrhovaného předběžného opatření. K námitce, že při nevyhovění stěžovatelovu návrhu dojde k zpřetrhání vazeb mezi ním a nezletilými, soud uzavřel, že to by přicházelo v úvahu tehdy, kdyby styk vůbec neprobíhal.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení a uvádí, že do matčina odchodu ze společné domácnosti se plnohodnotně podílel na výchově dětí a péči o ně, nyní ho však od nich matka izoluje, a to přesto, že jim oběma náležejí stejná rodičovská práva. Stěžovatel se obává možné matčiny manipulace a má též obavy o vzdělání a psychický stav nezletilých.
5. Stěžovatel zastává názor, že rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření nelze vyloučit z přezkumu Ústavního soudu, k čemuž blíže odkazuje na relevantní judikaturu. Vzhledem k tomu, že lze předpokládat poměrně komplikované dokazování ve věci, je prozatímní úprava poměrů nezbytná, neboť jinak může k rozhodnutí dojít fakticky plynutím času, který v případě odloučení rodiče od dětí může vážně poškodit nebo zcela zpřetrhat vzájemné vztahy. Obecné soudy pochybily, odmítly-li předběžným opatřením svěřit nezletilé do střídavé péče rodičů. Podle stěžovatele jde o jediný model péče, jímž může být za současného matčina postoje prozatímně nastolen režim, který nebude upřednostňovat žádného z rodičů.
6. V odvolacím řízení došlo rovněž k porušení stěžovatelova práva na rovnost účastníků v řízení, neboť krajský soud založil své rozhodnutí na důkazech, s nimiž stěžovatel neměl možnost se seznámit a vyjádřit se k nim. Tuto svou námitku doprovází argumentací směřující proti zprávě matčina psychologa, z níž nelze vycházet, neboť obsahuje množství klamavých informací, nadto psycholog postrádá potřebnou kvalifikaci.
7. Závěry krajského soudu jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Stěžovatel nesouhlasí s názorem uvedeného soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vztah mezi rodiči byl v posledním období zřejmě patologického rázu, neboť takový závěr nevyplývá z provedeného dokazování; vyplývá z něho nanejvýš to, že matka opakovaně iniciovala kontakt s centrem Spondea, z. ú., což však samo o sobě nemůže svědčit pro závěr o patologičnosti vztahu. Ani další závěr krajského soudu, že styk probíhá podle aktuálního stavu dětí, neměl podklad v provedeném dokazování. Ze zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí vyplynulo pouze to, že nezletilá A. nemá se stykem a přespáváním u stěžovatele problém, u nezletilé M. se názor vůbec nepodařilo zjistit a nezletilý Š. neuměl zdůvodnit, proč se bojí přespávat u stěžovatele. Podle stěžovatelova názoru důkazní situace neodůvodňovala nastavení jeho minimálního kontaktu s nezletilými, který soudy svými rozhodnutími akceptovaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. S ohledem na zájem na rychlém rozhodnutí o ústavní stížnosti a nařízené jednání před městským soudem ve věci samé Ústavní soud nepřistoupil k ustanovení opatrovníka nezletilým; nezbytnost jeho ustanovení nevyplývala ani z obsahu stížnostních námitek, když tvrzená pochybení spočívala především v procesním postupu soudů.
IV.
Vyjádření k věci
10. Ústavní soud vyzval účastníky a první vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
11. Městský soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, které bylo vydáno na počátku řízení ve věci péče o nezletilé, kdy s ohledem na v té době provedený rozsah dokazování bylo v zájmu nezletilých ponechat práva rodičů na péči rovná. Doplnil, že v následujícím řízení pak již nikdo z účastníků nenavrhl úpravu péče o nezletilé formou předběžného opatření. Oba rodiče tak mají ve věci péče o nezletilé práva zachována. V průběhu řízení byla na návrh rodičů vydána pouze předběžná opatření upravující styk stěžovatele s nezletilými a týkající se nahrazení jeho souhlasu s nástupem a docházkou do školského zařízení.
12. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
13. Matka nezletilých se úvodem vyjádřila k násilnému jednání stěžovatele, které bylo důvodem ukončení společného soužití a které podle ní ovlivňovalo i nezletilé. Matka je do současnosti v péči psychiatra, byla jí zjištěna posttraumatická stresová porucha. Ke konkrétním stížnostním námitkám uvádí, že napadená rozhodnutí nevykazují přítomnost jakéhokoliv zjevného rozhodovacího excesu, pro který by měl Ústavní soud zasáhnout, a připomíná jeho zdrženlivost. Jde-li o stěžovatelův návrh na nařízení předběžného opatření, uvádí, že nelze ve všech případech odchodu jednoho rodiče ze společné domácnosti "mechanicky" použít požadavek střídavé péče. Odkazuje na zprávu orgánu sociálně-právní ochrany dětí a zprávu psychologa, z níž vyplývá, že nezletilí jsou výrazně úzkostní, nezletilý Š. není schopen systematicky uskutečňovat osobní formu kontaktu se stěžovatelem. Ochrana dětí musí mít podle matky přednost před právem toho kterého rodiče na soukromý a rodinný život. Teprve v řízení ve věci samé, v němž již byl navržen důkaz znaleckým posudkem, bude možno poměry nezletilých postavit najisto. Napadená rozhodnutí nevykazují ani další vady vytýkané stěžovatelem; rozhodnutí krajského soudu není v rozporu s právem stěžovatele na rovnost účastníků řízení a jeho závěry nejsou ani v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Závěrem matka navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ten v ní předně nesouhlasí s vyjádřením městského soudu, že byla zachována rovná práva obou rodičů k dětem. Měl-li uvedený soud skutečně za to, že je namístě zachování rovných práv rodičů, měl to zajistit právě a jedině schválením návrhu na svěření nezletilých do střídavé péče. To nicméně neučinil, naopak zamítnutím návrhu fakticky schválil jednání matky, která stěžovatele z péče o nezletilé vylučuje. Stěžovatel odmítá matčina nařčení z jeho násilného chování i její tvrzení o psychickém stavu nezletilých a opakovaně uvádí, že jí předložené zprávy pravdivost jejích tvrzení neprokazují, navíc se k nim v odvolacím řízení nemohl vyjádřit.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [viz nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, že rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98].
16. Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím v rodinných věcech zdrženlivě. Celkový prostor pro jeho kasační zásah je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy, resp. rozhodnutí o zamítnutí návrhu na jeho nařízení, velmi zúžen, v důsledku čehož se přezkumná pravomoc Ústavního soudu soustředí pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu.
17. Z argumentace stěžovatele vyplývá, že si je vědom zmíněného zdrženlivého přístupu Ústavního soudu, stejně jako výjimečnosti použití institutu předběžného opatření, je však přesvědčen, že s ohledem na okolnosti věci je zásah Ústavního soudu namístě. Tento názor Ústavní soud nesdílí.
18. Byť lze rozumět tomu, že stěžovatel nastalou situaci považuje z osobního hlediska za nespravedlivou, nic to nemění na závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí. Jak městský soud, tak krajský soud přesvědčivě rozvedly, jakými úvahami se řídily při posouzení stěžovatelova návrhu a z jakých konkrétních důvodů neshledaly naplnění podmínek pro nařízení předběžného opatření. S ohledem na nastíněné meze přezkumu lze jejich rozhodnutí považovat za udržitelná. Ke konkrétním stížnostním námitkám pak Ústavní soud považuje za podstatné uvést následující.
19. Namítá-li stěžovatel, že v důsledku plynutí času hrozí zpřetrhání vazeb mezi ním a nezletilými, neboť lze předpokládat značnou délku řízení ve věci samé, lze připomenout, že na tuto skutečnost bylo v řízení reagováno usnesením městského soudu ze dne 28. 2. 2023 č. j. 22 Nc 30/2022-161, jímž bylo ke stěžovatelově návrhu nařízeno předběžné opatření, kterým byla matce uložena povinnost umožnit stěžovateli styk s nezletilými v každém sudém týdnu od pátku 17:00 hodin do neděle 17:00 hodin (blíže viz č. l. 161 a 162). K vyloučení stěžovatele ze života nezletilých tak ani v současnosti podle informací obsažených ve spisu městského soudu nedochází. Ústavní soud přitom není toho názoru, že s ohledem na matčino jednání, která se s nezletilými odstěhovala, bylo jediným možným řešením respektujícím práva obou rodičů právě prozatímní svěření nezletilých do jejich střídavé péče, neboť, jak správně upozornil krajský soud, ani samotná skutečnost, že jeden z rodičů opustí s dítětem společnou domácnost, nemusí bez dalšího představovat důvod k nařízení předběžného opatření ve zmíněném smyslu. Vždy musejí být tvrzeny a osvědčeny poměry, které odůvodňují nařízení předběžného opatření jako výjimečného institutu.
20. Stejně tak není možno vyhovět námitce porušení stěžovatelova práva vyjádřit se k věci a zásady rovnosti účastníků řízení. Specifikem řízení o návrhu na vydání předběžného opatření jsou vzhledem k jeho povaze a účelu nižší nároky na zjišťování potřebných skutečností a jejich dokazování; soud může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků (§75c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Při rozhodování o návrhu na předběžné opatření se tak soud nemůže vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků a dát jim prostor k vyjádření ve stejném rozsahu a stejně důsledně jako při rozhodování ve věci samé, a to s ohledem na lhůty pro rozhodnutí, neboť podle §75c odst. 2 občanského soudního řádu má povinnost rozhodnout bezodkladně. Pouze v případech, kdy není nebezpečí z prodlení, může být rozhodnuto s určitým časovým odstupem, i tak ovšem nejpozději do sedmi dnů poté, co byl návrh podán.
21. Uvedené přitom neplatí pouze pro nalézací soudy, ale přiměřeně i pro soudy odvolací; také ony jsou povinny rozhodovat o návrhu na nařízení předběžného opatření, resp. o odvolání proti rozhodnutí o takovém návrhu bezodkladně, a nelze tudíž ani po nich požadovat, aby účastníkům řízení zasílaly k vyjádření veškeré podklady, které jim slouží k rozhodnutí o odvolání.
22. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatele, že potvrdil-li krajský soud zamítavé rozhodnutí městského soudu bez toho, aby stěžovateli umožnil vyjádřit se k matkou předloženým listinám, ze kterých při svém rozhodování vycházel (tj. zejména ze zprávy intervenčního centra Spondea, z. ú., zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí a zprávy psychologa), porušil jeho právo na rovnost účastníků v řízení. Ze spisového materiálu městského soudu navíc vyplývá, že stěžovatel měl možnost vyjádřit se k matčiným tvrzením a přinejmenším též ke zprávě intervenčního centra Spondea, z. ú. (viz doplnění matčina návrhu na zahájení řízení včetně potvrzení o spolupráci v intervenčním centru Spondea, z. ú. na č. l. 17 a 18, která byla doručována stěžovatelově právní zástupkyni - k tomu viz č. l. 28 verte), přičemž této možnosti i využil (srov. stěžovatelovo odvolání na č. l. 30 až 33, zejména jeho bod 16, v němž reagoval na doplnění matčina návrhu).
23. Jde-li o námitku extrémního rozporu závěrů krajského soudu s provedeným dokazováním, pak ani zde Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah. Stěžovatelova argumentace vychází z předpokladu, že Ústavní soud znovu přehodnotí skutková tvrzení a důkazy, z nichž krajský soud vycházel, a přisoudí jim jinou váhu, resp. z nich vyvodí pro stěžovatele příznivější závěry. K případnému zásahu by byl však Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, vyvodil-li by krajský soud ve věci z provedeného důkazu určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze [k tomu viz např. usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579)], což se však nestalo.
24. Ústavní soud nespatřuje v závěrech krajského soudu, které stěžovatel rozporuje - tedy ani v závěru, že vztah rodičů byl zřejmě v poslední fázi patologického rázu, ani v závěru, že styk se stěžovatelem probíhá v závislosti na aktuálním stavu dětí, pro něž je situace v rodině psychicky náročná - s ohledem na v řízení provedené důkazy žádný natolik zásadní faktický omyl nebo logický exces, který by dosahoval ústavněprávní roviny.
25. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu