ECLI:CZ:US:2024:1.US.2062.23.1
sp. zn. I. ÚS 2062/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele F. F., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 59/2023-263 ze dne 9. 5. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 103/2022-235 ze dne 12. 4. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 30 C 171/2020-209 ze dne 30. 11. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení 920 407 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění na základě smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla ze dne 6. 9. 2018. Žalovaná částka činila rozdíl mezi částkou, kterou byl stěžovatel povinen zaplatit na základě rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou č. j. 2 T 15/2019-308 ze dne 28. 2. 2019 (jímž byl shledán vinným z přečinů usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku) poškozeným (pozůstalým usmrceného) jako náhradu škody a nemajetkové újmy (celkem 3 020 407 Kč), a částkou, kterou vedlejší účastnice coby pojistitelka stěžovatele vyplatila poškozeným podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dál jen "zákon č. 168/1999 Sb."), jako pojistné plnění (celkem 2 100 000 Kč).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatelovu argumentaci lze rozdělit do dvou okruhů a shrnout následovně: Zaprvé, stěžovatel namítá, že je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, aby podle totožných ustanovení hmotného práva dospěly obecné soudy k odlišným skutkovým a právním závěrům, aniž by řádně odůvodnily, v čem je druhé z takto vydaných rozhodnutí nesprávné nebo nezákonné. Úmyslem zákonodárce ve vztahu k §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. podle stěžovatele bylo, že se daný nárok uspokojí ve stejné výši, v jaké byl poškozeným přiznán soudem v adhezním řízení. Považuje za protiústavní závěr obecných soudů, podle něhož pro určení výše nároku na náhradu újmy, má-li ji hradit pojišťovna, není rozhodující výše náhrady stanovená rozsudkem ve sporu mezi pojištěným a poškozeným. Zadruhé, přestože stěžovatel nesouhlasí se závěrem o "dvojkolejnosti" nároků, obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy (které v ústavní stížnosti označuje), čímž mu znemožnily možnost prokázat svůj nárok ve výši, v jaké byl přiznán poškozeným v adhezním řízení.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Stěžovatelova argumentace představuje především pokračující polemiku se závěry obecných soudů, které učinily v rovině podústavního práva, s níž se již dostatečným způsobem vypořádaly. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Skutečnost, že s posouzením obecných soudů stěžovatel nesouhlasí, porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
8. Obecné soudy předně vysvětlily, že je třeba důsledně rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé újmy proti škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce proti jeho pojistiteli, který se nestává osobou odpovědnou za škodu na místo škůdce. Současně s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 1424/09 ze dne 8. 3. 2012 (N 49/64 SbNU 607) vyložily, že vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu §135 o. s. ř. se může prosadit pouze ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy. Jelikož vedlejší účastnice coby pojistitelka škůdce (stěžovatele) nebyla účastníkem adhezního řízení, nebyl nalézací soud vázán výrokem trestního rozsudku, jímž byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě škody a nemajetkové újmy poškozeným. Uvedené závěry odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (na kterou je v napadených rozhodnutích odkazováno) a Ústavní soud je již v minulosti neshledal protiústavními (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2997/19 ze dne 5. 11. 2019; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Za protiústavní nepovažuje Ústavní soud ani závěr obecných soudů ohledně výše náhrady nemajetkové újmy vyplacené vedlejší účastnicí pozůstalým (poškozeným), kterou jim byla povinna vyplatit podle §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku. V této souvislosti nalézací soud řádně odůvodnil, že plnění poškozeným s ohledem na okolnosti věci odpovídá adekvátní výši základní částky pro náhrady za úmrtí v roce 2018 (učinil tak s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018 ze dne 19. 9. 2018, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 4156/18 ze dne 23. 4. 2019).
10. Ústavní soud neshledal ani existenci tzv. opomenutých důkazů, tj. takových, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci (objektivně) významné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017 (N 200/87 SbNU 259) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2736/19 ze dne 13. 10. 2020 (N 197/102 SbNU 247)]. Z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu totiž vyplývá (viz jeho bod 27), z jakého důvodu stěžovatelem navrhované důkazy neprovedl.
11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu