ECLI:CZ:US:2019:2.US.2997.19.1
sp. zn. II. ÚS 2997/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. Z., 2) nezl. M. Z. a 3) nezl. M. Z., zastoupených Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem Fibichova 218, Mělník, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 25 Cdo 3111/2018-178, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, č. j. 58 Co 88/2018-131, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé jsou v této věci bývalý manžel a děti zesnulé policistky, kterou pachatel úmyslně srazil, když přes zákaz řízení motorových vozidel a pod vlivem pervitinu a marihuany ujížděl Policii ČR. Za tento zločin vraždy a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání byl v trestním řízení pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody a zákazu činnosti.
2. K vozidlu pachatele však nebyla sjednána pojistná smlouva k pojištění zákonné odpovědnosti za provoz vozidla a proto byla k povinnosti náhrady nemajetkové újmy dána pasivní věcná legitimace České kanceláře pojistitelů, která spravuje garanční fond, ze kterého se hradí škody způsobené nepojištěnými vozidly. Česká kancelář pojistitelů však odmítla soudem přiznané náhrady nemajetkové újmy vyplatit v celém požadovaném rozsahu.
3. Stěžovatelé proto proti ní podali žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Ten rozhodl, že je Česká kancelář pojistitelů povinna zaplatit každému stěžovateli částku 2.250.277 Kč.
4. Proti tomuto rozhodnutí podala Česká kancelář pojistitelů odvolání k Městskému soudu v Praze. Ten přiznané náhrady každému stěžovateli snížil na částku 1.500.000 Kč.
5. Obě strany následně podaly dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten rozhodl, že celková náhrada ve výši 1.500.000 Kč je pro každého ze stěžovatelů adekvátní, a proto obě dovolání zamítl.
6. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podali stěžovatelé včasnou ústavní stížnost, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tou se domáhají zrušení těchto rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
7. Stěžovatelé zejména nesouhlasí s nepoměrem mezi částkou, kterou jako náhradu nemajetkové újmy uložil soud v trestním řízení pachateli trestného činu (2.000.000 Kč pro bývalého manžela a 3.000.000 Kč pro každé dítě), a částkou, kterou soudy napadenými rozhodnutími uložily v občanskoprávním řízení České kanceláři pojistitelů (1.500.000 Kč pro každého stěžovatele). V obou řízeních šlo přitom podle stěžovatelů o posouzení totožné újmy, okolností i hodnotících kritérií a jediným rozdílem je pouze právní postavení toho, kdo má tuto náhradu poskytnout. To však podle stěžovatelů není rozhodné. Výši stejné újmy totiž nelze vyčíslovat jinak ve vztahu ke škůdci a jinak ve vztahu k České kanceláři pojistitelů. Tento neopodstatněný a protiústavní "dvojí metr" však napadená rozhodnutí vytvořila, a proto se stěžovatelé domáhají jejich zrušení.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K tomuto závěru ho vedly následující důvody.
9. Z porovnání ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí je především zřejmé, že stěžovatelé v principu jen opakují svou argumentaci, kterou uplatnili již v řízení před obecnými soudy. Stěžovatelé tak Ústavní soud žádají, aby zaujal odlišný postoj k výkladu podústavních předpisů, než jaký mají obecné soudy, a zejména pak Nejvyšší soud, který s odkazem na svou ustálenou judikaturu rozhodl, že se nejedná o právní otázku, jež dosud nebyla vyřešena, nebo která by případně měla být posouzena jinak.
10. Ústavní soud však připomíná, že výklad podústavního práva je zásadně doménou soudů obecných [nález sp. zn. IV. ÚS 512/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 41/68 SbNU 419); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Pokud proto výklad zastávaný Nejvyšším soudem, jehož úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů, neodporuje ústavněprávním požadavkům, nemá Ústavní soud pravomoc a také důvod tento výklad měnit [nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219)].
11. Těmito ústavněprávními požadavky jsou zejména soulad výkladu s kogentními normami [nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)], dostatečné a přesvědčivé odůvodnění, včetně vypořádání se s relevantními námitkami [nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)], předvídatelnost rozhodnutí [nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373)], absence svévole [nález sp. zn. II. ÚS 1769/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 79/73 SbNU 397)], zohlednění ochrany dotčených ústavně zaručených práv či svobod jednotlivce [nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115)] nebo absence přepjatého formalismu [nález sp. zn. I. ÚS 3248/10 ze dne 17. 5. 2011 (N 95/61 SbNU 463)].
12. V žádné z těchto oblastí však Ústavní soud pochybení obecných soudů neshledal, a proto zde není dán prostor pro jeho kasační zásah.
13. Nejvyšší soud rozhodl, že odlišné rozhodnutí soudů v trestním a občanskoprávním řízení v daném případě založit přípustnost dovolání nemůže. Je podle něj totiž třeba důsledně rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé újmy vůči škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za újmu způsobenou provozem vozidla, kterou je povinna nahradit osoba bez pojištění odpovědnosti, byl-li provoz tohoto vozidla podmíněn pojištěním odpovědnosti. Vysvětlil, že plnění pojistitele (České kanceláře pojistitelů) poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, nýbrž má charakter pojistného plnění, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný. Tyto závěry se opírají o předešlá rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2902/2012 ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4765/2010 ze dne 28. 11. 2012 a sp. zn. 25 Cdo 5644/2017 ze dne 16. 5. 2018), na která tento soud v napadeném rozsudku výslovně odkázal.
14. Výše uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, jelikož plně konvenují s ustálenou judikaturou civilních soudů.
15. Z poslední doby je v tomto ohledu možno odkázat zejména na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018 ze dne 19. 9. 2018 [z něhož tento soud vycházel rovněž v nyní rozhodované věci a který přebírá závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015 (N 221/79 SbNU 545)], kde je vyloženo, že "za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného" (což ve vztahu k roku 2014 činilo přibližně 500.000 Kč).
16. V nyní projednávané věci přitom obecné soudy vycházely ze závěrů takto sjednocené judikatury (konvenující též naposledy citovanému nálezu Ústavního soudu nálezu sp. zn. I. ÚS 2844/14), podle níž je na straně pozůstalého nutno zohlednit zejména intenzitu jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případnou existenční závislost na zemřelém a případnou jinou satisfakci (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl.
17. Obecné soudy (viz zejména odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu) proto v daném případě konstatovaly (zejména u nezletilých stěžovatelů) maximální naplnění požadovaných kritérií (bod 21), a proto byla také hranice obvyklého odškodnění navýšena na trojnásobek, když bylo současně přihlédnuto i k již poskytnutému odškodnění ve výši 1 mil. Kč každému ze stěžovatelů ze strany Policie ČR (250.277 Kč) a České kanceláře pojistitelů (749.723 Kč).
18. Současně se z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu podává, že se ztotožnil se závěry soudu I. stupně ohledně toho, že není vázán výší přiznaného odškodnění v adhezním řízení nejen proto, že se týká osoby odlišné od nyní žalované, nýbrž také s ohledem na okolnost, že nelze očekávat, že by se tohoto plnění stěžovatelům dostalo v dohledné době (škůdce byl odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 16,5 let a dosud nic nezaplatil). Rovněž tento závěr pokládá zdejší soud za plně ústavně konformní.
19. Lze tak uzavřít, že Nejvyšší soud povahu nároků stěžovatelů k jejich námitce přiléhavě objasnil a vyvodil z toho adekvátní právní závěry, které řádně odůvodnil a se kterými bylo jím přezkoumávané rozhodnutí v souladu. Závěry obecných soudů nejsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními a ani nedošlo k porušení právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou je v jeho rozhodnutí výslovně odkazováno. Je přitom právě jeho úlohou sjednocovat judikaturu obecných soudů a Ústavnímu soudu nenáleží do této kompetence zasahovat, nedojde-li k protiústavnímu excesu. K tomu v daném případě nedošlo a z pohledu Ústavního soudu zde proto není důvod pro jeho kasační zásah.
20. Z výše nastíněných důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu