ECLI:CZ:US:2024:1.US.2407.23.1
sp. zn. I. ÚS 2407/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele H. Ö., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem, sídlem Plaská 623/5, Praha 5 - Malá Strana, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2023 č. j. 19 Co 116/2023-999 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. ledna 2023 č. j. 43 Nc 505/2022-800, P a Nc 9/2022, 7 P a Nc 16/2022, 7 P a Nc 78/2022, 7 P a Nc 93/2022, 7 P a Nc 95/2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a nezletilého D. Ö. a M. K. A. a M. S. Ö., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení výroků I. a III. v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a výroků II. a IV. v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud"), přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem schválil dohodu rodičů o svěření prvního vedlejšího účastníka, nezletilého (dále jen "nezletilý") do péče druhé vedlejší účastnice - matky (dále jen "matka") [výrok I.], stanovil stěžovateli - otci (dále též jen "otec") výživné ve výši 32 000 měsíčně (z toho 12 000 Kč k rukám matky a 20 000 Kč na stanovený účet) počínaje dnem 1. 2. 2022 [výrok II.], stanovil nedoplatek na výživném v částce 312 000 Kč do ledna 2023 a stanovil podmínky jeho splacení [výrok III.], upravil styk otce s nezletilým s postupným rozšiřováním jeho rozsahu až po styk v pondělí a středu každého týdne a pátek a sobotu sudého kalendářního týdne vždy od 11:30 hodin do 17:30 hodin [výrok IV.], jakož i styk nezletilého s třetí vedlejší účastnicí - otcovskou babičkou (dále jen "otcovská babička") v rozsahu od 10:00 hodin do 11:30 hodin první středu kalendářního měsíce [výrok V.]. Výroky VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud takto rozhodl v řízení, v němž se matka nezletilého domáhala rozhodnutí o úpravě výchovy a výživy nezletilého a téhož (byť v jiné podobě) se domáhal otec nezletilého, který žádal také úpravu styku s nezletilým, přičemž úpravy styku s nezletilým se nadto domáhala též otcovská babička.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel, matka i otcovská babička odvolání. Městský soud napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu ve výroku II. o výživném potvrdil [výrok I.]. Ve výroku III. o nedoplatku na výživném rozsudek obvodního změnil tak, že tento nedoplatek činí za období do 31. 5. 2023 částku 188 000 Kč s tím že otec je povinen jej zaplatit ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku tak, že částku 48 000 Kč zaplatí k rukám matky a částku 140 000 Kč na účet vedený pro nezletilého [výrok II.]. Dále městský soud změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku IV. o styku otce s nezletilým tak, že v období od nabytí právní moci tohoto výroku rozsudku do uplynutí tří měsíců od nabytí právní moci tohoto výroku rozsudku je otec oprávněn stýkat se s nezletilým v pondělí a středu každého týdne a v pátek každého sudého kalendářního týdne, vždy v čase od 11:30 hodin do 15:30 hodin, v období od uplynutí tří měsíců od nabytí právní moci tohoto výroku rozsudku do uplynutí šesti měsíců od nabytí právní moci tohoto výroku rozsudku je otec oprávněn stýkat se s nezletilým v pondělí a středu každého týdne a v pátek a sobotu každého sudého kalendářního týdne, vždy v čase od 11:30 hodin do 17:30 hodin, v období od uplynutí šesti měsíců od nabytí právní moci tohoto výroku rozsudku je otec oprávněn stýkat se s nezletilým v pondělí a středu každého týdne v čase od 11:30 hodin do 17:30 hodin a dále od pátku sudého kalendářního týdne od 13:00 hodin do následující soboty 13:00 hodin, dále byl upraven způsob předávání nezletilého [výrok III.]. Výrokem IV. byl rozsudek obvodního soudu ve výroku IV. o styku otcovské babičky s nezletilým změněn jen tak, že tato úprava se uplatní jen do uplynutí doby šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku, jinak byl rozsudek v tomto výroku potvrzen. Výroky V. a VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozsudky byl styk nezletilého s otcem upraven v nedostatečném rozsahu, což odporuje nejlepšímu zájmu nezletilého. Stěžovatel je přesvědčen, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu měla rozhodnutí obecných soudů směřovat k tzv. širokému styku tak, aby bylo možné co nejdříve rozhodnout o střídavé péči o nezletilého, neboť stěžovatel má zájem o tento typ péče o nezletilého. Stěžovatel poukazuje na to, že založil do spisu řadu listin, zejména zprávy společnosti Area Fausta s. r. o., čestná prohlášení různých osob (členů rodiny, přátel, ale i náhodné osoby), zprávu tureckého psychologa pana Ali Kaltuse apod. K těmto důkazům však obecné soudy nepřihlédly, resp. je neprovedly, ačkoli tyto mohly být relevantní pro rozhodnutí ve věci samé, zejména pro rozšíření styku nezletilého se stěžovatelem.
5. Stěžovatel uvádí, že po dobu, po kterou rodiče nezletilého žili spolu, trávil s nezletilým veškerý čas. Uvádí, že k obnovení jeho styků s nezletilým došlo bezproblémově, nezletilý se sám dožaduje delších styků se svým otcem, odloučení od matky zvládá dobře, přičemž obecné soudy ve stycích stěžovatele s nezletilým nezjistily nedostatky. Stěžovatel poukazuje na to, že má o syna velký zájem, je schopen se o něj postarat a proto s ním chce trávit co nejvíce času. Vzhledem ke vzdálenosti bydlišť obou rodičů bude v případě střídavé péče, ale i v případě tzv. širokého styku s častým přespáváním nezletilého u stěžovatele, možné zachovat jednotné výchovné prostředí nezletilého. Stěžovatel poukazuje na to, že je turecký občan a hovoří pouze turecky a anglicky, česky se postupně učí. Pro nezletilého je důležité, aby se svým otcem trávil co nejvíc času, aby byl zajištěn pokud možno bilingvismus nezletilého a aby se seznamoval s tureckými tradicemi a kulturou.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy v průběhu řízení argumentovaly tím, že styk nezletilého s otcem musí být v tzv. navykacím režimu a že se má postupně rozšiřovat, avšak neudělaly nic pro to, aby k rozšiřování styku stěžovatele s nezletilým skutečně docházelo, a to přesto, že stěžovatel v průběhu řízení opakovaně podával návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhal rozšíření styků, zrušení asistovaných kontaktů a nakonec i zrušení asistovaného předávání. Stěžovatel dále namítá, že výměna osoby soudce obvodního soudu pravděpodobně vedla k podstatnému zkrácení styků otce s nezletilým. Rozsudkem obvodního soudu byl totiž stěžovateli přiznán podstatně užší rozsah styků, než jaký navrhovala soudkyně Mgr. Fischerová v konceptu dohody ze dne 13. 12. 2022 a než jaký by mu byl s velkou pravděpodobností přiznán, rozhodla-li by ještě před výměnou soudce Mgr. Fischerová, která navíc navrhovala upravit u výroků o styku stěžovatele s nezletilým předběžnou vykonatelnost. Výraznou změnu v názoru obvodního soudu na rozsah styku "pouze" v důsledku změny soudce považuje stěžovatel za porušení principu legitimního očekávání. Rozhodnutí obvodního soudu je podle něj svévolné, neboť nebyly zkoumány konkrétní okolnosti daného případu. Stěžovatel namítá, že podle závěrů znaleckého zkoumání je žádoucí upravit co nejširší styk nezletilého a stěžovatele, avšak obvodní soud k rozšíření styku nepřistoupil. Stěžovatel dále namítá, že úprava spoření pro nezletilého obsažená v napadeném rozsudku městského soudu odporuje nejlepšímu zájmu nezletilého, když podle názoru stěžovatele "by spoření mělo dávat smysl".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
11. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem se Ústavní soud soustředí zejména na posouzení otázek, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257)].
12. V posuzované věci městský soud po přezkoumání napadeného rozhodní dospěl k závěru, že obvodní soud založil své rozhodnutí na velmi obsáhlém a podrobném dokazování, přičemž jeho skutkové závěry jsou s provedenými důkazy v souladu. Neprovedl-li obvodní soud některé navržené důkazy pro nadbytečnost, svůj postup odpovídajícím způsobem vysvětlil, přičemž městský soud se s jeho argumentací ztotožnil a z obvodním soudem zjištěného skutkového stavu věci nadále vycházel s tím, že dokazování v průběhu jednání odvolacího soudu pouze dílčím způsobem doplnil, nelze jeho postup považovat za neústavní. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). V posuzované věci Ústavní soud takové nedostatky v procesu dokazování, které by měly za následek porušení práva na soudní ochranu, nezjistil.
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud při rozhodování o péči o nezletilého a o rozsahu styku nezletilého s otcem přihlédl ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem, přičemž vzal v úvahu také doložený bezproblémový styk nezletilého s otcem v průběhu poměrně dlouhého období, ať již tento styk probíhal za asistence či později bez asistence. Městský soud měl při svém rozhodování především na zřeteli to, že předním vodítkem je hledisko nejlepšího zájmu nezletilého, přičemž z pohledu dítěte je žádoucí zásadně co nejširší styk s oběma rodiči, samozřejmě s přihlédnutím k věku nezletilého a stupni jeho zralosti, jakož i k dalším konkrétním okolnostem toho kterého případu. Ve shodě s obvodním soudem městský soud zdůraznil potřebu respektovat zájem nezletilého na stabilním výchovném prostředí. S ohledem na svěření nezletilého do péče matky městský soud respektoval prioritu bydliště matky jakožto primárního domova nezletilého. Vzhledem k tomu, že nezletilý je dosud v útlém věku dva a půl roku, považoval městský soud stejně jako obvodní soud za vhodné stanovení navykacího režimu. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout, neboť městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že zvolená úprava styku nezletilého s otcem je adekvátní jeho věku i potřebám, kdy je respektován nízký věk i potřeba stabilního prostředí a jednoho domova.
14. K námitce stěžovatele, že v důsledku změny v osobě soudce obvodního soudu byl zkrácen na rozsahu styku s nezletilým, Ústavní soud uvádí, že z ústavní stížnosti ani napadeného rozhodnutí městského soudu nevyplývá, že by stěžovatel tuto námitku uplatnil již ve svém odvolání, či že by se s ní v případě jejího uplatnění městský soud řádně nevypořádal. Tuto námitku vznesenou až v ústavní stížnosti proto považuje Ústavní soud za nepřípustnou. Navíc je třeba připomenout, že rozsudek obvodního soudu ve výroku o styku otce s nezletilým k odvolání účastníků přezkoumal městský soud, který rozhodnutí obvodního soudu v tomto výroku změnil, rozhodující je tedy úprava styku přijatá městským soudem v napadeném rozhodnutí.
15. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že městský soud se námitkou stěžovatele o vhodnosti určeného spořícího účtu pro nezletilého pečlivě zabýval. Jde-li o účet, na který má být spořící složka výživného poukazována, nepovažoval za potřebné revidovat napadené prvostupňové rozhodnutí. I když městský soud přisvědčil stěžovateli, že účet založený matkou není z hlediska zhodnocení uložených prostředků optimální, poukázal na to, že výživné je obecně třeba hradit k rukám druhého rodiče, tj. v tomto případě právě matky, a je pak na tomto rodiči, aby se postaral o co nejlepší uložení spořené části výživného, a to při vědomí vlastní odpovědnosti za správu majetku nezletilého. Městský soud proto, ačkoli považoval rozhodnutí obvodního soudu v této otázce za správné, apeloval na matku, aby při správě jmění nezletilého postupovala s péčí řádného hospodáře a odpovědně zvážila, zda tu skutečně nejsou lepší možnosti, třeba i v podobě bankovních produktů zajištěných otcem, a aby v návaznosti na tyto úvahy se spořenými prostředky ve shodě s otcem případně dále naložila.
16. Ústavní soud konstatuje, že městský soud posuzoval problematiku styku nezletilého s otcem s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilého. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z obecných soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako neporušil ústavně zaručená práva nezletilého syna. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu ohledně styku stěžovatele s nezletilým částečně změnil. Stěžovatel se však se závěry městského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soudy přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilého. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování ve věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti městský soud v napadeném rozhodnutí dostál.
17. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí městského soudu je odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele či nezletilého. V závěrech městského soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu