ECLI:CZ:US:2024:1.US.253.24.1
sp. zn. I. ÚS 253/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Veroniky Křesťanové ve věci ústavní stížnosti J. G., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Jiřím Mulákem, Ph.D., advokátem se sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 943/2023 ze dne 21. 12. 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 20 Nt 1043/2023-17 ze dne 30. 11. 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Proti stěžovateli bylo dne 28. 11. 2023 zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatel je jedním ze tří spoluobviněných, přičemž je mu kladeno za vinu, že, stručně řečeno, zprostředkovával dovoz omamných látek (kokainu) z Jižní Ameriky do Evropy.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 vzal napadeným usnesením stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Nejprve konstatoval, že po zhodnocení spisu nasvědčují doposud zjištěné skutečnosti tomu, že stěžovatel skutečně spáchal čin, který je mu kladen za vinu. Poté se již obvodní soud obšírněji věnoval jednotlivým vazebním důvodům.
3. Co se týče tzv. vazby útěkové podle §67 písm. a) trestního řádu, uvedl obvodní soud, že tento vazební důvod je dán kombinací hrozby vysokého trestu a současně možnostmi stěžovatele, především finančními. Koluzní vazbu podle §67 písm. b) trestního řádu odůvodnil tak, že charakter trestné činnosti je vysoce konspirativní a je do něj zapojeno velké množství osob, které mohou být potenciálně vyslechnuty, jejichž ovlivňování se nabízí. K vazbě předstižné ve smyslu §67 písm. c) trestního řádu soud uvedl, že obava z opakování trestné činnosti je dána především vysokým životním standardem, na který je stěžovatel zvyklý a který, jak plyne z finančních šetření, zjevně vyžaduje právě příjmy z předmětné nelegální činnosti.
4. Proti rozhodnutí obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze druhým napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Městský soud uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry obvodního soudu, na které také v plném rozsahu odkázal. Nad rámec toho se vyjádřil ke konkrétním námitkám stěžovatele. Z hlediska naplnění důvodů vazby útěkové zdůraznil městský soud, že stěžovatel v rámci zaměstnání často cestuje do zahraničí, kde je schopen si vytvořit potřebné zázemí, a to i s ohledem na dostatek finančních prostředků, které má k dispozici. Ke koluzní vazbě doplnil městský soud nad rámec obvodního soudu skutečnost, že z komunikace (kterou mají orgány činné v trestním řízení k dispozici) již byla patrna snaha ze strany stěžovatele ovlivňovat svědky na pokyn spoluobviněného. Ohledně vazby předstižné již městský soud převážně parafrázoval závěry obvodního soudu, že obava z opakování trestné činnosti je dána vzhledem k vysokému životnímu standardu, na který je stěžovatel zvyklý.
5. Proti oběma usnesením podává stěžovatel ústavní stížnost. V ní namítá porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 2, čl. 5 odst. 1 a 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel tvrdí, že soudy nezohlednily ustanovení §73c písm. a) trestního řádu, podle kterého je povinností soudů posoudit jako předběžnou otázku při rozhodování o vazbě také opodstatněnost zahájení trestního stíhání. Stěžovatel si je vědom, že v tomto řízení, respektive v této ústavní stížnosti není oprávněn brojit proti usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak přesto se k němu vyjadřuje, jelikož podle něj nezákonné zahájení trestního stíhání nemůže sloužit jako podklad či bianco šek k vzetí do vazby. Stěžovatel odkazuje i na to, že sám soudce obvodního soudu při vazebním zasedání konstatoval, že usnesení o zahájení trestního stíhání je "poněkud úsporné". Tuto část argumentace stěžovatele lze tedy shrnout tak, že podle něj rozhodnutí o vazbě fakticky jen kopíruje usnesení o zahájení trestního stíhání.
6. K samotným důvodům vazby stěžovatel uvádí, že jsou "kompilátem spekulativních závěrů, nikoli produktem vlastního zkoumání trestního spisu". Městský soud se údajně "neobtěžoval zohlednit argumenty stěžovatele", které předestřel ve stížnosti proti napadenému usnesení obvodního soudu. Dále stěžovatel tvrdí, že soudy rozhodly o vazbě stěžovatele de facto jen z důvodu hrozby vysokého trestu, přičemž ostatní argumenty soudů představují podle stěžovatele jen snahu doplnit tento argument o subjektivní důvody na straně stěžovatele. Za kompletně zavádějící pak stěžovatel považuje konstatování městského soudu, že by se mohl uchýlit ke své partnerce na Slovensko, jelikož ta podle stěžovatele žije v Praze. Stěžovatel argumentuje, že uvedl mnohé skutečnosti svědčící o jeho zájmu setrvat v ČR a nevyhýbat se trestnímu řízení, které však soudy ignorovaly. Konečně stěžovatel považuje za diskriminační ten fakt, že předstižná vazba je determinována spekulacemi o životním standardu jedince.
7. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť ta má závažné negativní sociální a psychologické důsledky (nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Avšak vzhledem ke svému postavení (čl. 83 Ústavy) se Ústavní soud v zásadě nezabývá přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů. Je primárně věcí obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí však je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, anebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kritérii plynoucími z ústavního pořádku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13). Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
8. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud po přezkoumání věci nezjistil žádné takové ústavněprávní pochybení. Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ohledně výhrad stěžovatele k usnesení o zahájení trestního stíhání konstatuje Ústavní soud, že toto rozhodnutí není předmětem zde posuzované ústavní stížnosti, jak si toho je vědom ostatně i sám stěžovatel. Je sice pravdou, jak také uvádí stěžovatel, že v odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby musí být, kromě obecných náležitostí (§134 trestního řádu), výslovně uvedeny skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný stíhán. Současně však není pravdivé tvrzení stěžovatele, že se soudy v napadených rozhodnutích tomuto aspektu věci nevěnovaly.
10. Obvodní soud v bodě 7 odůvodnění nejprve shrnul, že "(...) po zhodnocení spisového materiálu a průběhu vazebního zasedání nepochybuje o tom, že trestní stíhání bylo řádně zahájeno a je vedeno důvodně". Následně soud nejenže popsal, v čem měla trestná činnost stěžovatele spočívat, ale také uvedl, z čeho tyto závěry čerpá, přičemž se opřel zejména o výstupy z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí, které byly ve věci prováděny na základě příkazů vydaných obvodním soudem a Městským státním zastupitelstvím v Praze.
11. Část ústavní stížnosti pod bodem IV., věnující se splnění povinnosti soudu ve smyslu §73c trestního řádu, je tedy sice přesvědčivě formulovaná, avšak při konfrontaci s reálným obsahem napadených rozhodnutí neopodstatněná. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodního soudu je zcela zjevné, že se soud věnoval důvodnosti zahájení trestního stíhání, prostudoval spis a vycházel z důkazů zajištěných dlouhodobým prověřováním policejního orgánu. Takový postup je zcela ústavně souladný.
12. Stěžovatel argumentuje tím, že sám soudce obvodního soudu uvedl, že usnesení o zahájení trestního stíhání je "poněkud úsporné". Tím však stěžovatel de facto vyvrací svůj vlastní argument o tom, že soud rozhodující o vazbě, nemá vycházet pouze z usnesení o zahájení trestního stíhání. Je totiž evidentní, že obvodní soud v napadeném rozhodnutí pouze nepřevzal usnesení o zahájení trestního stíhání a nevystavěl na něm "slepě" rozhodnutí o vazbě. Naopak, sám kriticky hodnotil obsah spisu a v něm obsažené důkazy. Jednoduše řečeno, Ústavní soud by se v tomto řízení mohl věnovat namítané "úspornosti" usnesení o zahájení trestního stíhání jen, pokud by soud rozhodující o vazbě nedostatečně své rozhodnutí odůvodnil a usnesení policejního orgánu toliko stroze převzal (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2698/22). To ale není tento případ.
13. Z hlediska námitek ohledně konkrétních vazebních důvodů Ústavní soud nejprve stručně shrnuje, že má za to, že se s těmito námitkami zcela spolehlivě a ústavně souladně vypořádaly již obecné soudy v napadených rozhodnutích. Nad rámec toho Ústavní soud své závěry níže shrnuje. Považuje totiž za korektní se v případě ústavních stížnosti proti rozhodnutím o vazbě věnovat relevantním námitkám stěžovatele podrobněji, než je tomu obecně v případech, kdy jsou ústavní stížnosti odmítány jako zjevně neopodstatněné. Rozhodování o vazbě má totiž, jakožto rozhodování o osobní svobodě jednotlivce, vždy ze své povahy ústavněprávní rozměr.
14. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy konstatovaly důvod tzv. útěkové vazby výhradně na základě typové hrozby vysokého trestu, jak to tvrdí stěžovatel. Stěžovatel správně poukazuje na to, že typová hrozba vysokého trestu sama o sobě nemůže uvedený vazební důvod založit (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13). Tak tomu však v napadených rozhodnutích není. Již obvodní soud doplnil argumentaci také o možnosti stěžovatele uprchnout nebo se skrývat. Právě kombinace hrozby vysokého trestu spolu s dalšími relevantními okolnostmi je zcela legitimním důvodem pro uvalení vazby (srov. nález sp. zn. III. ÚS 566/03).
15. Navíc stěžovatel ne zcela důsledně rozlišuje typovou a "netypovou" (konkrétní) hrozbu vysokým trestem. Judikatura Ústavního soudu neakceptuje situace, kdy je vazba odůvodněna výhradně typovou hrozbou vysokého trestu. To však neplatí pro konkrétní hrozbu vysokého trestu (nález sp. zn. I. ÚS 2208/13). Mezi těmito dvěma je zásadní rozdíl. Hrozba vysokým trestem sama o sobě zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání, a tím naplnění důvodnosti vazby podle §67 písm. a) trestního řádu. Musí se však jednat právě o konkrétní (nikoli typovou) hrozbu vysokého trestu, tedy hrozbu podloženou specifickými okolnostmi spáchaného skutku ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem. Tomuto aspektu věci se obvodní soud věnoval a uvedl, z jakého důvodu lze očekávat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let, což je hranice, od které lze hrozbou vysokým trestem odůvodnit uložení útěkové vazby (nálezy sp. zn. I. ÚS 356/16 či I. ÚS 217/15). Z toho plyne, že ve zde posuzovaném případě by konkrétní hrozba vysokým trestem sama postačila k naplnění důvodů útěkové vazby. Přesto se obecné soudy nad rámec toho věnovaly i dalším důvodům. Jejich odůvodnění tak v tomto smyslu není co vytknout.
16. Co se týče argumentu, který obvodní soud přidal k hrozbě vysokého trestu, a sice argumentu možnostmi stěžovatele uprchnout nebo se skrývat, o těchto možnostech skutečně obvodní soud hovořil relativně obecně, respektive je vztáhl pouze na finanční možnosti. Avšak městský soud tuto argumentaci přesvědčivě doplnil. Uvedl totiž například, že obava z útěku plyne z toho, že stěžovatel pravidelně cestuje do zahraničí, kde je schopen si vytvořit potřebné zázemí. Přitom k reálným možnostem obviněného uprchnout či se skrývat je při rozhodování o vazbě potřeba přihlížet (srov. nález II. ÚS 1959/22). V tomto ohledu tak odůvodnění obecných soudů také zcela obstojí.
17. K útěkové vazbě konečně stěžovatel uvedl, jak už Ústavní soud citoval výše, také následující: "Flagrantní pochybení městského soudu pak obviněný spatřuje v konstatování, že jeho partnerka pochází ze Slovenska, kam by se mohl případně uchýlit. To stěžovatel považuje za kompletně zavádějící, neboť jeho partnerka již před jejich seznámením dlouhodobě žila v Praze, nikoli na Slovensku." Zavádějící je však spíše způsob, jakým stěžovatel interpretuje závěry obecných soudů. Městský soud netvrdil, že by partnerka stěžovatele aktuálně žila na Slovensku. Uvedl pouze, že její slovenský původ je jednou z možností, které by případně stěžovatel měl pro vytvoření si zázemí v zahraničí. Právě i tato argumentační linka ukazuje, že se obecné soudy daným vazebním důvodem zabývaly podrobně. Nelze přitom vytýkat soudům, že pracují do jisté míry v rovině spekulací či pravděpodobností. Rozhodování o vazbě je totiž tímto způsobem vedeno z logiky věci vždy.
18. Stěžovatel nebrojí proti argumentaci týkající se důvodu koluzní vazby podle §67 písm. b) trestního řádu. Ústavní soud tedy jen stručně konstatuje, že odůvodnění v tomto smyslu je plně ústavně souladné a opřené o doposud zjištěné skutečnosti, včetně pokusu stěžovatele ovlivňovat svědky (nikoli pouze důvodnou obavu do budoucna).
19. Ústavní soud nakonec přezkoumal i odůvodnění vazebního důvodu podle §67 písm. c). Ani u tohoto důvodu neshledal zásadnější pochybení na straně obecných soudů. Obvodní soud explicitně uvedl, že si je vědom, že se u tzv. předstižné vazby vždy pohybuje v rovině pravděpodobnosti. S tím se Ústavní soud plně ztotožňuje. Nelze s naprostou jistotou presumovat, jak by se stěžovatel při propuštění na svobodu choval. Proto nelze obecným soudům vytknout, že používají některé "spekulativní" závěry, jak to označuje stěžovatel. V případě předstižné vazby se z logiky věci jedná vždy o domněnky, předpoklady, obavy atd. Důležité je, že z odůvodnění rozhodnutí o vazbě vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2698/22).
20. Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že by zkoumání životního standardu jedince ve vztahu k vazbě předstižné bylo diskriminační (bod 50 ústavní stížnosti). Naopak, "životní standard" je součástí okolností, které obecné soudy mají hodnotit při posuzování důvodů předstižné vazby. Do toho spadá zhodnocení např. postoje obviněného, jeho sklonů, návyků, rodinného zázemí a prostředí, v němž se obviněný pohybuje (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2698/22). Je proto zcela na místě, pokud obecné soudy hodnotily životní standard stěžovatele, přičemž dospěly k závěru, že (stručně řečeno) jeho legální příjmy nepostačují na náklady k udržení životního stylu, na který je stěžovatel zvyklý. Je tedy plně ústavně souladné, pokud obecné soudy vzaly v potaz závislost stěžovatele na sázkových hrách a drogách či uvedly jeho další pravidelné a podstatné výdaje. Městský soud neopomněl zmínit ani skutečnost, že daná trestná činnost je páchána ze ziskuchtivosti a dlouhodobě, a to právě za účelem uspokojení potřeb nákladného života, což je pro posouzení předstižné vazby taktéž relevantní okolnost.
21. Lze tedy shrnout, že obecné soudy při rozhodování o vazbě stěžovatele nijak nepochybily. V ústavní stížnosti je uvedeno, že většina argumentů soudu představuje jen snahu doplnit argument hrozbou vysokého trestu o subjektivní důvody na straně stěžovatele. Ústavní soud k tomu konstatuje, že na tom neshledává nic protiústavního, ba jakkoli chybného. Zjišťování subjektivních důvodů na straně obviněného a jejich propojení s důvody vazby je samotnou podstatou rozhodování o vazbě. Tak také obecné soudy zcela správně postupovaly.
22. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu