ECLI:CZ:US:2024:1.US.2669.23.1
sp. zn. I. ÚS 2669/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Vladislava Vovkaniče, zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M. advokátem, sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2023 č. j. 23 Cdo 2956/2022-468, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2022 č. j. 3 Co 79/2021-439 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2020 č. j. 38 C 95/2017-371, ve spojení s usnesením ze dne 30. dubna 2021 č. j. 38 C 95/2017-421, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ŠKODA AUTO a. s., sídlem tř. Václava Klementa 869, Mladá Boleslav, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že se stěžovatel v řízení před obecnými soudy domáhal ochrany svých tvrzených autorských práv. Stěžovatel v řízení tvrdil, že je autorem díla, podoby sedmimístného osobního vozu střední třídy kategorie SUV a designu kol, které prezentoval vedlejší účastnici. Vedlejší účastnice je následně použila při návrhu vozů ŠKODA Kodiaq a Karoq a kol s názvy Triglav a Vega, a to bez jeho souhlasu.
3. Krajský soud v Praze (dále jen ,,krajský soud") žalobu v části, v níž stěžovatel požadoval uložení povinnosti vedlejší účastnici stáhnout z trhu automobily značky ŠKODA KODIAQ a ŠKODA KAROQ a zdržet se v obchodním styku užívání všech materiálů, produktů, sdělení nebo jiných projevů obsahujících vyobrazení těchto vozů zamítl (výrok I.). Žalobu zamítl i v části, v níž se stěžovatel domáhal práva na uveřejnění všech výroků, kterými soud vyhoví žalobci (způsobem v žalobě specifikovaným) (výrok II.). Stejně tak krajský soud zamítl žalobu stěžovatele v části, v níž požadoval uložení povinnosti vedlejší účastnici stáhnout z trhu kola Triglav a Vega a zdržet se v obchodním styku užívání všech materiálů, produktů a sdělení nebo jiných projevů obsahujících jejich vyobrazení (výrok III.). Krajský soud došel k závěru, že kresby stěžovatele nelze považovat za autorské dílo ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), neboť postrádají zákonný znak jedinečné tvůrčí činnosti, a to jak v jednotlivostech, tak ve svém celku. Podle soudu je z provedeného dokazování zřejmé, že kresby stěžovatele zahrnují generické prvky typické pro segment vozidel SUV i pro vozidla značky ŠKODA AUTO. Jde proto o ,,kompilát" navazující na vozy značky Škoda a automobilů SUV vyrobených před rokem 2010. Nemohlo tedy dojít ke vzniku tvrzeného autorského práva (§9 odst. 1 autorského zákona) ani k jeho porušení. Soud se proto nezabýval tím, zda se řešení návrhů stěžovatele a posuzovaných automobilů shoduje v takové míře, že by se mohlo jednat o porušení autorského práva (byť za tímto účelem provedl rozsáhlé dokazování), ani tím, zda jsou předložené kresby skutečným výtvorem stěžovatele.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen ,,vrchní soud") se přiklonil ke skutkovým a právním závěrům krajského soudu a rozsudek krajského soudu potvrdil. K otázce existence díla doplnil, že pojem dílo je pojem, na který lze použít výkladová pravidla, která ve svých rozhodnutích vymezil Soudní dvůr Evropské unie. V návrzích stěžovatele není dosaženo dostatečné míry jedinečnosti řešení a v převážné míře ani dostatečné originality. K stěžovatelovu tvrzení o porušení práv k nezapsanému (průmyslovému) vzoru vrchní soud uvedl, že tato tvrzení byla uplatněna v rozporu s koncentrací řízení až v odvolacím řízení. Stěžovatel od počátku uplatňoval nárok vycházející z existence tvrzeného autorského práva. Nárok z existence nezapsaného (průmyslového) vzoru je nárokem jiným. Vrchní soud k tomu navíc dodal, že v případě nezapsaného (průmyslového) vzoru se ochrana poskytuje po dobu 3 let od data jeho zpřístupnění veřejnosti a ochrana by tak i v případě jeho existence stejně skončila.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost. Vrchní soud se při posuzování návrhů stěžovatele z pohledu naplnění znaků autorského díla neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Přípustnost dovolání z důvodu tvrzeného rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nezakládá ani to, že vrchní soud neaplikoval na právní posouzení existence pojmových znaků díla podle §2 odst. 1 autorského zákona jiné právní předpisy upravující samostatně problematiku ochrany odlišných předmětů duševního vlastnictví, včetně předpisů na ochranu průmyslových vzorů, a to i (průmyslových) vzorů Společenství podle nařízení Rady (ES) č. 6/2002. Proto Nejvyššímu soudu nevznikla ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie ani povinnost k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru týkající se výkladu unijních předpisů o podmínkách (náležitostech) vniku ochrany (průmyslových) vzorů. Tato otázka nebyla pro posouzení existence pojmových znaků autorských děl podle §2 odst. 1 autorského zákona relevantní. Námitky stěžovatele týkající se zjišťování skutkového stavu či existence vad řízení nemohou založit přípustnost dovolání. Stejně tak výtka ohledně mechanického převzetí závěrů znaleckého posudku vrchním soudem.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí, že soudy v otázce posouzení, zda jsou jeho kresby autorskými díly, pochybily, úsudek o jejich nejedinečnosti není výsledkem právní úvahy soudu, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a ignoruje judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Soudy se omezily na zkoumání existence díla bez zkoumání okolností jeho vniku, nevyslechly stěžovatele a mechanicky převzaly teze znalce bez toho, aby z nich učinily vlastní závěry. Soudy naprosto rezignovaly na vlastní posouzení shody výtvarných děl s fotografiemi reálných vozů. Stěžovatel namítá i nesprávný postup znalce při zpracování znaleckého posudku. Stěžovatel vytýká také nedostatečné odůvodnění rozhodnutí (bez bližší specifikace rozhodnutí).
7. Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil také v tom, že nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku. Stěžovatel se domnívá, že na posouzení jedinečnosti díla je možné aplikovat čl. 6 nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství, který vymezuje individuální povahu průmyslového vzoru a interpretační pravidla týkající se průmyslového vzoru obsažená v judikatuře Soudního dvora Evropské unie.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, nedošlo-li jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, k porušení ústavně zaručených práv a svobod.
10. Těžiště ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právním závěrem obecných soudů, že kresby stěžovatele nesplňují znaky autorského díla. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky a argumenty vznesené již před obecnými soudy. Před Ústavním soudem nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Výjimkou v rovině hmotněprávního posouzení věci, jsou situace zřejmého ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
11. Obecné soudy se přiléhavě nejprve zabývaly samotnou existencí díla. Na základě provedeného dokazování došly ke skutkovému závěru, že návrh designu předložený stěžovatelem obsahuje prvky známé z jiných vozidel, případně vycházející z již existující ,,tváře" designu vedlejší účastnice. V kresbách stěžovatele proto není dosaženo dostatečné míry jedinečnosti a v převážené míře ani dostatečné originality a nenaplňují proto pojmové znaky autorského díla podle §2 autorského zákona.
12. Pokud stěžovatel namítá, že soudy měly pro vymezení jedinečných prvků autorského díla použít nařízení rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství a judikaturu Soudního dvora týkající se nezapsaného průmyslového vzoru, je třeba zdůraznit, že požadavky kladené na autorská díla a průmyslové vzory nejsou totožné. Nároky na autorské dílo jsou přísnější. Soudy tedy nepochybily, pokud při posouzení naplnění pojmových znaků autorského díla (resp. vymezení jedinečných prvků díla) neaplikovaly nařízení a judikaturu Soudního dvora Evropské unie.
13. Protože soudy došly k závěru, že kresby stěžovatele nenaplňují zákonné znaky autorského díla, nezabývaly se tím, zda došlo k porušení autorských práv stěžovatele, neboť autorské právo vůbec nevzniklo. Nebylo tedy třeba posuzovat, jestli mají kresby shodné znaky s vozidly a ani to, jestli byly užity bez souhlasu stěžovatele. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
14. To platí i pro postup Nejvyššího soudu, který uzavřel, že mu nevznikla ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie povinnost k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru týkající se výkladu unijních předpisů o podmínkách vzniku ochrany (průmyslových) vzorů. Tato otázka nebyla pro posouzení existence pojmových znaků autorského díla relevantní.
15. Ústavní soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že soudy pouze mechanicky převzaly teze znalce bez toho, aby z nich učinily vlastní závěry. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.") hodnotily znalecký posudek jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech s ostatními provedenými důkazními prostředky. Soudy na základě závěrů znalce a dalších důkazních prostředků učinily určité skutkové závěry a tyto právně posoudily. Stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky nesouhlasí s odbornými závěry znalce a požaduje jiné hodnocení tohoto důkazu. To však není ze strany soudu možné. ,,Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy". (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Na to, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, poukázal v napadeném rozhodnutí i Nejvyšší soud.
16. Stěžovatel v souvislosti se znaleckým posudkem napadá i postup znalce při jeho zpracování. Znalci konkrétně vytýká, že navštívil závod vedlejší účastnice v Mladé Boleslavi. To mohlo mít podle stěžovatele vliv na výsledek znaleckého posuzování. K tomu stěžovatel pouze odkazuje na usnesení ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 2405/11 a uvádí, že jakkoli nešlo o ,,samostatné znalecké ohledání", lze na něj aplikovat východiska nálezu. Patrně má na mysli usnesení ze dne 13. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 244/05, na které je v usnesení uvedeném stěžovatelem odkazována. Postup znalce v posuzovaném případě je ale zcela v souladu se závěry zde uvedenými. ,,Ohledání na místě je důkazním prostředkem, který soudu, nikoli znalci, umožňuje získat poznatky o skutečnostech vnímaných jeho smysly a k ohledání, tedy k provedení důkazu je třeba předvolat všechny, kteří se jinak předvolávají k jednání. V případě šetření znalce, jež je podkladem pro zpracování znaleckého posudku jako dalšího důkazního prostředku, však taková nutnost nevyvstává, neboť zde nedochází k provedení důkazu (tím je až výslech znalce nebo podání znaleckého posudku před soudem, kde se k němu má právo účastník vyjádřit). Postup znalce v takové situaci nelze směšovat ani s ohledáním dle ust. §130 o. s. ř. a přítomnost jakýchkoli osob při tom, když si znalec prohlíží věc (nebo ji zkoumá), je v zásadě zcela irelevantní."
17. Co se týče výtky stěžovatele k neprovedení navrženého účastnického výslechu k osobním vlastnostem autora a k okolnostem vzniku díla, ani zde Ústavní soud nespatřuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, proč k provedení důkazu výslechem účastníka nepřistoupil. Považoval jej za nadbytečný. Skutečnost, v čem žalobce spatřuje osobní vlastnosti autora, s ohledem na skutková zjištění a provedené dokazování, již nebylo třeba dokazovat. Odůvodnění soudu je přesvědčivé a nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o opomenutý důkaz.
18. Soudům nelze vytýkat ani to, že rezignovaly na vlastní posouzení shody výtvarných děl s fotografiemi reálných vozů. Soudy v odůvodnění rozhodnutí jasně osvětlily, že pro závěr o absenci díla se již dále nezabývaly otázkou, zda mohlo dojít k porušení autorského práva. To přitom zahrnuje i posouzení shody děl a reálných vozů.
19. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani výtce stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění rozhodnutí soudů. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele a dalších účastníků. Odůvodnění rozhodnutí jsou plně v souladu s požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí Ústavním soudem (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94).
20. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu