ECLI:CZ:US:2024:1.US.3007.23.1
sp. zn. I. ÚS 3007/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. L., zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti postupu Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 9 Nt 204/2022, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Meritem řízení u Krajského soudu v Brně ("krajský soud") je nahrazení souhlasu České advokátní komory ("ČAK") s vydáním dat získaných při prohlídce jiných prostor a pozemků, jež se uskutečnila dne 18. 10. 2022 v kanceláři stěžovatele jako advokáta zapsaného v seznamu advokátů ČAK. Dne 15. 9. 2023 se v rámci řízení o nahrazení souhlasu ČAK konalo u krajského soudu veřejné zasedání, při němž došlo k celé řadě (pro stěžovatele údajně nepochopitelných a nezákonných) dílčích úkonů.
2. Stěžovatel namítá, že krajský soud předložil protistraně znalecký posudek, jenž obsahoval i listiny, o jejichž vydání (resp. nahrazení souhlasu s jejich vydáním) bylo vedeno právě předmětné řízení. Konkrétně se jednalo o fakturu za poskytnutí právní služby stěžovatelem a tento dokument znalec extrahoval z datových nosičů stěžovatele, které mu byly poskytnuty. Tyto listiny, jež byly součástí znaleckého posudku, tak byly protistraně předloženy ještě před tím, než soud věc projednal a rozhodl o nahrazení souhlasu ČAK s jejich vydáním orgánům činným v trestním řízení. Stěžovatel má za to, že tímto pochybením ze strany soudu došlo ke zmaření účelu celého probíhajícího řízení.
3. Dále upozorňuje i na nedůvodné průtahy v řízení. Návrh na vydání rozhodnutí o nahrazení souhlasu zástupce ČAK byl krajskému soudu doručen dne 2. 11. 2022 a krajský soud nařídil veřejné jednání na 12. 12. 2022. Při tomto prvním veřejném jednání však soud věc meritorně neprojednal, neboť neměl jak se seznámit s daty na dostupných nosičích, pročež avizoval, že určí znalce. O přibrání znalce však soud rozhodl až dne 30. 1. 2023 a lhůtu pro vypracování znaleckého posudku stanovil v délce 4 měsíců. Další veřejné zasedání se pak konalo až dne 15. 9. 2023. Na tomto veřejném zasedání pak byli účastníci seznámeni se znaleckým posudkem (včetně jeho příloh). Znalec ve vypracovaném znaleckém posudku poukázal na důvody nemožnosti prolomení zabezpečení daných zařízení. Důvodem neprolomení šifrování však nebyla nezpůsobilost znalce, nýbrž stav technického pokroku. Žádná z procesních stran po předložení těchto závěrů doplnění dokazování nenavrhovala. Navzdory vyjádření znalce o objektivní nemožnosti získat z předložených datových nosičů potřebná data soudce krajského soudu dané závěry neakceptoval a veřejné zasedání ukončil usnesením, na jehož základě se jednání odročilo za účelem vypracování revizního znaleckého posudku. Stěžovatel přitom namítá, že zadáním vypracování nového ("revizního") posudku nemá být reagováno na znalecké zjištění znalce. Jedná se totiž de facto o opakování již jednou provedeného znaleckého zkoumání. V odůvodnění opatření o přibrání znaleckého ústavu soud neuvedl, z jakého důvodu má znalecký ústav zodpovědět naprosto totožné otázky, jako dříve pověřený znalec, ani jaké důvody vedly soud k opakování zadání znaleckého zkoumání. V takovém případě se však nejedná o zadání revizního posudku, ale jen o zadání totožného znaleckého posudku, což je ale v rozporu s procesními předpisy.
4. Stěžovatel proto ústavní stížností brojí proti postupu krajského soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na listovní tajemství podle čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces a svobodný přístup k soudu podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby bylo krajskému soudu uloženo upustit od pokračování v porušování stěžovatelových práv a aby byl obnoven stav před porušením, a to tak, že k návrhu na nahrazení souhlasu zástupce ČAK se nebude přihlížet a listiny a nosiče dat, ohledně kterých byl návrh podán, budou bezodkladně vráceny ČAK za účelem jejich vrácení stěžovatelovi.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a jeho pravomoc spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem (srov. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity, jak plyne z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížností by proto měla být napadána zásadně až konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná; tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1334/10, ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 382/12, nebo ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3216/15).
8. Přestože z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, je nutno poznamenat, že pro tyto výjimky musí být současně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv účastníka řízení, a to při současné nemožnosti efektivního uplatnění námitky porušení ústavně zaručených práv v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti). Zásah do základních práv stěžovatele, proti kterému se lze úspěšně bránit ústavní stížností, totiž musí být osobní, aktuální a bezprostřední. Nic takového však v nyní posuzovaném případě splněno nebylo.
9. Pro posouzení nynější ústavní stížnosti je podstatné, že řízení nebylo doposud skončeno. Jak se přitom podává ze shora uvedeného, Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do teprve probíhajících řízení, v nichž stěžovatelé ještě nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých základních práv. Vstoupil-li by proto Ústavní soud do posuzované věci již nyní, porušil by formální i materiální princip subsidiarity ovládající řízení o ústavní stížnosti.
10. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud i s ohledem na následující důvody. Především, jak již je uvedeno shora, zásah do základních práv, aby byl způsobilý skutečně meritorního přezkumu, musí bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Namítané pochybení, kterých se měl krajský soud při veřejném zasedání dopustit, jsou však naprosto marginální s ohledem na předmět řízení a sama o sobě rozhodně nemohla zapříčinit zmaření účelu celého probíhajícího řízení, jak stěžovatel namítá. Předložil-li totiž krajský soud protistraně znalecký posudek, jehož součástí byly i listiny, které se soudnímu znalci podařilo extrahovat ze zadržených datových nosičů, jedná se skutečně o chybný postup soudu. Na druhou stranu je ale třeba zohlednit, že takto vydané listiny nijak nesouvisely s kauzou, pro kterou byly datové nosiče stěžovateli při prohlídce zabaveny. Proto tento chybný postup soudu nemohl nijak ovlivnit probíhající řízení.
11. Obdobně je tomu i při zadání vypracování revizního znaleckého posudku. Přestože z ústně vyhlášeného usnesení skutečně není dostatečně zřejmé, co má nový zpracovatel revidovat na posudku prvním, nejedná se o pochybení, jímž by snad bylo bezprostředně a citelně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Lze ostatně očekávat, že bližší specifikace zadání bude obsažena v písemném určení znalce a vymezení otázek. Namítá-li stěžovatel rovněž průtahy řízení krajským soudem, nelze přehlédnout, že k délce daného řízení značně přispívá i sám zvolenou taktikou litigace.
12. Ústavní soud konečně uvádí, že část navrhovaného petitu, kterým se stěžovatel domáhá vyslovení příkazu krajskému soudu, že "k návrhu na nahrazení souhlasu zástupce ČAK podanému v řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 9 Nt 204/2022 nebude přihlížet", je neproveditelná. Není totiž možné přikázat krajskému soudu, aby nerozhodl o podaném návrhu. Platí, že o každém návrhu, podaném podle procesního předpisu, musí soud rozhodnout (pozitivně či negativně). Tato zásada plyne již z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 4 Listiny, podle kterého státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Neumožňuje-li proto trestní řád k podanému návrhu "nepřihlížet", nemůže se takového rozhodnutí domáhat stěžovatel ani v řízení o ústavní stížnosti. Takto vymezený petit se proto vymyká příslušnosti Ústavního soudu.
13. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel přitom netvrdí přesah vlastních zájmů podle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu a nic takového nezjistil ani zdejší soud.
14. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nynější rozhodnutí nezbavuje stěžovatele jeho práva podat v budoucnu případně novou ústavní stížnost proti rozhodnutí, jímž se řízení o nahrazení souhlasu zástupce ČAK končí, bude-li mít za to, že v tomto řízení došlo k porušení jeho základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj