ECLI:CZ:US:2024:1.US.3031.23.1
sp. zn. I. ÚS 3031/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ERPET Group a. s., sídlem Spodní 7, Praha 5 - Lahovice, zastoupené Mgr. Martinem Pokorným, advokátem, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2023 č. j. 3 Co 130/2022-666 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2023 sp. zn. 3 Co 130/2022, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ladislava Ševčíka, obchodní společnosti Gold - Crystal s. r. o., sídlem Vítězné náměstí 576/1, Praha 6 - Dejvice, a obchodní společnosti Aurum - Crystal s. r. o., sídlem Vrchlického 5282/50, Jihlava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že první vedlejší účastník jako žalobce se žalobou podanou proti stěžovatelce, druhé vedlejší účastnici a třetí vedlejší účastnici jako žalovaným 1), 2) a 4) domáhal ochrany autorských práv a ochrany před nekalou soutěží. O této žalobě rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2022 č. j. 32 C 13/2020-519. Z důvodu obsáhlosti žalobního návrhu jakož i výroků výše uvedeného rozsudku městského soudu, jejichž obsah je účastníkům a vedlejším účastníkům řízení znám, Ústavní soud pro stručnost na tento rozsudek městského soudu odkazuje.
3. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelka, první vedlejší účastník a třetí vedlejší účastnice odvolání. V záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ve výroku I. rozhodl o odvolání stěžovatelky, prvního vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnice proti rozsudku městského soudu. Ve výrocích II. až IV. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, ve výroku V. rozhodl o nákladech státu a výrokem VI. opravil adresy sídla stěžovatelky a druhé vedlejší účastnice v záhlaví rozsudku městského soudu.
4. Podáními doručenými vrchnímu soudu dne 13. 10. 2023 stěžovatelka a třetí vedlejší účastnice navrhly, aby postupem podle §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), byl rozsudek vrchního soudu opraven ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení včetně jim odpovídající části odůvodnění rozsudku. Vrchní soud v záhlaví uvedeným usnesením návrh stěžovatelky a třetí vedlejší účastnice na opravu výše uvedeného rozsudku ve výrocích II. až IV. a v bodech 44. a 46. odůvodnění zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Ačkoli se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá zrušení celého napadeného rozsudku vrchního soudu, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že brojí pouze proti nákladům řízení. Konkrétně stěžovatelka brojí především proti nákladovým výrokům rozsudku vrchního soudu a na něj navazujícímu usnesení vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o návrhu účastnic na opravu rozsudku vrchního soudu v části týkající se nákladů řízení (srov. čl. IV. ústavní stížnosti), zrušení tohoto usnesení vrchního soudu však stěžovatelka v podané ústavní stížnosti nenavrhuje. Stěžovatelka namítá, že vrchní soud nesprávně vypočetl celkovou částku přiznanou na náhradu nákladů řízení před městským soudem, která by se měla skládat ze součtu účelně vynaložených nákladů prvního vedlejšího účastníka a náhrady nákladů na pořízení důkazů. Stěžovatelka a třetí vedlejší účastnice proto podaly k vrchnímu soudu návrh na opravu zjevných nesprávností obsažených v rozsudku tohoto soudu, týkající se náhrady nákladů řízení. S argumentací obsaženou v usnesení vrchního soudu, kterým byl návrh stěžovatelky na opravu rozsudku zamítnut, stěžovatelka nesouhlasí, neboť podle jejího názoru "ani v jednom případě výpočet vrchního soudu neodpovídá částce přiznané náhrady nákladů řízení".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
7. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
8. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
9. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení nákladových výroků rozsudku vrchního soudu, proti kterým není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
10. Dotazem učiněným na pracovnici informačního centra městského soudu Ústavní soud zjistil, že proti napadenému rozsudku vrchního soudu podaly stěžovatelka dne 15. 11. 2023 a třetí vedlejší účastnice dne 16. 11. 2023 dovolání, o kterých dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto.
11. Stěžovatelka tedy podává svoji ústavní stížnost za situace, kdy proti napadenému rozsudku vrchního soudu (výroku I.) je v souladu s poučením poskytnutým vrchním soudem přípustné dovolání, které stěžovatelka a třetí vedlejší účastnice podaly, avšak dosud o něm nebylo rozhodnuto. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před Nejvyšším soudem probíhat další řízení. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů, zde Nejvyššího soudu a předjímal jeho rozhodnutí. Podání ústavní stížnosti je v takovém případě předčasné a tedy nepřípustné.
12. Uvedené platí i pro ústavní stížnost stěžovatelky směřující pouze proti nákladovým výrokům rozsudku vrchního soudu. Ústavní soud poukazuje na to, že výrok o náhradě nákladů řízení má k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv si Ústavní soud je vědom okolnosti, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší (srov. usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19).
13. Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, neboť po skončení dovolacího řízení, resp. řízení před obecnými soudy (v případě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu), bude mít stěžovatelka možnost podat novou ústavní stížnost. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, kdy by brojila výhradně proti nákladovým výrokům [srov. usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435) a usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19].
14. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj