ECLI:CZ:US:2024:1.US.3159.23.1
sp. zn. I. ÚS 3159/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 213,214/2023-556 ze dne 20. 9. 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se účastnil trestního řízení jako poškozený. Poté, co byl obviněný uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví (poškození oka stěžovatele) a přečinu výtržnictví, se stěžovatel v občanskoprávním řízení domáhal náhrady za ztížení společenského uplatnění. Obvodní soud pro Prahu 8 žalobě částečně vyhověl a žalovanému uložil zaplatit stěžovateli 1 949 271 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku (1 739 271 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 477 490 Kč.
2. K odvolání stěžovatele i žalovaného Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci samé potvrdil. Ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 72 237,10 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud měl správně určit tarifní hodnotu pro výpočet odměny za jeden úkon právní služby podle §9 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif - "AT"). Městský soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2020 ze dne 29. 4. 2021. Jako účelně vynaložené náklady dále uznal pouze ty, které se vztahovaly k předmětu řízení, případně byly učiněny na výzvu soudu. Náklady za další úkony (vyjádření ve věci a repliky stěžovatele) soud účelně vynaloženými neshledal.
3. Proti rozsudku městského soudu brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel zejména namítá, že tarifní hodnota neměla být určena podřazením pod "jiná" řízení o nemajetkových újmách (§9 odst. 4 AT). V řízení o náhradě nemajetkové újmy podle §2958 občanského zákoníku ("o. z.") je od počátku známa výše peněžitého plnění, která je objektivně a spolehlivě zjištěna znaleckým posudkem. Jde o řízení odlišné než o náhradě újmy např. podle §2959 o. z. Proto je zde přiléhavé tarifní hodnotu určit jako u běžných nároků na peněžité plnění - fakticky jde o řízení o zaplacení peněžité částky. Stěžovatel nesouhlasí se zmíněným "sjednocujícím" usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2020 ani s je aprobujícím usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 198/23 ze dne 14. 2. 2023. Podle stěžovatele je ve výsledku porušována zásada rovnosti, jakož i právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Při vědomí povětšinou nižší tarifní hodnoty pro určení výše nákladů řízení nebude pro advokáty finančně výhodné zastupovat klienty v obdobných věcech. Pak ale hrozí, že se poškození hůře domohou svých práv.
5. Podle stěžovatele také neměl soud jako účelně vynaložené uznat náklady jen za některé úkony právní služby. Není údajně zřejmé, na základě jakých kritérií tak učinil. Soud nezohlednil, že nejde o klasické sporné řízení, ale o náhradu újmy způsobené trestným činem. Proto by stěžovateli měla být přiznána náhrada nákladů za všechny úkony právní služby, jako určité pokračování preventivní funkce trestání. Stěžovatel také namítá, že vztažení závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2020 na posuzovanou věc, která byla zahájena před vydáním tohoto usnesení, není retrospektivní, ale pravě retroaktivní. Tato retrospektivita je neústavní, neboť obchází pojem retroaktivity, ačkoli má co do oslabení právní jistoty stejné důsledky jako pravá retroaktivita. Po vydání usnesení Nejvyššího soudu se zásadně proměnilo postavení účastníků řízení; škůdce byl fakticky zbaven hrozby vysokých nákladů řízení a stěžovatel zkrácen na dosud legitimně očekávaném právu na jejich náhradu.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z toho také plyne již mnohokrát zdůrazněné pravidlo, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiného než ústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou věcí obecných soudů. Dále je zásadní, že k problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě a nákladové výroky rozhodnutí soudů podrobuje omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody jednotlivce.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Řešení stěžovatelovy zásadní námitky o určení tarifní hodnoty nijak nevybočuje z postulátu uvedeného výše v bodu 6. Jde o otázku výkladu (pod)zákonného práva, k jejímuž zodpovězení jsou povolány obecné soudy. Stěžovatel v tomto směru netvrdí jiné konkrétní ústavněprávně relevantní vady než porušení rovnosti a spravedlnosti. Jakkoli jde o jedny z ústavněprávně nejvýznamnějších hodnot, v posuzované věci nevzbuzuje jejich dodržení prima facie pochybnosti. Městský soud určení tarifní hodnoty posoudil podle zvláštního ustanovení §9 odst. 4 písm. a) AT (nikoli obecného §8 odst. 1), které výslovně určuje tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv.
9. V usnesení sp. zn. 25 Cdo 2060/2020 se Nejvyšší soud pro případy podle §2959 o. z., tedy náhrady újmy při úmrtí osoby blízké, přiklonil k určení tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. Je sice pravdou, že městský soud v napadeném rozsudku podrobněji neodůvodnil, proč na posuzovanou věc podle §2958 o. z. vztáhl tento závěr, to však samo o sobě neústavnost napadeného rozhodnutí nezpůsobuje. Nelze pominout, že odůvodnění daného závěru je zjevně přiléhavé i k nynější věci. Nejvyšší soud v odkazovaném usnesení objasnil, že ustanovení §7 a §8 odst. 1 AT "nereflektují povahu řízení o peněžitých náhradách za újmu na přirozených právech člověka, neboť v době započetí úkonu právní služby nelze určit výši plnění, jestliže určení výše náhrady závisí na posouzení soudu podle mnoha kritérií (intenzita vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční či hmotná závislost na zemřelém, případné poskytnutí jiné satisfakce, postoj škůdce, dopad události do jeho duševní sféry, majetkové poměry škůdce, míra zavinění, resp. míra spoluzpůsobení smrti poškozeným, vzít v potaz je třeba i okolnosti vyjmenované v §2957 o. z.)". Jakkoli pochopitelně nelze vycházet z uvedeného názoru Nejvyššího soudu doslova (ve stěžovatelově případě není přítomen zemřelý), je patrné, že posouzení náhrady za ztížení společenského uplatnění je rovněž komplexní, závislé na mnoha okolnostech. Stěžovatel také pomíjí potenciálně excesivní znevýhodnění škůdce, který nemá být trestán povinností k náhradě nepřiměřeně vysokých nákladů řízení. Ústavní soud v bodu 16 usnesení sp. zn. I. ÚS 198/23 konstatoval, že "by v takových případech docházelo k značnému zvýhodnění zmocněnců poškozených, což jistě zákonodárce neměl při úpravě advokátního tarifu v úmyslu". Od tohoto závěru není důvod se odchýlit.
10. Ústavněprávně potenciálně relevantní námitka retroaktivity závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2020 je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel vychází z názoru o porušení jeho legitimního očekávání ve vztahu k výši nákladů řízení. Retrospektivní postup použití závěrů usnesení Nejvyššího soudu městským soudem z mezí ústavního pořádku nevybočil, neboť nejde o případ pravé retroaktivity. Situace, v níž je určitý soudní výklad práva sjednocujícím tělesem změněn, a následně použit v již probíhajícím řízení, představuje retrospektivitu, která je nejčastějším způsobem aplikace nového soudního výkladu (při zachování znění interpretovaného ustanovení právního předpisu). Tento závěr není potřeba podrobněji odůvodňovat; v posuzované věci totiž ani nenastal v pravém slova smyslu judikaturní odklon od dosavadní praxe, nýbrž se Nejvyšší soud v daném usnesení přiklonil k jednomu z dosud používaných výkladů. Tento svůj závěr dostatečně odůvodnil a učinil tak i městský soud v napadeném usnesení.
11. Zjevně neopodstatněnou je také námitka o posouzení neúčelnosti některých úkonů právní služby. Není pravdou, že by stěžovatel měl nárok na náhradu nákladů veškerých úkonů. Městský soud stručně, ale dostatečně srozumitelně a logicky odůvodnil, že za účelné považoval pouze ty úkony, učiněné v souvislosti s předmětem řízení nebo na výzvu soudu. Jde o postup standardní, který také chrání nepřiměřené výdaje na straně žalovaného.
12. V posledku je zjevně neopodstatněnou také námitka o porušení čl. 26 odst. 3 Listiny. Stěžovatel zjevně svým právem na náhradu nákladů řízení nezískává prostředky pro své životní potřeby prací ve smyslu tohoto ústavně zaručeného práva. V posuzované věci tudíž ani nemohla napadeným rozsudkem nastat kolize s právem stěžovatele podle čl. 26 odst. 3 Listiny. Měl-li na mysli, že je namítaným způsobem zasahováno do práv advokátů, jejichž klientům může být přiznána nižší než preferovaná náhrada nákladů řízení, pak jde o otázku mimoběžnou s předmětem posuzovaného řízení.
13. Ústavní soud shrnuje, že v rámci omezeného ústavněprávního přezkumu neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu