ECLI:CZ:US:2024:1.US.3266.23.1
sp. zn. I. ÚS 3266/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Nocarovou, Ph.D., advokátkou, sídlem V Jirchářích 148/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2023 č. j. 4 Tdo 837/2023-1017, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2023 č. j. 10 To 268/2022-967, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023 č. j. 4 Tdo 68/2023-909, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2022 č. j. 10 To 268/2022-845, rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. června 2022 č. j. 6 T 34/2021-792, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2022 č. j. 10 To 77/2022-763 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. října 2021 č. j. 6 T 34/2021-720, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, předložených podkladů a vyžádaného spisu okresního soudu se podává, že stěžovatel byl nejprve rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 10. 2021 č. j. 6 T 34/2021-720 uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců a současně mu byl uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání třiceti šesti měsíců. Zmíněný rozsudek byl v celém rozsahu zrušen usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 4. 2022 č. j. 10 To 77/2022-763 a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 24. 6. 2022 č. j. 6 T 34/2021-792 byl stěžovatel znovu uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců a současně k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti šesti měsíců. Uvedený rozsudek krajský soud k odvolání stěžovatele a příslušné státní zástupkyně rozsudkem ze dne 11. 10. 2022 č. j. 10 To 268/2022-845 zrušil a uznal stěžovatele vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let a současně trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání pěti let.
4. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2023 č. j. 4 Tdo 68/2023-909 rozsudek krajského soudu ze dne 11. 10 2022 č. j. 10 To 268/2022-845 v celém rozsahu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
5. Následně krajský soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2023 č. j. 10 To 268/2022-967 opět zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 24. 6. 2022 č. j. 6 T 34/2021-792 a sám ve věci rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku na tom skutkovém základě (zkráceně uvedeno), že dne 9. 6. 2020 na autobusovém nádraží ve Slaném, jako řidič služebního autobusu, za současného řízení vozidla v nevhodné obuvi - pánských pantoflích, se plně nevěnoval řízení vozidla a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a specifickým podmínkám v prostoru nádraží a při rozjíždění z odstavného parkoviště prudkým sešlápnutím plynového pedálu aktivoval tzv. systém "kick down", který autobus uvedl do nepřiměřeného zrychlení, na které nebyl stěžovatel schopen reagovat brzděním, po vytočení zatáčky na rovném úseku silnice strhl řízení vlevo mimo silniční komunikaci, kde najel do hloučku pěti dětí, přičemž poškozený J. K. v důsledku tohoto střetu zemřel. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let a současně trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání pěti let.
6. Krajský soud po doplnění dokazování a opětovném přezkoumání věci znovu dospěl k závěru, že prvotní a zásadní příčinou předmětného nehodového děje byla neopatrnost stěžovatele, který na zaseknutí plynového pedálu při rozjezdu autobusu reagoval jeho intenzivnějším sešlápnutím, v důsledku čehož došlo k prudké akceleraci autobusu, ovšem ani poté stěžovatel nesešlápl brzdový pedál, přičemž učinil-li by tak, stačil by před místem budoucího střetu zastavit. Stěžovatel tedy podle krajského soudu jako řidič porušil ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, přičemž šlo o povinnosti důležité ve smyslu §143 odst. 2 trestního zákoníku. K události navíc došlo v prostoru nevelkého autobusového nádraží krátce po poledni, kdy se zde vyskytoval větší počet pěších osob včetně malých dětí a autobus řítící se zde rychlostí, v níž bylo možné směr jeho jízdy jen velmi obtížně korigovat, představoval skutečně značné nebezpečí. Hrozba vážné dopravní nehody tedy byla podle krajského soudu nanejvýš reálná, ostatně k nehodě se smrtelným následkem také došlo.
7. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 13. 6. 2023 č. j. 10 To 268/2022-967 Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2023 č. j. 4 Tdo 837/2023-1017 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Shledal, že ve skutku je situace popsána v souladu s provedenými důkazy a že tedy ve věci není dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Krajský soud podle něj rovněž pečlivě vyhodnotil všechny konkrétní okolnosti skutku a význam každé z nich pro vzniklý následek v souladu s principem gradace příčinné souvislosti. Za zásadní považoval Nejvyšší soud otázku, zda jednáním stěžovatele došlo k porušení důležité povinnosti řidiče, resp. zda byl stěžovatel schopen zastavit autobus před místem střetu, sešlápl-li by namísto opakovaného sešlápnutí plynového pedálu pedál brzdový. Krajský soud k zodpovězení dané otázky nechal vypracovat doplnění znaleckého posudku znalce Ing. Jiřího Hanzlíka, z jehož znaleckého zkoumání vyplynulo, že stěžovatel při včasném použití brzd nepochybně měl možnost zastavit autobus a zabránit tak střetu s dětmi. Nejvyšší soud zdůraznil, že podle učiněných skutkových zjištění se autobus na počátku zrychlení pohyboval po dráze, jejíž zakřivení nebylo nijak výrazné, aby podstatněji snížilo přilnavost pneumatik a tím prodloužilo brzdnou dráhu potřebnou pro zastavení, což dokládá i to, že tato část jízdy nezanechala na vozovce žádné stopy. Ty byly zaznamenány až v místě prudkého zahýbání autobusu vlevo do prostoru mezi zastávky. Prokazatelně zůstávaly ještě přinejmenším 4 sekundy, během nichž měl stěžovatel možnost sešlápnutím brzdového pedálu autobus zastavit. Podle Nejvyššího soudu nemohla tak obstát obhajoba stěžovatele, že z jeho strany šlo o reakci přijatelnou, případně že z fyziologického a lékařského hlediska neměl na reakci dostatek času.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že krajský soud dovodil jeho zavinění především z doplňku znaleckého posudku znalce Ing. Jiřího Hanzlíka, který při svém znaleckém zkoumání dospěl k závěru, že měl dostatek času k zastavení vozidla před místem střetu. Stěžovatel tvrdí, že znalec k vypracování znaleckého posudku použil počítačový program, ale při doplňování hodnot do počítačového programu nezohlednil skutečnou dráhu vozidla, které se pohybovalo po trajektorii připomínající písmeno "S", ale vycházel z ideálního stavu, kdy se vozidlo pohybovalo při brždění po přímce, což je podle stěžovatele neakceptovatelné. Dodává, že sám předložil soudu znalecký posudek znalce doc. PhDr. Matúše Šuchy, Ph.D., podle kterého na zrychlení autobusu nemohl z fyziologického hlediska včas reagovat. Tento posudek krajský soud posoudil jako neakceptovatelný, což podle stěžovatele nebylo v jeho kompetenci. Je přesvědčen, že nemohlo být dáno jeho zavinění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, avšak s výjimkou návrhu na zrušení rozhodnutí, která již byla zrušena rozhodnutími obecných soudů vyšších stupňů, příp. nešlo o konečná rozhodnutí ve věci - tj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023 č. j. 4 Tdo 68/2023-909, rozsudek krajského soudu ze dne 11. 10. 2022 č. j. 10 To 268/2022-845, rozsudek okresního soudu ze dne 24. 6. 2022 č. j. 6 T 34/2021-792, usnesení krajského soudu ze dne 26. 4. 2022 č. j. 10 To 77/2022-763 a rozsudek okresního soudu ze dne 26. 10. 2021 č. j. 6 T 34/2021-720. Z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušená rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení.
10. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023 č. j. 4 Tdo 837/2023-1017 a rozsudku krajského soudu ze dne 13. 6. 2023 č. j. 10 To 268/2022-967, je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
13. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho opětovné tvrzení, že na zrychlení autobusu nemohl z fyziologického hlediska včas reagovat a že proto nemohlo být dáno jeho zavinění. Přibraný znalec podle něj nezohlednil skutečnou dráhu vozidla, které se pohybovalo po trajektorii připomínající písmeno "S", ale vycházel z ideálního stavu, kdy se vozidlo pohybovalo při brždění po přímce. Tomuto mínění stěžovatele však nelze na základě zjištěných skutkových okolností přisvědčit. Krajský soud ve svém posledním rozhodnutí ve věci zdůraznil, že podle závěrů vypracovaného znaleckého posudku (resp. jeho doplnění) zejména na počátku neúměrného zrychlování se autobus, který jel v jednotlivých sekundách rychlostí 14 km/hod., 18 km/hod., 21 km/hod., pohyboval po dráze s minimálním zakřivením, kdy brzdná dráha byla velmi krátká (6 až 10,2 metru) a vzdálenost od místa budoucího střetu více než dostatečná (28,7 - 14,1 metru). Autobus tedy začal nepřiměřeně zrychlovat již při téměř přímé jízdě a až v době, kdy začal zabočovat do prostoru mezi autobusové zastávky, byl jeho pohyb v důsledku vysoké rychlosti značně nestabilní. Stěžovatel měl tedy po dobu několika vteřin přímé jízdy možnost sešlápnutím brzdového pedálu jednak vyřadit systém Kick down, který neúměrné zrychlování autobusu vyvolal, jednak zastavit ještě daleko před místem budoucího střetu. Namísto toho opakovaně sešlápl plynový pedál, čímž naopak systém Kick Dowm aktivoval. Krajský soud tak při posuzování odpovědnosti stěžovatele za předmětný nehodový děj nevycházel z ideálních podmínek, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž z konkrétní trajektorie jízdy autobusu, jak byla provedenými důkazy spolehlivě prokázána.
14. Ve vazbě na učiněná skutková zjištění nelze proto nic namítat proti závěru krajského soudu, že stěžovatel měl i se zohledněním jen průměrné reakční doby dostatek času k tomu, aby autobus zabrzdil, a že tedy nemohla obstát obhajoba stěžovatele podpořená názorem znalce doc. PhDr. Matúše Šuchy, CSc., v tom smyslu, že jeho reakce, kdy namísto brzdového pedálu sešlápl pedál plynový, byla přijatelná a přiměřená. Přijatelnost chování stěžovatele zmíněný znalec definoval jako chování s nejlepší snahou řešit vzniklou situaci tak, aby byly minimalizovány negativní dopady. Patrně podle něj šlo o situaci, na kterou stěžovatel nebyl připraven, pod značným časovým tlakem a tlakem zodpovědnosti (stresu) z důsledků řešení dané situace (viz č. l. 829 a násl. spisu okresního soudu). Krajský soud však vysvětlil, že logicky nelze hovořit o přijatelném počínání, jestliže za stavu, kdy v prostoru autobusového nádraží v polední době, kdy se zde běžně zdržovalo značné množství cestujících včetně dětí, začal stěžovatel prokazatelně zvyšovat rychlost jízdy již v době, kdy projížděl prostorem kolmým k jednotlivým zastávkám, přičemž již v té době mohl snížit rychlost jízdy prostým bržděním, což neučinil a naopak se zvyšující rychlostí odbočil vlevo mezi zastávky, kde se nacházelo větší množství lidí, o čemž věděl. Navíc krajský soud zdůraznil, že znalec doc. PhDr. Matúš Šucha, CSc., stav stěžovatele posuzoval až se značným časovým odstupem, v době, kdy jeho psychický stav byl ovlivněn užívanou medikací. Vzhledem k daným okolnostem Ústavní soud neshledává závěr krajského soudu o důvodech, pro které nemohl akceptovat znalecký posudek znalce doc. PhDr. Matúše Šuchy, CSc., za svévolný, když jeho postup při hodnocení tohoto důkazu je třeba považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).
15. Ústavní soud v podrobnostech na přesvědčivé odůvodnění rozsudku krajského soudu odkazuje. Krajský soud jasně a logicky zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Z rozhodnutí vyplývá, že věnoval hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
16. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Ve shodě s názorem krajského soudu dospěl k závěru, že primární příčinou smrti poškozeného byla právě dopravní nehoda, kterou způsobil stěžovatel svým závažným řidičským pochybením, jež bylo adekvátně posouzeno jako porušení důležité povinnosti uložené mu zákonem ve smyslu §143 odst. 2 trestního zákoníku (konkrétně povinnosti stanovené v §18 odst. 1 zákona o silničním provozu). Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), přičemž ze shora popsaných důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1).
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatele odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný (sub bod 9), a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu