ECLI:CZ:US:2024:1.US.3315.23.1
sp. zn. I. ÚS 3315/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala, o ústavní stížnosti Z. B., zastoupené Mgr. Petrem Ostrouchovem, advokátem se sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1335/2023-688 ze dne 13. 9. 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 228/2022-605 ze dne 14. 12. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Z. B. a nezl. J. J. B., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace řízení před obecnými soudy
1. První vedlejší účastnice (dále také "žalobkyně") žalovala stěžovatelku a druhého vedlejšího účastníka o zaplacení částky 1 660 000 Kč s příslušenstvím. První vedlejší účastnice se domáhala této částky na žalovaných jako právních nástupcích svého zemřelého syna J. B. (dále také "syn žalobkyně"). Žalobkyně tvrdila, že svému synovi poskytla půjčku, přičemž smlouvu s ním uzavřela ústně v průběhu jeho návštěvy v bytě žalobkyně, za přítomnosti svědků L. a V. V.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 nejprve v roce 2019 žalobě vyhověl. Dospěl sice k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce, žalobě však přesto vyhověl z jiného právního titulu (zjednodušeně řečeno). Městský soud v Praze však poté vyhovující výrok o věci samé zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Důvody, pro které městský soud zrušil rozhodnutí obvodního soudu, jsou účastníkům řízení známy, a proto Ústavní soud nepovažuje za účelné je podrobněji rekapitulovat, jelikož bezprostředně nesouvisejí s předmětem ústavní stížnosti. Postačí shrnout, že městský soud se neztotožnil s právním posouzením, na základě kterého bylo žalobě vyhověno. Zároveň městský soud uvedl, že ze skutkových zjištění neplynou takové zásadní rozpory, které by měly znevěrohodnit výpovědi svědků V., na jejichž svědectví rozhodnutí do velké míry stojí a padá.
3. V novém řízení pak obvodní soud žalobě znovu vyhověl rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, který již předchází rozhodnutím napadeným v této ústavní stížnosti. Obvodní soud vystavěl své rozhodnutí především na výpovědi svědků V., kteří potvrdili vznik půjčky, a tedy vznik dluhu na straně právních nástupců zemřelého.
4. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání k městskému soudu, který rozhodl prvním napadeným rozhodnutím tak, že závěry obvodního soudu potvrdil. Městský soud shrnul, že soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným a postačujícím skutkovým zjištěním, zejména o tom, že mezi žalobkyní a jejím synem byla uzavřena smlouva, a věc na podkladě takto správně zjištěného skutkového stavu posoudil přiléhavým způsobem i po stránce právní jako smlouvu o zápůjčce. Městský soud uvedl, že se obvodní soud správně zaměřil na provedení důkazů navržených žalovanými, které měly za cíl znevěrohodnit výpověď svědků V. Právě k provedení těchto důkazů byl ostatně obvodní soud městským soudem vyzván. Obvodní i městský soud však dospěly k tomu, že nově provedené důkazy nijak nevyvrátily závěr o tom, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena. Dále se obvodní soud věnoval mj. i čestným prohlášením svědků V., která předložila žalobkyně (první vedlejší účastnice) k prokázání svého žalobního nároku. Okolnosti přípravy čestných prohlášení neshledal městský ani obvodní soud za takové, aby znevěrohodnily výpovědi svědků.
5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud jej odmítl především s odkazem na to, že v napadených rozhodnutích neshledal tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud neshledal dovolání důvodným ani v rozsahu dalších dílčích uplatněných námitek (např. toho, že žalovat svého vnuka je údajně za daných okolností v rozporu s dobrými mravy). Ústavní soud opět nepovažuje za důležité tyto námitky podrobněji rekapitulovat. Z ústavní stížnosti totiž plyne, že ve věci jde skutečně primárně o posouzení důvěryhodnosti svědeckých výpovědí svědků V.
II.
Argumentace stěžovatelky, vyjádření účastníků
6. Ve své ústavní stížnosti tvrdí stěžovatelka, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jelikož vybočily "z mezí a hranic zásady volného hodnocení důkazů". Stěžovatelka předkládá celou řadu skutkových podrobností, které dle jejího názoru svědčí o tom, že výpověď svědků V. je nevěrohodná, a že ústní smlouva o zápůjčce mezi první vedlejší účastnicí a jejím synem (manželem a právním předchůdcem stěžovatelky) nebyla uzavřena.
7. Z těch nejzásadnějších skutkových námitek lze zmínit alespoň následující. Stěžovatelka uvádí, že výpověď svědků V. byla vyvrácena výpovědí svědka P., který uvedl, že o víkendu, kdy měla být ústní smlouva uzavřena, se syn žalobkyně nacházel u něj na chalupě. Také prý výpověď svědků byla vyvrácena e-mailovou komunikací, která svědčí o tom, že se syn nemohl nacházet u žalobkyně doma, jelikož vyřizoval pracovní korespondenci. Stěžovatelka také poukazuje na to, že samy soudy zjistily, že text předložených čestných prohlášení svědků V. nepřipravili tito svědci, ale žalobkyně, a že text prohlášení byl podepsán až s dvouletým časovým odstupem od údajného uzavření ústní smlouvy.
8. Dále stěžovatelka uvádí, že se v případě čestných prohlášení jedná o pouhý listinný důkaz, který nemůže mít větší důkazní sílu než samotná svědecká výpověď. Stěžovatelka také poukazuje na dřívější praxi mezi vedlejší účastnicí a jejím synem, kdy opakovaně docházelo k darům, nikoli půjčkám. Konečně stěžovatelka tvrdí, že obvodní soud v rozporu s pokynem městského soudu pominul, že žalobkyně nijak nedoplnila důkazy k prokázání toho, že ústní smlouva byla uzavřena.
9. Ústavní soud si k posouzení námitek stěžovatelky vyžádal spisový materiál. Zároveň zaslal obecným soudům výzvu k vyjádření, na kterou tyto reagovaly stručně tak, že odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí (městský soud), respektive odůvodnění parafrázovaly (Nejvyšší soud). Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovala žádná nová tvrzení, nezasílal již Ústavní soud s ohledem na procesní ekonomii vyjádření obecných soudů k replice stěžovatelce (v souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 2. 2023 ve věci Janáček proti České republice, stížnost č. 9634/17, bod 53).
III.
Procesní předpoklady řízení a posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
11. Ústavní soud úvodem připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není dalším odvolacím soudem (čl. 83 Ústavy). Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavně chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není na Ústavním soudu, aby "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady spravedlivého procesu respektovány, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
13. Zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud by obecné soudy této povinnosti nedostály, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, mělo by to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 301/02, I. ÚS 1833/18).
14. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud nepovažuje za účelné vypořádat podrobně veškeré dílčí námitky stěžovatelky, jelikož ty se výhradně týkají právě hodnocení důkazů a dalších skutkových okolností. Postačilo by teoreticky obecně shrnout, že Ústavní soud neshledal v závěrech obecných soudů žádný zjevný, extrémní či jinak svévolný rozpor. Ústavní soud však považuje za důležité se přeci jen v této věci výslovně vyjádřit k některým dílčím námitkám stěžovatelky. Ústavní stížnost je totiž přesvědčivě formulovaná a také samotná rekapitulace argumentů stěžovatelky v tomto usnesení může působit přesvědčivě. Ostatně proto si Ústavní soud k jejímu posouzení vyžádal spisový materiál. Avšak právě při konfrontaci se spisem se některá tvrzení stěžovatelky ukazují být notně dezinterpretující či nepravdivá.
15. Předně nelze přisvědčit tomu, že by svědecké výpovědi svědků V. byly vyvráceny výpovědí svědka P. Ústavní soud se seznámil s protokolem z výslechu svědka P. Stěžovatelkou tvrzené závěry (že syn žalobkyně nemohl uzavřít ústní smlouvu, jelikož se v rozhodné době nacházel právě u svědka P.) z jeho výpovědi neplynou. Svědek P. uvedl pouze, že se syn žalobkyně nacházel u něj na chatě z pátku 1. 11. 2013 na sobotu 2. 11. 2013. Tato skutečnost však nijak nevylučuje, že právě v sobotu 2. 11. ve večerních hodinách byla v bytě žalobkyně uzavřena ústní smlouva (k tomu srov. bod 23 odůvodnění rozhodnutí městského soudu).
16. Obecné soudy se zcela dostačujícím způsobem věnovaly i hodnocení toho, zda je výpověď svědků V. vyvrácena skutečností, že syn žalobkyně večer údajného dne uzavření ústní smlouvy zároveň zaslal několik pracovních e-mailů. Zcela správně došly k tomu, že ani tato skutečnost nečiní výpovědi svědků V. nevěrohodnými, jelikož syn žalobkyně byl zvyklý e-maily zasílat i mimo pracoviště.
17. Obecné soudy se také odpovídajícím způsobem věnovaly hodnocení čestných prohlášení svědků V. Přitom není vůbec pravdou, že by mu obecné soudy přikládaly nepřiměřenou váhu, tedy váhu vyšší než listinného důkazu, jak uvádí stěžovatelka. Je naopak zjevné, že obecné soudy vycházely primárně z výslechu těchto svědků, což ostatně plyne i ze závěrů městského soudu v prvním zrušovacím rozhodnutí. V něm městský soud uvedl, že výpovědi svědků V. nemohou být považovány bez dalšího za nevěrohodné i z toho důvodu, že vypovídali po poučení ve smyslu §126 občanského soudního řádu (poučení o povinnosti vypovědět pravdu, trestních následcích křivé výpovědi atd.). Právě proto, že obecné soudy nevycházely z čestných prohlášení jakožto jediných důkazů, ale provedly výslechy svědků, jsou udržitelné i jejich závěry ohledně dílčích nesrovnalostí při sepisování prohlášení (jejich možné antedatování atd.).
18. Konečně Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatelky, že se obecné soudy dostatečně nevěnovaly zaběhnuté "darovací praxi" mezi žalobkyní a jejím synem. Ba naopak, obecné soudy se velmi podrobně věnovaly právě skutečné povaze těchto darů, z čehož vyplynulo (zjednodušeně řečeno), že dřívější plnění, taktéž opřená o ústní jednání, měla nakonec zásadně "protisměrný charakter", tedy že zahrnovala formu protiplnění (srov. bod 24 odůvodnění rozhodnutí městského soudu).
19. Stěžovatelka také uvedla, že je "zásadním excesivním vybočením ze zákonné zásady volného hodnocení důkazů" ta skutečnost, že "soud výslovně přenesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní na žalované". Ani toto tvrzení není pravdivé. Jak již zcela správně uvedl městský soud i Nejvyšší soud, za situace, kdy žalobkyně unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, je logické, že se poté dokazování zaměří na obranná tvrzení žalovaných. Tento postup neznamená, že břemeno bylo přeneseno na žalované. Proto není správné tvrzení uvedené na str. 9 a 10 ústavní stížnosti, že soudy všech stupňů přehlédly, že nejdřív musí být prokázána existence smlouvy a až poté lze uvažovat o dokazování ne-vzniku této smlouvy. Tuto skutečnost obecné soudy nepřehlédly, naopak postupovaly zcela v souladu s ní. Existenci smlouvy měly obecné soudy zjevně za prokázanou ze svědeckých výpovědí a celkového kontextu posuzované věci, přičemž až poté se zaměřily na obranná tvrzení žalovaných, která soudy ústavně souladně hodnotily. Soudy nikdy netvrdily, že má stěžovatelka prokazovat zánik dluhu ze smlouvy, která podle ní nikdy uzavřena nebyla. Takové tvrzení stěžovatelky z ústavní stížnosti je zjevnou dezinterpretací napadených rozhodnutí, přičemž zde popsaná situace ohledně břemena tvrzení a břemena důkazního jí byla srozumitelně vysvětlena již Nejvyšším soudem (čtvrtý nečíslovaný odstavec strany 2 odůvodnění).
20. Obecné soudy hodnotily uzavření smlouvy v kontextu všech relevantních skutečností, což považuje Ústavní soud za zvláště důležité. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 338/2012 (na který ostatně stěžovatelka sama odkazuje), trvat za všech okolností na vyčerpávajícím doložení přesného znění daného smluvního ujednání by znamenalo v podstatě popřít možnost uzavírání smluv v jiné než písemné podobě i v případě, kdy ji zákon nevyžaduje.
21. Co se týče zbylých námitek stěžovatelky, Ústavní soud již jen souhrnně konstatuje, že se s nimi seznámil, ověřil jejich opodstatněnost v konfrontaci s napadenými rozhodnutími a obsahem spisu a dospěl k závěru, že k porušení základních práv a svobod stěžovatelky nedošlo. Ústavní soud nemá v úmyslu činit kategorické závěry o tom, "jak se věci staly". Není to ani jeho rolí. Za rozhodné považuje Ústavní soud především to, že závěry obecných soudů nejsou nelogické, že se soudy věnovaly všem aspektům projednávané věci, reagovaly na konkrétní námitky stěžovatelky a jejich rozhodnutí nevykazují znaky libovůle ani extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a závěry z nich vyvozenými. V tomto ohledu napadená rozhodnutí zcela obstojí.
22. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnost stěžovatelky odmítl mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu