ECLI:CZ:US:2024:1.US.3381.23.1
sp. zn. I. ÚS 3381/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. C., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. prosince 2023 č. j. 1 VZT 517/2023-42, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 31. října 2023 č. j. 1 KZV 130/2023-674 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení, ze dne 30. června 2023 č. j. KRPA-220773/TČ-2023-000097-ŠMID, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení, sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4 - Nusle, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení (dále jen "policejní orgán"), bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zahájeno trestní stíhání stěžovatele (vedle dalších obviněných) pro skutek kvalifikovaný jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, spočívající (zkráceně uvedeno) v tom, že se stěžovatel měl jako obsluha výrobní linky na cigarety ve výrobní hale v Č. podílet na nelegální výrobě cigaret.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupkyně městského státního zastupitelství") shora označeným usnesením zamítla jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Po přezkoumání věci dospěla k závěru, že odůvodnění usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání je ve vztahu ke stěžovateli dostatečné a že policejní orgán důvodně vyzdvihl a rozvedl pouze zásadní důkazy plynoucí zejména ze skrytého prověřování a následně zjištěné z prohlídek prostor v objektu v Č. a meziskladu v Š., neboť to pro účely postupu podle §160 odst. 1 trestního řádu postačovalo.
4. K podnětu stěžovatele k výkonu dohledu nad postupem státní zástupkyně městského státního zastupitelství přezkoumalo věc nadřízené Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"). Po přezkumu posuzované věci shledal státní zástupce vrchního státního zastupitelství podnět stěžovatele nedůvodným. Zdůraznil, že stěžovateli nelze dát za pravdu v jeho tvrzení, že je stíhán jen proto, že se "někde nacházel", neboť se prokazatelně nacházel ve veřejně nepřístupném soukromém objektu, který byl zjevně přeměněn v nelegální továrnu sloužící výhradně k páchání předmětné trestné činnosti, tedy ilegální výrobě a distribuci nezdaněných cigaret, přičemž podle zjištěných skutečností se sám na dané výrobě cigaret aktivně podílel. Rovněž rozsah odůvodnění usnesení o zahájení trestního je podle státního zástupce vrchního státního zastupitelství dostatečný, odpovídá učiněným skutkovým zjištěním a plynou z něj logické procesní úvahy o důvodnosti možné trestněprávní odpovědnosti stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím doplnění poukazuje především na to, že téměř totožnou ústavní stížnost podal již dne 2. 11. 2023, kdy tato ústavní stížnost byla soudcem zpravodajem JUDr. Tomášem Lichovníkem odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2023 sp. zn. II. ÚS 291/23 z důvodu nevyčerpání opravných prostředků. V tom stěžovatel spatřuje libovůli jmenovaného soudce a preventivně namítá jeho podjatost v nyní posuzované věci.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel opětovně namítá, že v usnesení o zahájení jeho trestního stíhání absentují základní náležitosti s tím, že být na místě činu a být tam zadržen neodůvodňuje závěr o tom, že na místě činu cokoliv dělal, resp. páchal trestnou činnost. K tomu poukazuje na dosavadní soudní judikaturu týkající se odůvodnění soudních rozhodnutí. Má za to, že důsledkem jeho nezákonného trestního stíhání je nezákonně vykonávaná vazba. Je podle něj nepřípustné, aby byl kdokoliv vzat do vazby na základě vágních a nekonkrétních informací.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zástupce (dozoru - §174 trestního řádu). Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně.
10. Kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05, ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2597/16 aj.).
11. Zásah Ústavního soudu proti usnesení o zahájení trestního stíhání je tak možný pouze v mimořádných případech, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471)]. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť (srov. např. již shora uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2597/16).
12. V nyní posuzované věci stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně (totožně jako ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání) namítá nedostatečné odůvodnění usnesení o zahájení jeho trestního stíhání s tím, že to, že byl zadržen na místě činu, neodůvodňuje závěr o tom, že na místě činu páchal jakoukoliv trestnou činnost.
13. S uvedenými námitkami stěžovatele se však vypořádala již státní zástupkyně městského státního zastupitelství, když po přezkoumání věci shledala tyto námitky nedůvodnými. Řádně vysvětlila, že policejní orgán v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání vyjmenoval důkazní prostředky, které byly ve věci užity, a podstatné důkazy z nich plynoucí (zejména výsledky skrytého sledování a odposlechu telefonické komunikace obviněných, jakož i provedených prohlídek). Ve vztahu ke stěžovateli, který obsluhoval výrobní linku, zdůraznila, že byl zadržen v hale v Č. v době, kdy byla linka na cigarety v provozu s tím, že dispoziční uspořádání uvnitř budovy nedovolovalo, aby přítomné osoby neměly povědomí o páchané trestné činnosti spojené s nelegální výrobou cigaret. Všudypřítomný byl zápach tabáku, tabákový prach se nacházel po celé budově a bylo nalezeno velké množství cigaret bez platné tabákové nálepky (celkem 13 525 400 ks), značné množství řezaného tabáku i surového tabáku. Ač odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání ve vztahu ke stěžovateli nebylo nijak podrobné, bylo z něj podle příslušné státní zástupkyně zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto o zahájení jeho trestního stíhání, čímž byl splněn požadavek na rozvedení skutečností vzatých za prokázané včetně uvedení důkazů, o které jsou opřeny ve smyslu §134 odst. 2 trestního řádu. Státní zástupce krajského státního zastupitelství se po přezkoumání věci s názorem státní zástupkyně městského státního zastupitelství ztotožnil.
14. Ústavní soud nemá proti závěru příslušných státních zástupců výhrady. Rozvedl-li policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele zásadní důkazy plynoucí zejména ze skrytého prověřování a následně zjištěné z prohlídek prostor v objektu v Č. a meziskladu v Š., ze kterých důvodnost trestního stíhání stěžovatele vyplývala, byl takový postup z hlediska naplnění §160 odst. 1 trestního řádu dostačující (viz i usnesení Ústavního soudu ze dne 26. září 2023 sp. zn. IV. ÚS 2283/23, vydané v téže trestní věci, zejména bod 16 odůvodnění).
15. Ústavní soud v napadených rozhodnutích pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo jeho zásah, neshledal. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení nevykazuje žádné neústavní deficity a že závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
16. Jde-li o námitku podjatosti soudce JUDr. Tomáše Lichovníka, Ústavní soud se touto námitkou blíže nezabýval, neboť jmenovaný soudce není členem senátu rozhodujícího v nyní posuzované věci, jak bylo stěžovateli sděleno již přípisem ze dne 21. 12. 2023.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu