ECLI:CZ:US:2024:1.US.3404.23.1
sp. zn. I. ÚS 3404/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství 24. října 2023 č. j. 2 NZT 21/2023-211, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 23. června 2023 č. j. VZV 26/2023-72 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení, ze dne 5. června 2023 č. j. NCOZ-4389-2/TČ-2023-412202-H, a s ní spojeném návrhu na zrušení §15 odst. 4, věty druhé, vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení, sídlem P. O. Box 41, Praha 5 - Zbraslav, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a současně zrušení §15 odst. 4, věty druhé, vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 23/1994 Sb."), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že policejní orgán Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán"), zahájil mimo jiné i proti stěžovateli dne 15. 12. 2021 pod č. j. NCOZ-10194/TČ-2021-412202-H úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinů přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 2, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, podplacení podle §332 odst. 1 alinea první a druhá, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 4 trestního zákoníku a účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea první a druhá trestního zákoníku. V dané věci byl od počátku vykonáván dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), a to na základě §15 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 23/1994 Sb.
3. Usnesením policejního orgánu ze dne 5. 6. 2023 č. j. NCOZ-4389/TČ-2023-412202-H byla podle §23 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, per analogiam ze společného řízení vedeného pod č. j. NCOZ-10194/TČ-2021-412202-H vyloučena trestní věc stěžovatele a obviněného R. N. Vyloučená věc je nadále vedena policejním orgánem pod č. j. NCOZ-4389/TČ-2023-412202-H.
4. Téhož dne (5. 6. 2023) bylo v záhlaví specifikovaným usnesením policejního orgánu, vydaným se souhlasem státního zástupce vrchního státního zastupitelství, podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele (vedle spoluobviněného R. N.) pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
5. Shora označeným usnesením státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství podle §15 odst. 4 vyhlášky č. 23/1994 Sb., po předchozím souhlasu nejvyššího státního zástupce ze dne 15. 6. 2023 č. j. 2 NZT 21/2023-32, rozhodla, že k výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení v dané věci je příslušné vrchní státní zastupitelství. Poukázala na to, že v předmětné věci byl od počátku vykonáván dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení státním zástupcem vrchního státního zastupitelství, přičemž trestní věc stěžovatele a obviněného R. N. policejní orgán ze společného řízení vyloučil. Zdůraznila, že u vyloučené trestní věci není dána obligatorní příslušnost vrchního státního zastupitelství k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, avšak tato věc svojí podstatou úzce souvisí s předmětem trestního řízení, z něhož byla vyloučena, a vrchní státní zastupitelství je podrobně obeznámeno se skutkovým i důkazním stavem původní i vyloučené trestní věci. Nadto je u obou věcí dána subjektivní souvislost v osobě stěžovatele. Podle státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství bylo proto nanejvýš vhodné, aby k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení bylo i nadále příslušné vrchní státní zastupitelství.
6. Stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele (v níž stěžovatel namítl mimo jiné i to, že státní zástupce vrchního státního zastupitelství vykonávající dozor v přípravném řízení nebyl oprávněn udělit policejnímu orgánu souhlas se zahájením trestního stíhání) státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, za užití §146 odst. 2 písm. a) trestního řádu, jako nedůvodnou zamítl. Po přezkoumání věci shledal, že usnesení policejního orgánu splňuje všechny zákonné náležitosti, tedy formální i materiální podmínky pro postup podle §160 trestního řádu. Za nedůvodné označil rovněž tvrzení stěžovatele, že státní zástupce vrchního státního zastupitelství nebyl oprávněn udělit policejnímu orgánu souhlas se zahájením trestního stíhání, neboť následně došlo ve vztahu ke stíhanému skutku k vyloučení věci ze společného řízení, čímž podle stěžovatele tehdejší dozorový státní zástupce pozbyl oprávnění usměrňovat postup policejního orgánu. Mimo jiné zdůraznil, že skutečnost, že policejním orgánem bylo následně rozhodnuto o vyloučení části trestní věci k samostatnému řízení, nemá na zákonnost a účinnost předchozího souhlasu státního zástupce se zahájením trestního stíhání žádný vliv.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že okamžikem vyloučení věci ze společného řízení, ke kterému došlo těsně před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání, přestalo být vrchní státní zastupitelství příslušné k výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení ve smyslu §15 odst. 1, odst. 2, odst. 3 vyhlášky č. 23/1994 Sb. Má za to, že státní zástupce vrchního státního zastupitelství nebyl oprávněn dát souhlas se zahájením jeho trestního stíhání. Toto oprávnění získal až dne 23. 6. 2023, kdy bylo vydáno usnesení o tom, že k výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení je příslušné vrchní státní zastupitelství. Souhlas státního zástupce vrchního státního zastupitelství se zahájením jeho trestního stíhání proto považuje za nezákonný.
8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel také poukazuje na nezákonnost usnesení státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství, kterým bylo rozhodnuto, že k výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení je příslušné vrchní státní zastupitelství. Je přesvědčen, že tímto rozhodnutím byl odejmut z dozoru místně a věcně příslušného státního zastupitelství. Navíc podle jeho mínění dané usnesení nebylo řádně a dostatečně odůvodněno. Poukazuje rovněž na to, že policejní orgán mu neumožnil seznámit se s obsahem trestního spisu, z něhož byla jeho trestní věc vyloučena, nemůže tak vznést námitky vůči závěrům usnesení o zahájení trestního stíhání, které mají základ v té části spisu, ze které byla jeho věc vyloučena. V podrobnostech k tomu odkazuje na obsah stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Vyloučení jeho trestní věci považuje za účelové s cílem zabránit jeho obhajobě v přístupu k podkladům obsaženým v celém trestním spisu.
9. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení §15 odst. 4, věty druhé, vyhlášky č. 23/1994 Sb. s tím, že v něm chybí jakákoliv objektivní kritéria pro vydání souhlasu nejvyššího státního zástupce a lze tak pochybovat o ústavnosti tohoto ustanovení. Podotýká, že si je vědom rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (pozn. 201/2016 Sb, N 68/81 SbNU 181 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), které návrh na zrušení zmíněného ustanovení (tehdy §15 odst. 3) zamítlo, poukazuje však na odlišná stanoviska tří ústavních soudců. Má za to, že praxe prokazuje, že uvedené ustanovení je zneužitelné pro účelové stanovení příslušnosti k dozoru věci v přípravném řízení, a že je nezbytné, aby bylo zrušeno a příslušnost státních zástupců byla stanovena obdobně, jako je tomu u soudců.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně.
13. Kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05, ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2597/16 aj.).
14. Zásah Ústavního soudu proti usnesení o zahájení trestního stíhání je tak možný pouze v mimořádných případech, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471)]. Přitom Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť (srov. např. již shora uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2597/16).
15. V nyní posuzované věci stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že okamžikem vyloučení věci ze společného řízení, ke kterému došlo dne 5. 6. 2023 těsně před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání, přestalo být vrchní státní zastupitelství příslušné k výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení, a proto státní zástupce vrchního státního zastupitelství nebyl oprávněn dát souhlas se zahájením jeho trestního stíhání, když toto oprávnění získal až dne 23. 6. 2023. S touto námitkou se však řádně a dostatečně vypořádal již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, když zdůraznil, že v posuzované věci byla od počátku dána věcná příslušnost vrchního státního zastupitelství k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, přičemž souhlas se zahájením trestního stíhání byl státním zástupcem vrchního státního zastupitelství udělen již dne 29. 5. 2023 pod č. j. 4 VZN 1552/2021-560. Vysvětlil, že samotná skutečnost, že policejním orgánem bylo následně dne 5. 6. 2023 rozhodnuto o vyloučení části trestní věci k samostatnému řízení, nemá na zákonnost a účinnost předchozího souhlasu státního zástupce se zahájením trestního stíhání žádný vliv, resp. že změna v příslušnosti státního zástupce v průběhu přípravného řízení nevede k závěru o neplatnosti, nezákonnosti či neúčinnosti opatření přijatých dříve příslušným dozorovým orgánem v době před změnou věcné či místní příslušnosti orgánu veřejné žaloby. Dodal, že ve věcech spadajících do věcné příslušnosti vrchních státních zastupitelství je o další věcné příslušnosti státního zástupce v případě věcí vyloučených k samostatnému řízení zásadně rozhodováno právě orgánem vrchního státního zastupitelství, který byl do doby vyloučení věci k samostatnému řízení příslušný k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. Je tak primárně na jeho uvážení, podmíněném souhlasem nejvyššího státního zástupce, zda takovou věc po vyloučení k samostatnému řízení postoupí k výkonu dozoru nižšímu státnímu zastupitelství, nebo rozhodne o tom, že je ve věci k výkonu dozoru a dalším úkonům trestního řízení i nadále příslušný. Smyslem této úpravy je objektivní požadavek na zachování kontinuity a koordinace výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení v původní i vyloučené trestní věci, jsou-li k tomu státním zástupcem vrchního státního zastupitelství shledány důvody.
16. S ohledem na shora uvedené skutečnosti nelze stěžovateli přisvědčit, že byl nezákonně odebrán z dozoru věcně a místně příslušného státního zastupitelství. Stejně tak nelze přisvědčit jeho mínění, že napadené usnesení státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství je nedostatečně odůvodněné. Státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství v odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné zdůraznila, že u vyloučené trestní věci není sice dána obligatorní příslušnost vrchního státního zastupitelství k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, avšak že tato věc svojí podstatou úzce souvisí s předmětem trestního řízení, z něhož byla vyloučena a že u obou věcí je dána subjektivní souvislost v osobě stěžovatele. Nelze tak nic namítat proti jejímu závěru, že bylo nanejvýš vhodné, aby k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení bylo i nadále příslušné vrchní státní zastupitelství. Místní příslušnost pak odůvodnila tím, že k vytýkanému jednání mělo dojít ve větší části v obvodu působnosti vrchního státního zastupitelství. Vyhodnotila proto, že jde o trestní věc, v níž by mohly být splněny podmínky pro postup podle §15 odst. 4 vyhlášky č. 23/1994 Sb. Z uvedeného důvodu podala nejvyššímu státnímu zástupci žádost o udělení předchozího souhlasu s rozhodnutím o věcné příslušnosti vrchního státního zastupitelství k výkonu dalšího dozoru v příslušné věci. Nejvyšší státní zástupce dne 15. 6. 2023 pod č. j. 2 NZT 21/2023-32 předchozí souhlas udělil.
17. Tvrdí-li stěžovatel bez bližší konkretizace, že policejní orgán mu neumožnil seznámit se s obsahem trestního spisu, z něhož byla jeho trestní věc vyloučena, a že tak nemůže vznést námitky vůči závěrům usnesení o zahájení trestního stíhání, které mají základ v té části spisu, ze které byla jeho věc vyloučena, přičemž v podrobnostech toliko obecně odkazuje na obsah stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, k tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti nese břemeno tvrzení. Z něj pro stěžovatele vyplývá povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavní stížnosti [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Obecné námitky stěžovatele (v nichž např. odkazuje na jiné rozhodnutí či odvolání, dovolání, stížnost aj.) nelze považovat za kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, která by dosáhla standardu břemene tvrzení a navazujícího důkazního břemene, které stěžovatel ohledně porušení základních práv v řízení o ústavní stížnosti nese (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 1893/22).
18. V posuzované věci nebyly shledány žádné okolnosti, které by nasvědčovaly nesprávnosti nebo nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, a to ať již v souvislosti se zahájením trestního stíhání, s udělením souhlasu se zahájením trestního stíhání nebo s úkony spojenými s rozhodováním o věcné příslušnosti dozorového orgánu státního zastupitelství.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. Vedle ústavní stížnosti podal stěžovatel s ní spojený akcesorický návrh na zrušení §15 odst. 4, věty druhé, vyhlášky č. 23/1994 Sb. Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, sdílí tento návrh osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
21. Ústavní soud proto odmítl i návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu