ECLI:CZ:US:2024:1.US.3416.23.1
sp. zn. I. ÚS 3416/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Prokopa, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023 č. j. 33 Cdo 2228/2022-400 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2022 č. j 22 Co 25/2022-370, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jana Prokopa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 10. 2021 č. j. 6 C 128/2019-308 uložil vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku ve výši 1 965 727 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po právní stránce okresní soud věc posoudil tak, že mezi účastníky došlo v prosinci 2015 k uzavření ústní smlouvy o zápůjčce podle §2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na jejímž základě stěžovatel vedlejšímu účastníkovi poskytl částku ve výši 1 965 727 Kč. Okresní soud dovodil, že stěžovatel smlouvu o zápůjčce, u níž nebyla dohodnuta doba splatnosti, písemně vypověděl a zápůjčka se podle §2393 odst. 1 občanského zákoníku stala splatnou dne 10. 12. 2018. Vedlejší účastník stěžovateli nic neuhradil. Námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem okresní soud vyhodnotil jako námitku učiněnou v rozporu s dobrými mravy, neboť byla uplatněna tak, že jde o zjevné zneužití práva ve smyslu §8 občanského zákoníku. I v případě, že by tomu tak nebylo, podle okresního soudu nárok stěžovatele promlčen není, neboť promlčecí lhůta v předmětné věci počala běžet až dnem 10. 12. 2018, tedy po splatnosti zápůjčky a nikoliv tak, jak upravuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, s jehož argumentací se okresní soud neztotožnil.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem napadený rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Krajský soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že žaloba stěžovatele nebyla podána po právu. Za situace, kdy stěžovatel poskytl zápůjčku vedlejšímu účastníkovi dne 14. 12. 2015, a to bez určení, kdy má být zápůjčka vrácena, mohl stěžovatel jako zapůjčitel smlouvu o zápůjčce vypovědět dne 15. 12. 2015, přičemž zápůjčka by se stala splatnou uplynutím doby šesti týdnů, tedy v pondělí 25. 1. 2016. Tento den je třeba považovat za actio nata, přičemž dnem následujícím po tomto dni, tedy dne 26. 1. 2016, začala běžet obecná tříletá promlčecí doba. Její konec připadl za použití §607 občanského zákoníku na den 28. 1. 2019, kdy se právo stěžovatele vymáhat svou pohledávku z uzavřené smlouvy o zápůjčce vůči vedlejšímu účastníkovi promlčelo. Stěžovatel však žalobu podal až dne 15. 4. 2019. Okresní soud dovodil, že vedlejší účastník se v tomto řízení řádně vznesenou námitkou promlčení domáhal promlčení vymáhaného nároku stěžovatele a promlčené právo stěžovateli tak nemůže být v soudním řízení přiznáno. Krajský soud neshledal námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem jako námitku učiněnou v rozporu s dobrými mravy.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvod se v předmětné věci od rozsudku ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. 33 Cdo 3037/2019 odklonit.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že subjektivní tříletá promlčecí doba, prodloužená toliko o výpovědní dobu, je nedostačující a neposkytuje dostatečnou ochranu oprávněným osobám. V předmětné věci stěžovatel zapůjčil vedlejšímu účastníkovi poměrně vysokou peněžní částku, přičemž skutečnost poskytnutí prostředků je prokazatelná tím, že tyto byly poskytnuty z jednoho bankovního účtu na jiný, ze strany zapůjčitele došlo k navození splatnosti pohledávky a teprve tím se dostal vydlužitel do prodlení. K uplatnění nároku před soudem došlo v přiměřené době od splatnosti pohledávky, nicméně přesto byla uznána námitka promlčení, vycházející z právní konstrukce možnosti výpovědi smlouvy o zápůjčce ihned po jejím poskytnutí. Stěžovatel namítá, že i když své právo uplatňoval přiměřeně situaci v rodině, byl postižen za to, že se řídil obhajitelným názorem, že podle platné právní úpravy počíná běžet promlčecí doba až poté, co se pohledávka stane splatnou, neboť jinak postrádá výpověď smlouvy o zápůjčce smysl. Stěžovatel dovozuje, že vydlužitel byl odměněn za to, že se zachoval neférově.
6. Podle stěžovatele právní názor zastávaný Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. 33 Cdo 3037/2019 je odtržený od reality. Jak vyplývá i z rozhodnutí okresního soudu, obecným soudům je bližší výklad spojující počátek běhu promlčecí doby se splatností zápůjčky než s možností výpovědi smlouvy ihned po jejím poskytnutí. Výklad prezentovaný Nejvyšším soudem svědčí podvodníkům, pro které není problém dosáhnout promlčení např. tím, že jsou nedosažitelní a nelze jim doručit výpověď smlouvy a dosáhnout splatnosti. Podle stěžovatele tedy není obtížné dosáhnout ze strany nepoctivého dlužníka promlčení. Nebezpečnost výkladu Nejvyššího soudu spočívá i v tom, že může být inspirativní právě pro rodinné příslušníky, kterým byly poskytnuty půjčky, které nejsou řadu let spláceny s tím, že budou uhrazeny v budoucnu. Podle názoru stěžovatele při výraznější publikaci tohoto názoru by řada dlužníků z okruhu rodiny dala přednost finančnímu profitu na úkor těch, kdo v dobré víře a se vstřícným úmyslem půjčku poskytli. Ti dnes již v podstatě žádnou ochranu svého majetku nemají. Stěžovatel považuje z hlediska právní jistoty, srozumitelnosti pro účastníky právních vztahů a v souladu s ústavními právy a respektováním autonomie vůle účastníků smluvních vztahů za oprávněné vyslovení rozporu závěrů o počátku běhu promlčecí doby prezentovaným v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu s ústavně zaručenými právy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s výkladem provedeným obecnými soudy vztahujícím se k otázce stanovení počátku běhu promlčecí doby u smlouvy o zápůjčce, v níž nebyl dohodnut termín splatnosti závazku, a neztotožňuje se se závěrem obecných soudů, že jeho právo na zaplacení žalované částky uplatněné v předmětném řízení je promlčeno.
11. V posuzované věci Nejvyšší soud v napadeném usnesení dovodil, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal na krajským soudem v předmětné věci aplikovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, ve kterém byla řešena právní otázka počátku běhu promlčecí doby u smlouvy o zápůjčce, v níž nebyl dohodnut termín splatnosti. V uvedeném rozsudku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že není-li dohodnuta splatnost dluhu (vrácení zápůjčky), může zapůjčitel vypovědět smlouvu o zápůjčce již v den následující po dni vzniku takového právního poměru. Pro počátek běhu promlčecí doby podle §619 odst. 1 občanského zákoníku je v takovém případě rozhodující den, ve kterém by uplynula výpovědní doba. Senát Nejvyššího soudu 33 Cdo rozhodující o dovolání podaném v nyní posuzované věci poukázal na to, že ke změně dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není oprávněn, přičemž neshledal ani důvod věc předložit podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudech a soudcích"), tzv. velkému senátu. Poukázal na to, že velký senát se otázkou počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí doby podle §629 odst. 1 občanského zákoníku zabýval v rozsudku ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, v němž dospěl k závěru, že ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět mohl a měl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo "ihned" požádat o zaplacení dluhu) začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí doba podle §619 odst. 1 občanského zákoníku. Nezměnil názor na okamžik počátku běhu promlčecí doby v situaci, kdy nebyla dohodnuta splatnost závazku. Nadále tak platí, že promlčení nezačíná běžet okamžikem splatnosti závazku, nýbrž v momentu, kdy nastane actio nata. Na tomto východisku je ostatně založen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. 33 Cdo 3037/2019. Rozhodnutím velkého senátu jsou tříčlenné senáty Nejvyššího soudu vázány a bez opětovné aktivace velkého senátu se od nich nemohou odchýlit, aniž by se dopustily porušení práva účastníků na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Do výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud důvod v předmětné věci zasahovat, když tyto závěry neshledal nepřiměřenými.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů tím, že by je instruoval, jakým způsobem je třeba na řešení té které právní otázky nahlížet. Interpretace podústavního práva je svěřena zásadně soudům obecným. K výkladům právních předpisů a sjednocování judikatury obecných soudů je povolán Nejvyšší soud (§14 a násl. zákona o soudech a soudcích; srov. usnesení ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 1838/19).
13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
14. Krajský soud v předmětné věci v odůvodnění napadeného rozhodnutí výstižně poukázal na to, že stěžovatel nepodal žalobu ještě v průběhu běhu promlčecí doby za situace, kdy on sám zápůjčku výpovědí ze dne 24. 10. 2018 ke dni 10. 12. 2018 vypověděl. Žalobu dokonce nepodal ani poté, co opět ještě v průběhu běhu promlčecí doby mu vedlejší účastník svým dopisem ze dne 17. 12. 2018 odpověděl, že mu stěžovatel žádné finanční prostředky nezapůjčil a že je tedy vracet nebude. Od doručení tohoto dopisu měl přitom stěžovatel čas až do pondělí 28. 1. 2019, kdy mohl žalobu v této věci podat a zabránit tak, aby se jeho právo v tomto řízení vymáhané promlčelo. Krajský soud dovodil, že postupoval-li stěžovatel liknavě, nebyl bdělý a nedbal svých práv, byl to on sám, kdo zavinil marné uplynutí promlčecí doby, a již z tohoto pohledu nelze shledat námitku promlčení vedlejším účastníkem vznesenou jako námitku učiněnou v rozporu s dobrými mravy.
15. Krajský soud tedy dospěl v posuzované věci k závěru, že námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem není v rozporu s dobrými mravy. Posouzení či zhodnocení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům, kterým je s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" dán prostor pro jeho interpretaci, a v zásadě ani není v možnostech Ústavního soudu zasahovat do subtilních vztahů jednotlivců, nesignalizuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod (srov. usnesení ze dne 26. 9. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97).
16. Ústavní soud současně poukazuje na to, že posouzení jednání (výkonu práva) jako odporujícího dobrým mravům je věcí volné úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky (čl. 88 Ústavy). K tomu však v posuzované věci nedošlo.
17. Ústavnímu soudu nezbývá, než připomenout mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. V této souvislosti připomíná, že v řízení před obecnými soudy obecně platí zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (tato zásada předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu svých práv, která je plně v jejich dispozici). Tato zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Je tedy na každém, aby se svých práv domáhal pokud možno včas. Stěžovatel nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, nedomáhal-li se účinnými nástroji včas jejich ochrany v řízení před obecnými soudy.
18. Jak plyne z výše uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně práva stěžovatele na vrácení zapůjčené částky, resp. ohledně promlčení jeho práva. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu.
19. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti.
Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavně konformním způsobem vyložil, že napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
20. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu