ECLI:CZ:US:2024:1.US.3450.23.1
sp. zn. I. ÚS 3450/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. P., zastoupeného Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou, sídlem Moravská 924/6, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2023 č. j. 28 Co 211/2023-987 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. ledna 2023 č. j. 0 P 44/2021-920, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a L. P. a nezletilého T. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele (dále též "otec") na "snížení vyživovací povinnosti" k nezletilému vedlejšímu účastníkovi (dále jen "nezletilý") a jeho vyživovací povinnost k nezletilému stanovená rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 12. 2019 č. j. 25 P 113/2018-100, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2020 č. j. 101 Co 71/2020-182, ve výši 10 000 Kč byla počínaje 1. 7. 2022 zvýšena na částku 11 000 Kč měsíčně. Současně bylo stanoveno, že nedoplatek na zvýšeném výživném za období od 1. 7. 2022 do 31. 1. 2023 ve výši 7 000 Kč je otec povinen hradit vedlejší účastnici (dále jen "matka") ve splátkách po 1 000 Kč, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání otce i matky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o návrhu na snížení výživného potvrdil, výrok o zvýšení výživného změnil tak, že výživné se zvyšuje od 1. 9. 2021, jinak tento výrok potvrdil. Dále rozhodl, že nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 9. 2021 do 31. 1. 2023 ve výši 17 000 Kč je otec povinen hradit matce ve splátkách po 1 000 Kč, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že v souvislosti s nástupem nezletilého do základní školy obecné soudy nezohlednily, že nikdy nevyslovil souhlas s docházkou nezletilého do soukromé školy, kde se hradí školné. Není podle něj přípustné, aby byl nucen podílet se na vícenákladech, které v souvislosti s docházkou nezletilého do této školy vznikají. Rovněž podle jeho mínění příslušné soudy nezohlednily, že přes jeho původní výslovný nesouhlas došlo ke změně bydliště nezletilého do B. Uvádí, že sice nakonec se změnou bydliště nezletilého vyslovil souhlas, avšak fakticky pod nátlakem (protiprávně), což by podle něj mělo být zohledněno při výpočtu výživného. Má za to, že náklady spojené s cestováním by měl nést výlučně ten z rodičů, který se zachoval protiprávně, tedy v daném případě vedlejší účastnice. Soudy podle něj pochybily, když náklady na jeho dojíždění za nezletilým při výměře výživného nevzaly v potaz. Dodává, že soudy ho bez relevantního podkladu považují za úspěšného podnikatele, avšak že nelze zaměňovat obrat společnosti a její tržby se ziskem společnosti. Tvrdí, že vedlejší účastnice disponuje vedle rodičovského příspěvku na dalšího syna příjmem z pronájmu bytu ve vlastnictví jejích rodičů, což soudy nevzaly v úvahu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní soud připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, například bylo-li by napadené rozhodnutí založeno na naprosté libovůli či by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. Ústavní soud již dříve konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. V posuzované věci stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, které uplatnil již v odvolání proti rozsudku obvodního soudu a se kterými se městský soud řádně a dostatečně vypořádal. Navíc brojí zejména proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů, čímž klade Ústavní soud do role třetí instance, která mu nepřísluší. Z napadených rozhodnutí se podává, jaká skutková zjištění a skutkové závěry soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, kdy byly zjištěny majetkové a sociální poměry otce i matky. Obecné soudy tak vycházely z odůvodněných potřeb nezletilého a z příjmů obou rodičů.
9. Obvodní soud po provedeném dokazování shledal, že od poslední úpravy došlo u nezletilého ke změně poměrů, který od září roku 2021 navštěvuje základní školu, proto jsou jeho potřeby zvýšené, a to nejen s ohledem na vyšší věk, ale také z důvodu zvýšených nákladů spojených se studiem, s nároky na zájmovou činnost a trávení volného času. Vzal v úvahu, že nezletilý navštěvuje soukromou školu, a to na doporučení dětské lékařky, neboť u něj byla prokázána porucha pozornosti (ADHD). Zohlednil také to, že otci i matce přibyla další vyživovací povinnost k nezletilým dětem. Na základě provedeného dokazování konstatoval, že otci se od posledního rozhodování příjmy nesnížily, naopak dosahuje ve společnosti A, příjem cca 50 000 Kč měsíčně a další jeho příjem představuje příjem z jeho společnosti B, jejíž tržby v posledních dvou letech přesáhly 10 000 000 Kč ročně, nemá dluhy, plní své závazky a zřizuje další vinotéky. Jde tak nepochybně o prosperující společnost, kterou je nutno zohlednit při posouzení příjmových a majetkových poměrů otce. Dále poukázal na to, že na bankovním účtu otce se kumulují prostředky, kdy v lednu 2022 měl zůstatek ve výši 267 311 Kč, začátkem září 2022 ve výši 416 644 Kč. Žije ve společné domácnosti s manželkou, která je na rodičovské dovolené s jejich dcerou A. Rovněž obvodní soud přihlédl ke změně na straně matky, kdy při posledním rozhodování na ni bylo pohlíženo jako na samoživitelku, v současné době žije ve společné domácnosti s partnerem, narodil se jim syn R., na kterého pobírá rodičovský příspěvek ve výši 8 300 Kč měsíčně, a na potřeby domácnosti přispívá její partner, který má příjmy jako OSVČ ve výši 70 000 Kč měsíčně, přičemž má ještě vyživovací povinnost ke svému osmnáctiletému synovi. Na základě uvedených skutečností obvodní soud posoudil návrh stěžovatele na snížení výživného jako nedůvodný a zároveň považoval jako zčásti důvodný požadavek matky na zvýšení výživného, které zvýšil z 10 000 Kč na 11 000 Kč měsíčně.
10. Městský soud se s uvedenými závěry obvodního soudu ztotožnil. Po doplnění dokazování považoval za vyvrácené tvrzení stěžovatele, že jeho podnikání se zhoršuje. Zdůraznil, že stěžovatel ve své výpovědi nevysvětlil, proč údajně nemá z jednoho i druhého podnikání žádný příjem ani zisk, jeho výpověď byla vyhýbavá a v poskytnuté lhůtě nedoložil žádané listiny vážící se k jeho podnikání a příjmovým položkám na osobním účtu. S přihlédnutím k dalším provedeným důkazům proto městský soud vyhodnotil tvrzení stěžovatele o nulových příjmech z podnikání jako nevěrohodné.
11. Na základě uvedených skutečností nelze nic namítat proti závěru obou rozhodujících soudů, že životní úroveň otce je dobrá a nepochybně dovoluje, aby nezletilému kromě běžných potřeb výživným přispíval na nákladnější vzdělání, které lze s ohledem na jeho diagnózu ADHD s převažující poruchou pozornosti důvodně považovat za vhodné, a rovněž aby přispíval na jeho zájmovou činnost.
12. K otázce výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů - §913 a §915 občanského zákoníku [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)]. Zajištění oprávněných potřeb dítěte zůstává i po rozvodu základní povinností obou rodičů, k čemuž musí nadále vynaložit veškeré úsilí, a to i na úkor svých ryze vlastních zájmů. Není možné, aby rodič, který nemá dítě v osobní péči, žil vlastní život zcela bez ohledu na rodičovské povinnosti. I proto zákon při stanovení výživného umožňuje přihlédnout nejen ke stávající majetkové situaci rodiče, ale i k jeho majetkové potencialitě. Smyslem je ochrana dítěte a zamezení situacím, kdy by veškerá zodpovědnost za dítě byla přenášena na toho rodiče, jemuž bylo svěřeno do péče. Stejně jako musí rodič plnit svou vyživovací povinnost, pečuje-li o dítě ve společné domácnosti, musí ji plnit i po rozvodu, byť jinou formou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2324/17 (N 76/89 SbNU 173).
13. Jde-li o námitku k nákladům spojeným s cestováním z místa bydliště matky do místa bydliště otce a zpět, městský soud odkázal na své předchozí rozhodnutí o úpravě styku nezletilého s otcem s tím, že tyto náklady vzal v úvahu a zavázal oba rodiče, aby se na dopravě syna podíleli. V takovém postupu městského soud nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
14. Obvodní i městský soud dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutí žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Mezi skutkovými a právními závěry není dán extrémní rozpor a napadená rozhodnutí jsou celkově ústavně akceptovatelná, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám (výše výživného), do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen ingerovat pouze v extrémních případech, o což však v daném případě nejde.
15. Lze tak uzavřít, že napadená rozhodnutí nelze považovat za svévolná či libovolná nebo jinak vybočující z mezí spravedlivého procesu. Nutno dodat, že neztotožňuje-li se stěžovatel s právními závěry obecných soudů, nelze z toho bez dalšího dovozovat porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť toto nelze v žádném případě interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu