ECLI:CZ:US:2024:1.US.3616.20.1
sp. zn. I. ÚS 3616/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Progres Partners Advertising, s.r.o., Opletalova 1015/55, Praha 1, zastoupené Mgr. Janem Balarinem, Ph.D., advokátem se sídlem Eliášova 22/21, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3484/2018-189 ze dne 11. 3. 2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 121/2017-164 ze dne 27. 2. 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Cm 6/2015-123 ze dne 3. 1. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Josefa Domoráda, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se po Ing. Josefu Domorádovi ("žalovaný"), domáhala zaplacení 3 000 000 Kč z titulu náhrady škody. Žalovaný byl v rozhodné době jednatelem stěžovatelky a společníkem s podílem 25 %. Škoda měla stěžovatelce vzniknout v důsledku jednání žalovaného ztrátou know-how, spojeného s pořádáním veletrhů Aqua-therm v Praze a Nitře ("veletrh"). Žalovaný měl jednat v nekalé soutěži, porušit povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a v rozporu se závazkem loajality společníka. Žalovaný odstoupil z funkce jednatele a prodal své dceři podíl ve stěžovatelce (bez vědomí ostatních společníků), neboť chtěl údajně vyvést pořádání veletrhu z podniku stěžovatelky přerušením jejích smluvních vztahů s poskytovatelem franchizy a licence k ochranné známce veletrhu - společností Reed Messe Wien GmbH ("společnost") a dosáhnout převzetí organizace veletrhu třetí osobou. Po odstoupení žalovaného z funkce a prodeji podílů společnost odstoupila od smluv o veletrzích s odkazem na jednání žalovaného. Veletrh posléze organizovala společnost bývalého zaměstnance stěžovatelky (původně 2. žalovaného, jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání).
2. Městský soud v Praze žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Mimo jiné zjistil, že ve smlouvě mezi stěžovatelkou a společností byla sjednána možnost ukončit smlouvu, nastane-li změna v managementu nebo složení společníků stěžovatelky, která nebyla společností odsouhlasena. K takovým změnám nadto došlo už před jednáním žalovaného a společnost na ně v odstoupení od smlouvy upozornila. Městský soud uzavřel, že toto rozhodnutí, stejně jako následná jednání související s organizací veletrhu, byla zcela na společnosti.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí městského soudu. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními městského soudu i jeho právním posouzením. Dále shledal, že i kdyby stěžovatelce vznikla tvrzená újma, nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi ní a jednáním žalovaného. Vrchní soud také odkázal na své rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí městského soudu o zamítnutí žaloby stěžovatelky proti obchodní společnosti MDL Expo s. r. o., mj. o uložení povinnosti zdržet se pořádání veletrhu a také na rozsudek Nejvyššího soudu, kterým nevyhověl stěžovatelčině dovolání, jakož i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3730/16 ze dne 13. 12. 2016 o odmítnutí ústavní stížnosti v dané věci podané.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou předestřená, údajně dosud v praxi dovolacího soudu neřešená otázka - "zda smluvní svoboda partnera poškozeného subjektu vylučuje příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vznikem škody za situace, kdy škůdce partnera pohne nebo přiměje k tomu, aby ukončil uzavřený smluvní vztah (spolupráci) s poškozeným" - je budována na odlišném skutkovém stavu, než jaký zjistily městský soud a vrchní soud. Skutková zjištění a hodnocení důkazů dovolacímu přezkumu nepodléhají.
5. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že skutkové závěry městského soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soud nesprávně posoudil nebo pominul některé důkazy, svědčící o tom, že se žalovaný podílel na organizaci veletrhu a žádal o souhlas s převodem obchodních podílů. Městský soud také ignoroval obsah společenské smlouvy. Vrchní soud měl své rozhodnutí založit na okolnostech, které nebyly předmětem sporu, a nezabýval se odpovědností společníka za ukončení smluvních vztahů. Vrchní soud nelogicky uzavřel, že "konečné a rozhodné stanovisko co do pokračování či ukončení vztahu se žalobcem přináleželo společnosti [Reed Messe Wien GmbH], ta vůli vztahy se žalobcem ukončit projevila a je to její úkon [...], jenž k údajné ztrátě a škodě žalobce vedl". Stěžovatelka zdůrazňuje, že "předmětem řízení byla odpovědnost společníka za to, že svým jednáním způsobil, že druhá strana odstoupila od smlouvy". Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že namítala-li nesprávnou právní kvalifikaci vrchního soudu, nemusela se držet jeho skutkových závěrů, které jsou touto právní kvalifikací determinovány. Vzhledem k závěrům vrchního soudu má stěžovatelka za to, že musela Nejvyššímu soudu položit otázku (jím dosud neřešenou), zda odpovědnost v typově obdobných případech skutečně nemůže nastat.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dává v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavnímu soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu. Ústavní soud může obvykle rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatelky. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr, a je tak "nepřijatelná" k meritornímu posouzení. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu o shodné nebo obdobné problematice.
9. Stěžovatelčiny námitky byly v napadených rozhodnutích ústavně konformně vyvráceny. Ústavní soud předesílá, že zásadně není povolán k přehodnocování dokazování obecných soudů. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020 a další).
10. Skutková zjištění městského soudu jsou logická a řádně odůvodněna. Městský soud v souladu s ústavním pořádkem vylíčil, z jakých důkazů vyvodil konkrétní skutková zjištění, jakými úvahami se řídil, přičemž jejich rozsah byl pro posouzení věci relevantní a dostatečný. Stěžovatelka prezentuje vlastní náhled na správnost skutkových zjištění, který sám o sobě nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit. I kdyby např. hypoteticky městský soud neposoudil některou listinu zcela korektně, jsou napadená rozhodnutí založena na přesvědčivě a srozumitelně odůvodněném závěru, že pro dovození právní odpovědnosti žalovaného nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a tvrzeným vznikem škody, pročež postrádalo smyslu se zabývat dalšími tvrzenými skutečnostmi. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by soudy neposoudily podstatné okolnosti pro závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu, ani že by se míjely s předmětem řízení. Nic takového z napadených rozhodnutí neplyne.
11. Námitka nedostatečného zohlednění společenské smlouvy obecnými soudy je zjevně neopodstatněná; její v ústavní stížnosti citovaný obsah je pro ústavněprávní posouzení věci irelevantní.
12. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je taktéž v souladu s ústavním pořádkem. Z odůvodnění příslušné námitky stěžovatelky (viz výše bod 6) je patrné, že pomíjí, že je-li dovolací přezkum vyhrazen otázkám právním, nemůže - vzdor jejímu názoru - tvrzené nesprávné právní posouzení postavit na jiném než soudy nižších stupňů zjištěném skutkovém stavu. V takovém případě, jak vysvětlil Nejvyšší soud, by se nejednalo v pravém slova smyslu o přezkum správnosti právního posouzení věci (jak stanovuje zákon), ale neoddělitelně také o přezkum správnosti skutkových zjištění, potažmo hodnocení důkazů. Tvrdí-li v posledku stěžovatelka, že smyslem předestřené dovolací otázky bylo zjistit, zda odpovědnost v typově obdobných případech skutečně nemůže nastat, pak nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že nehodnotil hypotetickou otázku, na které rozhodnutí vrchního soudu nezáviselo.
13. Závěrem Ústavní soud uvádí, že nepominul a přiznává, že o ústavní stížnosti stěžovatelky rozhodl po více než 3,5 letech od jejího podání. Tato mimořádná délka řízení byla zapříčiněna ojedinělým problémem na úseku informačních technologií, v jehož důsledku nebylo stěžovatelčino podání zaevidováno v rejstříkovém systému. Existenci řádně podané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil až dne 13. 2. 2024 na základě dotazu zástupce stěžovatelky, pročež byly neprodleně učiněny nezbytné úkony k "nalezení" podání. Za toto nedopatření se stěžovatelce za Ústavní soud dne 15. 2. 2024 omluvil předseda Ústavního soudu. Toto politování I. senát Ústavního soudu sdílí a stěžovatelku ujišťuje, že o jejím návrhu rozhodl bezodkladně.
14. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu