ECLI:CZ:US:2024:1.US.469.24.1
sp. zn. I. ÚS 469/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti obchodní korporace DESIM a. s., sídlem Resslova 956/13, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem sídlem Na strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2137/2023-1375 ze dne 28. 11. 2023, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 47 Co 43/2023-1325 ze dne 6. 6. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 13 C 214/2017-1267 ze dne 16. 11. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní korporace FATO a. s. člen holdingu FATO, sídlem Dřevařská 904, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice se žalobou u Okresního soudu v Hradci Králové ("nalézací soud") domáhala proti stěžovatelce zaplacení 3 411 437,65 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené ceny díla (stavebních oprav). Proti pohledávkám vedlejší účastnice započetla stěžovatelka své pohledávky ve výši 3 380 000 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s provedením díla; tyto zápočty vedlejší účastnice neuznala.
2. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vedlejší účastnice vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit jí 3 411 437,65 Kč s příslušenstvím. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; dále namítá porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava").
4. Podstatu stěžovatelčiny argumentace lze shrnout následovně: namítá, že obecné soudy svým výkladem podústavního práva přehlíží její zájmy a popírají smysl institutu smluvní pokuty. Obecné soudy se nedostatečně zabývaly relevantní argumentací stěžovatelky a nedůvodně a překvapivě aplikovaly §8 občanského zákoníku. Soudy přiznaly ochranu vedlejší účastnici, která jednala nepoctivě, liknavě, neprofesionálně, uvedla stěžovatelku v omyl a v rozporu se smlouvou o dílo nedostála svému závazku; tím také porušily legitimní očekávání stěžovatelky, že jí bude přiznáno právo na smluvní pokutu za prodlení vedlejší účastnice. Stěžovatelka namítá, že protiústavním postupem nalézacího soudu narostly náklady řízení, na každé straně přesahující celkem jeden milion Kč.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů; zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]; žádné takové vady v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
7. Argumentace stěžovatelky představuje především pokračující polemiku se závěry obecných soudů ohledně aplikace §8 občanského zákoníku. Neopodstatněná je v této souvislosti stěžejní námitka stěžovatelky, že neakceptováním jí provedených zápočtů bylo nepřípustně zasaženo do jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka napříč celou ústavní stížností vychází z předpokladu, že je porušením zásady pacta sunt servanda a zásahem do jejího legitimního očekávání, nezohlednily-li soudy její nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla, který formálně vznikl. Připustil-li by však Ústavní soud tuto argumentaci, znamenalo by to, že všechny instituty občanského práva, jimiž lze korigovat výkon subjektivních práv, jsou v rozporu s ústavním pořádkem, neboť z povahy věci zasahují do již existujících práv (vzniklých mimo jiné ze smlouvy) - takové absolutní pojetí zásady pacta sunt servanda je neudržitelné.
8. Podle Ústavního soudu je odůvodnění obecných soudů ohledně posouzení stěžovatelčina jednání jako zjevného zneužití práva ve smyslu §8 občanského zákoníku srozumitelné, logické a není svévolné. Není potom úlohou Ústavního soudu tento závěr - učiněný v rovině podústavního práva - dále přehodnocovat; skutečnost, že s ním stěžovatelka nesouhlasí, porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
9. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy ignorovaly její tvrzení, že zmocnění při provádění díla neznamenalo žádné dodatečné objednávky prací nad rámec smlouvy o dílo, jde ve své podstatě o polemiku s učiněnými skutkovými zjištěními. Obecné soudy její tvrzení neignorovaly, ale na základě provedeného dokazování dospěly k odlišnému skutkovému závěru. Žádný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů přitom Ústavní soud neshledal.
10. Napadená rozhodnutí nelze považovat ani za překvapivá. Jak již vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, odvolací soud při jednání výslovně poučil účastníky, že posoudí pohledávky stěžovatelky s ohledem na předchozí jednání obou účastníků v průběhu trvání smlouvy z hlediska dobrých mravů (k čemuž doplnil, že podle "nového" občanského zákoníku jde o zjevné zneužití práva).
11. Lze sice přisvědčit stěžovatelce, že kategorie dobrých mravů a zneužití práva nejsou totožné (byť směřují k obdobnému cíli), nic to ale nemění na - z hlediska posouzení Ústavního soudu podstatné - skutečnosti, že odvolací soud poučil účastníky, že při posuzování požadavku na zaplacení smluvní pokuty se zaměří rovněž na jejich předchozí jednání. Avizoval tedy, že zvažuje použití některého z korigujících institutů zohledňujícího okolnosti daného případu. Mimoto, závěr o zneužívajícím a nepoctivém postupu stěžovatelky, kterému nepřísluší soudní ochrana, výslovně učinil již nalézací soud (viz bod 73 jeho rozsudku); není přitom rozhodující, že nepoužil adjektivum "zjevné". Na zneužívající postup stěžovatelky upozorňovala rovněž vedlejší účastnice ve svém odvolání. Stěžovatelka tudíž mohla takovéto výsledné posouzení předpokládat a reagovat na něj, čehož většinou i využila.
12. Konečně, neopodstatněná je námitka týkající se povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení. Skutečnost, že řízení trvalo déle než pět let a bylo v něm provedeno značné množství úkonů, což mělo za následek vysokou výši celkové náhrady nákladů řízení, sama o sobě porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nezakládá.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu