ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2137.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2137/2023-1375
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudkyň JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně FATO a. s., člen holdingu FATO , IČO 27473295, se sídlem v Hradci Králové, Slezské Předměstí, Dřevařská 904, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované DESIM a. s. , IČO 00486078, se sídlem v Hradci Králové, Resslova 956/13, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 956/13, o zaplacení částky 3 411 437,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 214/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 6. 2023, č. j. 47 Co 43/2023-1325, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 26 958,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 13 C 214/2017-1267, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 411 437,65 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,02 % denně z částky 1 864 261,45 Kč od 16. 4. 2016 do zaplacení, z částky 1 515 739,60 Kč od 27. 6. 2016 do zaplacení a z částky 31 436,60 Kč od 27. 6. 2016 do zaplacení (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 1 127 970,90 Kč (výrok II) a dále státu na nákladech řízení částku 3 017,75 Kč (výrok III).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 6. 2023, č. j. 47 Co 43/2023-1325, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 53 918 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Zaplacení částky 3 411 437,65 Kč s příslušenstvím se žalobkyně po žalované domáhala z titulu neuhrazení ceny díla vyúčtované fakturami č. 111600007 (částka 1 864 261,45 Kč) a 111600016 (částka 1 515 739,60 Kč a částka 31 436,60 Kč) dle smlouvy o dílo ze dne 17. 7. 2015 (dále jen „předmětná smlouva o dílo“), jejímž předmětem byly stavební opravy v budově na adrese Hradec Králové, Resslova 956/13 (dále jen „předmětná budova“) a kterou uzavřela žalobkyně jako zhotovitel a společnost ATEKO a. s. jako objednatel (dále jen „právní předchůdce žalované“), na jejíž místo na základě faktického (konkludentního) postoupení práv a povinností ze smlouvy o dílo po převodu vlastnictví k předmětné budově nastoupila žalovaná. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že dílo bylo dokončeno o 77 dnů později, za což žalobkyni vyúčtovala smluvní pokuty v celkové výši 3 380 000 Kč za zpoždění s jednotlivými činnostmi dle smlouvy o dílo. Tyto smluvní pokuty následně žalovaná jednostranně započetla na pohledávky žalobkyně, která však existenci nároku na tyto smluvní pokuty popírala.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, a to v obou jeho výrocích.
Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí, neboť jej považovala za nepřípustné a zcela zjevně nedůvodné. Podáním ze dne 9. 11. 2023 pak své vyjádření pouze rozvedla v tom směru, z jakého důvodu považuje dovolání žalované za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí, ohledně případného zamítnutí dovolání pak odkázala na své předchozí vyjádření.
Na první vyjádření žalobkyně reagovala žalovaná vyjádřením ze dne 16. 10. 2023, v němž s vyjádřením žalobkyně polemizovala a rozšiřovala svoji argumentaci způsobem, který dovolání neobsahovalo. K obsahu tohoto vyjádření žalované Nejvyšší soud ve vztahu k posouzení přípustnosti dovolání žalované, příp. formulace dalšího dovolacího důvodu nepřihlížel, neboť bylo soudu doručeno až po uplynutí zákonné lhůty pro podání dovolání, pouze v níž je ve smyslu §241b odst. 3 o. s. ř. možno dovolání doplnit o údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo vymezení dovolacích důvodů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 304/2005, a ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2808/2009, jenž jsou, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná z https://www.nsoud.cz ).
Dovolání žalované Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost a částečně i pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalovanou v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, a do výroku II není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalovaná řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Ohledně dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se pak Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti dle §241a odst. 2 o. s. ř. a jeho přípustností podle §237 o. s. ř.
V první řadě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že předmětem žaloby byly pohledávky žalobkyně v celkové výši 3 411 437,65 Kč s příslušenstvím, vůči nimž uplatnila žalovaná k započtení své pohledávky ve výši 3 380 000 Kč a dovoláním žalovaná napadá neakceptování těchto zápočtů odvolacím soudem. Těmito zápočty učiněnými nejprve na fakturu č. 111600007 (částka 1 864 261,45 Kč) a následně na fakturu č. 111600016 (1 515 739,60 Kč a částka 31 436,60 Kč), však žalovaná v řízení netvrdila zánik pohledávky z faktury č. 111600016 ve výši 31 437,65 Kč. I přes to žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu i v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 31 437,65 Kč s příslušenstvím. Ve vztahu k tomuto nároku pak žalovaná nevymezila žádný dovolací důvod (právní otázku, jež by se přiznání této částky týkala), ani předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. V tomto rozsahu je tedy dovolání žalované vadné (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dále se žalovaná v dovolání vymezovala proti posouzení uplatnění nároku na smluvní pokuty z její strany jako zjevného zneužití práva dle §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový občanský zákoník“ nebo „o. z.“). Ohledně této otázky však žalovaná neuvedla žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., ačkoliv se jedná o jednu ze základních náležitostí dovolání dle §241a odst. 2 o. s. ř. Z dovolání musí být zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což je přístup, který byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb. (jež je, stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, dostupné na http://nalus.usoud.cz ). I v této části je tedy podané dovolání vadné.
Navíc svůj závěr o tom, že v daném případě došlo ze strany odvolacího soudu k (dle žalované) zjevně nepřiměřené úvaze ohledně posouzení započtení jako zjevného zneužití práva dle §8 o. z., žalovaná opírala o vlastní skutková tvrzení, polemiku se závěry odvolacího soudu a poukazy na další okolnosti, které odvolací soud do hodnocení jednání žalované jako účelového nezahrnul (zejm. zdůrazňovala obsah smlouvy o dílo, význam dokončení díla pro ni, nevýznamnost změn, jenž měly představovat jen použití jiných technologických postupů a drobné změny jako umístění vypínačů a zásuvek, a nevyúčtování smluvní pokuty v celé možné délce, ale až od 20. 12. 2015 jako adekvátního termínu pro předání díla a jednotlivých dokumentací), které by ani nemohly přípustnost dovolání založit, neboť v tomto směru jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, totiž Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Pokud žalovaná ve vztahu k posouzení otázky aplikace §8 o. z. namítala, že napadený rozsudek odvolacího soudu je pro ni překvapivý, čímž měla být s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu zasažena její základní práva a svobody, nemůže tato námitka přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil, pokud na možnost posuzování pohledávky žalované s ohledem na předchozí jednání obou účastníků v průběhu trvání smlouvy z hlediska dobrých mravů (tj. dle nového občanského zákoníku zjevného zneužití práva) při odvolacím jednání dne 30. 5. 2023 výslovně upozornil, jak sama žalovaná v dovolání uvádí. Navíc závěr o zneužívajícím a nepoctivém postupu žalované, kterému tak nepřísluší soudní ochrana, učinil již soud prvního stupně (viz odstavec 73 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a žalobkyně na to upozornila ve svém vyjádření k odvolání žalované. Žalovaná tudíž měla možnost v rámci odvolacího řízení na takové možné právní posouzení jejího jednání reagovat (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2502/09, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014, nebo ze dne 18. 10. 20168, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016).
Co se pak týče námitek žalované vůči druhému (podpůrnému) závěru odvolacího soudu, že i pokud by žalovaná měla vůči žalobkyni pohledávky ze smluvních pokut, jež by mohla vůči žalobní pohledávce započítat (tj. i v případě, že by odvolací soud neposoudil uplatnění těchto pohledávek jako zjevné zneužití práva, které podle §8 o. z. nepožívá právní ochrany), bylo jí učiněné započtení zdánlivým právním jednáním včetně námitky, že se opět jedná pro žalovanou o překvapivé rozhodnutí, tak ani tyto námitky nemohou přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit, neboť na jejich posouzení napadený rozsudek odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže totiž obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud neuznal obranu žalované za důvodnou (neexistence pohledávek z titulu smluvní pokuty, jenž by mohla žalovaná k započtení použít), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalované nijak příznivě projevit, což činí její dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Pokud pak v této souvislosti žalovaná namítala i překvapivost posouzení jí použitých pohledávek k započtení jako nejistých či neurčitých a tím i zásah do jejích základních práv a svobod, tak tato námitka se s právnímu závěry odvolacího soudu v napadeném rozsudku zcela míjí, neboť odvolací soud se (kromě aplikace §8 o. z.) zabýval pouze neurčitostí a tudíž zdánlivostí právních jednání žalované spočívajících v započtení jejích pohledávek vůči pohledávkám žalobkyně, nikoliv (ne)způsobilostí pohledávek žalované k započtení dle §1987 odst. 2 o. z., tedy tím, zda se jedná o pohledávky nejisté či neurčité. Na výše uvedené právní otázce tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud takovou otázku neřešil. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je pak jedním z předpokladů přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014).
Jestliže žalovaná v dovolání rovněž namítala vady řízení před soudem prvního stupně (překročení návrhu a v hmotněprávním smyslu žalobního důvodu soudem prvního stupně, příp. „nepochopitelný způsob vedení sporu“ tímto soudem, který vedl k vysokým nákladům na právní zastoupení účastníků), nemůže tato námitka sama o sobě přípustnost dovolání založit, neboť se jedná o případnou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není.
Ačkoliv žalovaná v dovolání navrhovala odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku podle §243 o. s. ř., Nejvyšší soud o tomto akcesorickém návrhu, který sdílí osud samotného dovolání, již nerozhodoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), neboť dovolání žalované bylo v přiměřené době odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 11. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu