ECLI:CZ:US:2024:2.US.1708.23.1
sp. zn. II. ÚS 1708/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem, sídlem Purkyňova 3032/15, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2023 č. j. 4 Tdo 420/2023-676, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2023, č. j. 2 To 85/2023-548, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá následující. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2022 č. j. 33 T 13/2021-499 byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku (skutky 1, 2, 3) a pokračujícím zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku (skutky 4, 5, 6), jichž se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku.
3. Proti všem výrokům rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 2 To 85/2022-548, o něm rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatele odsoudil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §40 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu práce s dětmi a mládeží na dobu deseti let. Současně rozhodl i o nárocích poškozených tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. stěžovateli uložil povinnost šesti poškozeným uhradit po 50 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy ve formě prožitých duševních útrap. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byli poškození se zbytky svých nároků odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 2 To 85/2022-548 napadl stěžovatel dovoláním z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.,
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 5. 2023, č. j. 4 Tdo 420/2023-676, dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v jeho případě provedeným dokazováním nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se dopustil předmětné trestné činnosti. Rozhodná skutková zjištění jsou podle něj ve zjevném rozporu s obsahem důkazů. Stěžovatel páchání trestné činnosti zcela popírá. Vysvětluje, že pokud některým hochům na přirození sahal, pak tak činil ze dvou důvodů - lékařského, protože jeden z chlapců měl na nelichotivém místě opruzeninu, kterou nemohl sám ošetřit a stěžovateli důvěřoval; a dále z hygienických důvodů, neboť bylo nutné naučit chlapce správné hygieně, jelikož někteří byli v tomto ohledu velmi zaostalí a pokud by je to nenaučil on, tak nikdo. Poukázal na nesrovnalosti, respektive objektivní nemožnost skutky spáchat, neboť v rozhodné době byl v práci pouze jeden den mezi Vánoci a Silvestrem, současně nebylo ani možné, aby se na pokoji s hochy zavíral, když tam byla naprostá tma.
7. Jeho odsouzení údajně stojí na nepřesvědčivých výpovědích chlapců, kteří mají z důvodů intelektového deficitu a jiným problémům obecně sníženou důvěryhodnost, a na nepřezkoumatelných znaleckých posudcích. Nejprve podrobil kritice znalecký posudek MUDr. Pavly Bittnerové, a to zejména proto, že neobsahuje žádný ověřitelný výstup z falometrického měření. Ačkoliv je tato metoda pouze pomocná, stěžovatel předpokládá, že pokud by jeho výsledek měření touto metodou nevyšel odchylně od normální sexuality, znalkyně by pravděpodobně došla k jiným výsledkům, neboť ačkoliv znalkyně uvedla jiné indicie pro své závěry, je přesvědčen, že právě falometrické měření bylo metodou rozhodující pro stanovení diagnózy. K jednotlivým dalším zmíněným indiciím uvedl, že logikou paní znalkyně by každý, koho uspokojuje práce s mládeží, tedy i učitelé nebo trenéři, byli pedofilové, ačkoliv práce s mládeží patří obecně mezi uspokojující, když je možno vidět úspěch například naučit nesocializované dítě hygienickým návykům. Stěžovatel je toho názoru, že znalecký posudek byl pro celé řízení klíčový a musí proto obsahovat objektivní měření ukazující na nějaký jeho nezvladatelný sexuální pud. Z tohoto důvodu je nedostatečný, nepřezkoumatelný a zcela neodpovídající důležitosti problematiky, které se má věnovat.
8. Druhým důležitým znaleckým posudkem byl posudek PhDr. Karolíny Malé, který zkoumal důvěryhodnost výpovědí nezletilých poškozených. I tento stěžovatel označil za nepřezkoumatelný, neboť existuje řada konzistentních důkazů o tom, že zejména jeden z nezletilých často lže, a i u ostatních chlapců byly zjištěny podobné negativní poznatky. Znalkyně nedůvěřovala tomu, že by chlapci s inteligenčním deficitem byli schopni reprodukovat naučenou historku, což je ryze subjektivní názor nemající oporu v žádném exaktním zkoumání. Stěžovatel pak předložil k zamyšlení možnost, že chlapci mohou skutečně interpretovat své zkušenosti se závadovým chováním, jehož pachatelem však nemusel být on. S ohledem na své rozumové problémy mohli hoši dosadit namísto skutečného pachatele právě stěžovatele (pseudovzpomínky). Zároveň připomněl i možnost, že by se poškození domluvili na odstranění přísného pedagoga, jak o tom hovoří i zajímavé filmy a seriály, které mohli poškození shlédnout. Zdůraznil, že vzhledem k tomu, jakým způsobem mělo ke znásilnění a pohlavnímu zneužití dojít, neexistoval ani žádný hmatatelný důkaz na tělech chlapců.
9. Podle stěžovatele existují zásadní pochybnosti o jeho vině, přesto příslušné soudy rozhodly v jeho neprospěch, tedy v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
12. Stěžovatel ústavní stížností brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, a to zejména svědeckých výpovědí a závěrů vypracovaných znaleckých posudků, a domáhá se změny obecnými soudy učiněných skutkových zjištění ve svůj prospěch. K tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
13. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudků krajského soudu a vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Opakovat na tomto místě souhrn usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
14. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h), g) a m) tr. ř., a zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
15. Ústavní soud pro úplnost dodává, že obecné soudy se dostatečně a srozumitelně vyjádřily ke všem námitkám, které stěžovatel zopakoval i v ústavní stížnosti. Zvláště podrobně se věnovaly hodnocení svědeckých výpovědí nezletilých poškozených, a to i s ohledem na stěžovatelem namítanou skutečnost, že u jednoho z chlapců bylo s ohledem na výsledek znaleckého zkoumání možno shledat důvody pro případný závěr o jeho snížené obecné věrohodnosti. Již krajský soud podrobně odůvodnil, proč hodnotil výpověď všech šesti nezletilých poškozených jako pravdivé. Jejich specifická věrohodnost, tedy věrohodnost jejich tvrzení vztahující se ke konkrétní výpovědi, v níž popsali chování stěžovatele, je podle znaleckého posudku ve většině případů uspokojivá. Jejich přímé svědectví nestojí osamoceně, ale plně koresponduje s dalšími provedenými důkazy, zejména se svědeckými výpověďmi zaměstnanců dětského domova. Soudy postupovaly zcela v duchu požadavků plynoucích z judikatury Ústavního soudu, podle níž znaleckému posudku nenáleží a priori vyšší důkazní síla než jiným důkazním prostředkům a ani on není vyňat z povinnosti všestranného a pečlivého hodnocení soudem, zaměřeného nejen na právní, ale i věcnou správnost [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)]. Na základě učiněných skutkových zjištění bylo možno bez jakýchkoli důvodných pochybností učinit závěr o vině stěžovatele. Provedené důkazy navzájem tvoří ucelený řetězec, jehož jednotlivé články jsou mezi sebou v souladu a vzájemně na sebe navazují. Za takového stavu nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu