ECLI:CZ:US:2024:2.US.210.24.1
sp. zn. II. ÚS 210/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Kaisera, advokáta, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. října 2023 č. j. 8 C 193/2023-77, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti VEMEX energie a. s., sídlem Evropská 2591/33e, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na řádný proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že porušen byl i čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovateli (jako žalovanému), aby uhradil vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 2 118 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 200 Kč s příslušenstvím a částky 4 500 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a vedlejší účastnici uložil nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 4 138,20 Kč (výrok III). Jde-li o výrok I, obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel uzavřel s vedlejší účastnicí smlouvou o sdružených službách dodávky plynu, na jejímž základě vedlejší účastnice plnila svou povinnost dodávat stěžovateli do sjednaného odběrného místa energie, a to až do ukončení smluvního vztahu (tj. do 31. 12. 2020), avšak stěžovatel nedostál své povinnosti platit za tyto energie a poskytované služby podle stanovených cenových podmínek, když neuhradil rozdíl, který mu byl po zaevidování všech úhrad (záloh) vyúčtován vedlejší účastnicí jako nedoplatek za období od 18. 6. 2020 do 31. 12. 2020.
II.
Stěžovatelova argumentace
3. Stěžovatel namítá rozpor mezi odůvodněním výroku I a II napadeného rozsudku s tím, že oba výroky mají stejný právní základ, a označuje dané rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Tvrdí, že v roce 2020 mezi ním a vedlejší účastnicí neexistoval žádný právní vztah, neboť nebyl seznámen s obchodními podmínkami, na jejichž základě mělo dojít k prolongaci smlouvy (pozn.: uzavřené v roce 2013 na dobu určitou od 1. 2. 2014 do 31. 1. 2016) a ke změně tarifu, resp. že takový vztah vedlejší účastnice přes výzvu soudu neprokázala. Podle stěžovatele obvodní soud nemohl vedlejší účastnici přiznat fakturovanou částku, vychází-li ze smlouvy vzniklé na základě textu obchodních podmínek, které se staly účinnými až 1. 1. 2016. Konkrétně pak obvodní soud neodůvodněně vycházel z ceny 829 Kč/MWh, ač v rozhodné době stále existoval "vysoutěžený" tarif INDIVIDUAL s cenou 649 Kč/MWh, on nicméně platil 753 Kč/MWh, přičemž nabídl vedlejší účastnici, že vzniklý přeplatek nebude požadovat. Stěžovatel je proto názoru, že obvodní soud měl při stanovení jeho dluhu vůči vedlejší účastnici postupovat podle §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
4. S poukazem na rozpory mezi provedenými listinnými důkazy, jde-li o otázku skutečného majitele vedlejší účastnice, stěžovatel dále žádá Ústavní soud, aby se zabýval i otázkou, zda lze vedlejší účastnici hradit jakékoliv platby, jestliže šlo o dceřinou společnost ruské společnosti Gazprom. Dále klade otázku, zda bylo namístě stanovit povinnost k placení úroků z prodlení od 8. 2. 2021, když se s vedlejší účastnicí telefonicky dohodli, že nedoplatek nebude vymáhat, a když vedlejší účastnice neměla důvod pro otálení s podáním návrhu.
5. Závěrem se stěžovatel omlouvá za emotivní a obsáhlé podání v bagatelní věci s tím, že ho k tomu vedla skutečnost, že byl léta okrádán "jiným než vysoutěženým tarifem" a navíc se s vedlejší účastnicí neformálně domluvil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637, č. 290/2015 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz) nemá povinnost být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému rozsudku žádný takový prostředek k dispozici neměl.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, v "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Úvodem je třeba upozornit, že stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku jako celku, ovšem jeho výrokem II obvodní soud žalobu vedlejší účastnice zamítl, přičemž z ústavní stížnosti (a ani jinak) není zřejmé, z jakého důvodu by takové rozhodnutí mělo vést k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, jak se v ústavní stížnosti tvrdí.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti výroku I, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 2 118 Kč s příslušenstvím, jde evidentně o tzv. bagatelní věc [srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud přitom opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
10. Stěžovatel neuvádí, že by napadeným rozhodnutím byl z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčen na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko), a ani že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit nějakou ústavněprávní otázku, která by svým významem přesahovala věc samotnou (tzv. kvalitativní hledisko). Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním posouzením věci, které stěžovatel opírá o tvrzení, že mezi ním a vedlejší účastnicí v rozhodném období (tj. od 18. 6. 2020 do 31. 12. 2020) neexistoval smluvní vztah, protože výše uvedená smlouva byla sjednána na dobu určitou od 1. 2. 2014 do 31. 1. 2016 (a k jejímu prodloužení nedošlo). Oproti tomu obvodní soud měl za podstatné, že si podle této smlouvy účastníci řízení vzájemně plnily až do 31. 12. 2020, kdy stěžovatel změnil svého dodavatele. Nelze přitom konstatovat, že by napadané rozhodnutí bylo v tomto ohledu tzv. nepřezkoumatelné, a to, zda za těchto okolností měl být daný právní vztah posuzován podle pravidel upravujících bezdůvodné obohacení či nikoliv, není ústavněprávní otázkou, stejně tak jako další dvě otázky, které stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá k řešení.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu