ECLI:CZ:US:2024:2.US.2170.23.1
sp. zn. II. ÚS 2170/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Melanie Javorové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Valtrem, advokátem se sídlem Čistovická 415/55, Praha 17 - Řepy, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 436/2023-144 ze dne 16. 5. 2023, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 273/2022-109 ze dne 12. 10. 2022 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 18 C 453/2021-50 ze dne 3. 2. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Pavlíny Bílkové a Vojtěcha Bílka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Podstatou řízení před obecnými soudy byla otázka, zda došlo k oprávněnému rozhodnutí o vyklizení bytu. Manželé Bílkovi, vlastníci bytové jednotky, kterou na základě nájemní smlouvy obývala stěžovatelka, zaslali stěžovatelce výpověď z nájmu. Jelikož stěžovatelka byt neopustila ani po zaslání předžalobní výzvy, podali manželé žalobu, kterou se domáhali vyklizení a předání bytu.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem určil, že stěžovatelka je povinna byt vyklidit a vyklizený jej předat manželům Bílkovým. Stěžovatelka se neztotožnila se závěry obvodního soudu a proti rozsudku se odvolala. Nesouhlasila především s tím, jak soud posoudil doručení výpovědi z nájmu, neboť prvostupňový soud podle jejího názoru rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Uvedl mimo jiné, že stěžovatelka odkazovala na judikaturu z doby účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, který otázku skončení nájmu bytu výpovědí ze strany pronajímatele upravoval odlišně.
4. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pro nepřípustnost.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že obvodní soud a městský soud porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že rozhodly o povinnosti stěžovatelky vyklidit byt na základě výpovědi z nájmu, která však měla být podle jejího názoru hodnocena jako neurčitá, v rozporu s dobrými mravy a principem poctivosti. Její právo na soudní ochranu mělo být porušeno i tím, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů ohledně doručení výpovědi z nájmu bytu vznikly extrémní rozpory. V postupu obecných soudů při hodnocení důkazů stěžovatelka shledává prvky libovůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Rozhoduje-li tak Ústavní soud o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nelze jej tedy považovat za další instanci v systému obecné justice. Není proto oprávněn vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, respektive, který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007).
9. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995) také požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, respektive není-li naopak zatížen libovůlí. Další základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Pokud jde o námitky vztahující se k rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu, Ústavní soud uvádí, že tyto představují pouhou polemiku stěžovatelky s výkladem podústavního práva a zejména nesouhlas se skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými obecnými soudy. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, nicméně není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelky. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud nezasahuje.
11. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, z jakých skutkových zjištění soudy vycházely a jakými úvahami se při posuzování nynější věci řídily. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s učiněnými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Naopak Ústavní soud konstatuje, že se všemi námitkami stěžovatelky se již náležitým způsobem vypořádal Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, třebaže se jednalo o odmítnutí pro nepřípustnost. Rozhodnutí obvodního a městského soudu nelze považovat ani za výsledek svévole. Provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem Ústavní soud neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což by teprve v daném případě mohlo založit důvod pro jeho kasační zásah. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o skutkový stav a právní názor, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnost založit nemůže.
12. Ústavní soud přezkoumal i napadené usnesení Nejvyššího soudu, třebaže stěžovatelka v ústavní stížnosti porušení svých práv tímto rozhodnutím nenamítá a veškerá argumentace směřuje pouze proti rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu. Ústavní soud nezjistil žádný zjevný exces a naopak konstatuje, že Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení řádně a srozumitelně vysvětlil, proč v posuzované věci stěžovatelčino dovolání přípustnost založit nemůže. Z důvodu stručnosti na něj Ústavní soud odkazuje.
13. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka mimo nesouhlas se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů neuvedla nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu