ECLI:CZ:US:2024:2.US.223.24.1
sp. zn. II. ÚS 223/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 28 Cdo 3274/2023-562, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. července 2023 č. j. 11 Co 62/2023-537 a rozsudku Okresního soud v Opavě ze dne 22. února 2023 č. j. 6 C 254/2015-502, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a České republiky - Zemského archivu v Opavě, sídlem Sněmovní 2/1, Opava, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 4 Ústavy, a dále v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice jako žalované uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání ve výroku specifikovaných movitých věcí (dále jen "předmětné movité věci"), které měly funkčně souviset či souvisejí s pozemkem p. č. 190/1, jehož součástí je budova č. p. 171 v k. ú. Opava-město (dále též jen "předmětné nemovitosti") [výrok I.], a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení [výrok II.].
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil [výrok I.] a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení [výrok II.]. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry okresního soudu. Krajský soud zejména přisvědčil okresnímu soudu, že pro vydání žalobou vymezených movitých věcí není splněna jedna ze základních podmínek uvedená v §7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů [ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (č. 177/2013 Sb., N 96/69 SbNU 465)] (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), a to, že nemovité věci (pozemek p. č. 190/1, jehož součástí je budova č. p. 171, v k. ú. Opava-město), se kterými žalobou požadované movité věci funkčně souvisí, se nachází ve vlastnictví stěžovatelky, nebo se jí podle uvedeného zákona vydávají. Soudy nižších stupňů shodně poukázaly na to, že žaloba na určení vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., na základě čehož by se mohla domáhat podle uvedeného zákona svého restitučního nároku k předmětným nemovitostem, byla pravomocně zamítnuta v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 252/2015.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto [výrok I.] a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení [výrok II.]. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka svou argumentaci o nesprávném právním posouzení věci (posouzení nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k vydání předmětných movitých věcí) krajským soudem spojuje s námitkami, kterými se dožaduje přezkumu pravomocně skončeného řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Takové námitky Nejvyšší soud neshledal přiléhavými, neboť jimi není naplněna podmínka obsažená v §237 o. s. ř., že dovolacímu přezkumu se předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Námitku stěžovatelky proti postupu krajského soudu, který v předmětné věci nepřerušil řízení do skončení stížnostního řízení u Evropského soudu pro lidská práva, Nejvyšší soud posoudil jako námitku týkající se vad řízení, neboť stěžovatelka ve své argumentaci směřující k probíhajícímu řízení nespecifikovala, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Námitky směřující proti procesnímu pochybení krajského soudu však přípustnost dovolání nezakládají a současně jejich prostřednictvím nelze uplatnit zákonný dovolací důvod. Jediným způsobilým dovolacím důvodem může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (tedy i k tzv. jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) přihlédne jen tehdy, shledá-li z jiných důvodů dovolání přípustným. O takový případ však v posuzované věci nejde.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že posouzení žalobou uplatněného nároku závisí na tom, zda jí bude vydána předmětná nemovitost, přičemž Nejvyššímu soudu položená otázka byla již v době dovolacího řízení řešena Evropským soudem pro lidská práva. Soudy nižších instancí proto měly v předmětné věci vyčkat na výsledek řízení o této stížnosti. Okresní soud a krajský soud nesprávně posoudily právní otázku, zda je možno ve věci meritorně rozhodnout bez znalosti výsledku řízení o předmětu řízení, který je s předmětem řízení v této věci esenciálně spjat a jde tedy o (prejudiciální) významnou otázku. Konkrétně stěžovatelka uvedla, že okresní soud a krajský soud dospěly k nesprávnému právnímu závěru, resp. jejich závěr je přinejmenším předčasný. Okresní soud nebyl oprávněn o věci meritorně rozhodnout, neboť zde byl dán důvod pro přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozhodnutí v dané věci záviselo na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit. Nastane-li některý z důvodů podle §109 odst. 1 o. s. ř., je podle stěžovatelky soud povinen řízení přerušit.
6. Stěžovatelka uvádí, že v předmětné věci jde s ohledem na restituční povahu věci o výjimečný případ, neboť přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. [resp. podle §109 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] do pravomocného rozhodnutí o ústavní stížnosti odůvodňovala obava, že by při nepřerušení řízení byla vystavena mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům v případě, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí v předmětné věci, bylo později zrušeno nebo změněno.
7. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se v předmětné věci dopustil přepjatého formalismu, když se omezil pouze na konstatování, že nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání. Odmítl se zabývat posouzením otázky procesního práva s formalistickým odůvodněním, aniž zkoumal materiální naplnění těchto předpokladů. Stěžovatelka poukazuje nato, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně konstatoval, že netoleruje orgánům veřejné moci, především obecným soudům, přepjatě formalistický postup v řízení za použití sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti [srov. nález ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 1560/07 (N 43/48 SbNU 507); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že posouzení žalobou uplatněného nároku na vydání předmětných movitých věcí závisí na tom, zda jí bude vydána předmětná nemovitost v jiném řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 252/2015. Soudy nižších instancí proto měly v nyní posuzované věci vyčkat na výsledek řízení o stížnosti stěžovatelky projednávané před Evropským soudem pro lidská práva.
12. V předmětné věci vyšel krajský soud při svém rozhodování ze zjištění, že stěžovatelka nevlastní a ani se jí nevydávají nemovitosti, se kterými předmětné movité věci funkčně souvisí, přičemž poukázal na závěry vyslovené v rozsudku okresního soudu ze dne 25. 5. 2022 č. j. 10 C 252/2015-220, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 24. 11. 2022 č. j. 57 Co 212/2022-266 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023 sp. zn. 28 Cdo 1208/2023 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 26. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1856/23). K námitce stěžovatelky obsažené v odvolání, že rozhodnutí okresního soudu je předčasné a přehnaně formalistické, neboť ohledně předmětných nemovitostí se stěžovatelka již obrátila se stížností na Evropský soud pro lidská práva a rovněž podala dovolání k Nejvyššímu soudu, krajský soud konstatoval, že skutečnost, že dosud nebylo ve věci předmětných nemovitostí rozhodnuto Nejvyšším soudem, popř. nebylo o podané stížnosti rozhodnuto Evropským soudem pro lidská práva, nezakládá nesprávnost napadeného rozhodnutí ve vztahu k předmětným movitým věcem. Je zde pravomocné rozhodnutí krajského soudu o předmětných nemovitostech ze dne 24. 11. 2022 č. j. 57 Co 212/2022-266, kdy výsledek řízení o těchto nemovitostech vylučuje vydání movitých věcí ve smyslu §7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., jak se toho stěžovatelka domáhá.
13. Námitkou stěžovatelky, že soudy nižších stupňů měly v předmětné věci vyčkat na výsledek řízení vedeného stěžovatelkou u Evropského soudu pro lidská práva o předmětných nemovitostech, se zabýval i Nejvyšší soud v napadeném usnesení a dospěl k závěru, že v předmětné věci nelze procesnímu postupu krajského soudu, který řízení ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. [stěžovatelka namítá i §109 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], nepřerušil a o věci meritorně rozhodl, nic vytknout. Protože podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva nedochází k odložení právní moci napadeného rozhodnutí, řízení se pokládá dnem právní moci rozhodnutí za skončené, i když rozhodnutí má být (v budoucnu) přezkoumáno soudem k této stížnosti. Připomněl, že občanské soudní řízení (navzdory podané stížnosti) již neprobíhá, že pravomocné soudní rozhodnutí je (i když bylo napadeno stížností) závazné pro účastníky řízení, popřípadě též pro další osoby, stanoví-li to zákon, a v tomu odpovídajícím rozsahu též pro všechny orgány (§159a o. s. ř.), a že v jiném řízení je možné z něho vycházet. Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na to, že v případě konstatování porušení některého z práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod může být zjednána náprava pomocí žaloby na obnovu řízení [§228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. V nyní posuzované věci tedy nejde o výjimečný případ, kdy by přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. [resp. podle §109 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] odůvodňovala obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům v případě, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno. Uvedené závěry považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
14. Vyšel-li krajský soud v souladu s §135 odst. 2 o. s. ř., z pravomocného rozhodnutí týkajícího se otázky, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu v nyní posuzované věci (otázka vlastnického práva k předmětným nemovitostem), přičemž Nejvyšší soud se s tímto jeho závěrem ztotožnil, nelze postupu těchto soudů z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
15. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky řádně zabýval a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč dovolání není přípustné. Poukázal na to, že stěžovatelka v dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí krajského soudu závisí. Nejvyšší soud dále vysvětlil, že námitky stěžovatelky směřující proti postupu krajského soudu, který nepřerušil řízení v předmětné věci až do skončení stížnostního řízení u Evropského soudu pro lidská práva, se týkají vad řízení, přičemž k vadám řízení Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., přihlédne jen tehdy, shledá dovolání přípustným z jiných důvodů, avšak o takový případ v nyní posuzované věci nejde. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
16. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu