ECLI:CZ:US:2024:2.US.2301.23.1
sp. zn. II. ÚS 2301/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, právně zastoupeného Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem, se sídlem Vítězslava Nezvala 2498, Most, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. května 2023 č. j. 5 To 194/2023-75, a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 29. 3. 2023 č. j. 2 PP 54/2023- 40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a porušení principu zákazu dvojího přičítání podle článku 40 odst. 5 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel byl opakovaně trestně stíhán pro majetkovou trestnou činnost. Aktuálně vykonává trest odnětí svobody ve výměře dvou let a deseti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 19. 4. 2022, č. j. 11 T 30/2021-320. Citovaným rozsudkem soud stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) trestního zákoníku, a také neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, dále neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 trestního zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel mimo jiné odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou (současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 8. 6. 2021 č.j. 4 T 45/2021-164 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2021 č.j. 4 To 297/2021-212 a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 2. 2021 č.j. 24 T 143/2020-377).
3. Stěžovatel podal žádost o podmíněné propuštění, která byla v záhlaví uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Mostě zamítnuta. Odsouzený sice vykonal zákonem požadovanou část trestu, a plní si své povinnosti v rámci výkonu trestu. Soud však k míře nápravy uvedl, že ji nelze přeceňovat. Odsouzený se na režim ve věznici adaptoval. S ohledem na jeho dosavadní způsob života uzavřel, že u něj nelze očekávat reálnou nápravu a vedení řádného života v budoucnu. Zdůraznil, že stěžovatel již byl v minulosti opakovaně podmíněně propuštěn (v letech 1996, 2008 a 2010), avšak od páchání další trestné činnosti ho to neodradilo. Na tom nic nemění ani příslib zajištěného bydlení, protože toto zázemí měl stěžovatel vždy. Opakované hospitalizace stěžovatel rovněž v minulosti absolvoval a ani zdravotní hledisko jej nepřimělo k vedení řádného života. Finanční podpora matky z pohledu soudu také není dostatečnou zárukou, protože stěžovatel své dluhy na výživném (ani jiné nesplacené pohledávky) setrvale nesplácí. Případná bezdlužnost je v případě pachatelů majetkové trestné činnosti klíčová. Okresní soud proto uzavřel, že stěžovatel není osobou, na níž dosavadní výkon trestu odnětí svobody zapůsobil natolik, že se již páchání trestné činnosti do budoucna vyvaruje a povede řádný způsob života.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl. V hodnocení provedených důkazů se ztotožnil se závěry okresního soudu a považoval jeho rozhodnutí za plně přezkoumatelné. S ohledem na předchozí opakovaná selhání je kladně hodnocené chování spíše výsledkem schopnosti dobře se adaptovat na vězeňské prostředí a jeho pravidla (jako již v minulosti, kdy stěžovatel dosáhl tří podmíněných propuštění), nikoli výrazem skutečné trvalé změny jeho osobnosti odůvodňující naději, že se polepšil. Nad rámec uvedeného dodal, že se stěžovatel aktuálně nachází v I. prostupné skupině vnitřní diferenciace a nelze jeho chování označit za příkladné, protože rizika recidivy jsou u něj stále hodnocena jako střední. Jen chování na dobré úrovni ve výkonu trestu k podmíněnému propuštění nestačí. Při zjišťování, zda dosavadní výkon trestu splnil požadovaný účel, nelze hodnotit pouze dobré chování v aktuálním výkonu trestu, ale je třeba zvažovat i řadu dalších okolností, především předcházející způsob života odsouzeného, aby bylo možno posoudit, zda se odsouzený zbavil těch vlastností a těch návyků, které ho k trestné činnosti vedly. Soud posuzuje i to, zda si vypěstoval dostatečné zábrany k tomu, aby v budoucnu trestnou činnost neopakoval. V rejstříku trestů má stěžovatel celkem 18 záznamů, z nichž většina zahlazena není. Stěžovatel tvrdil, že trestnou činnost během podmíněného propuštění páchal, protože onemocněl cukrovkou a obával se, že zemře. Soud nepovažoval toto vysvětlení za dostatečné. Nešlo o ojedinělé selhání odsouzeného v uvedené době, ale i o rozsáhlejší majetkovou trestnou činnost páchanou s rozmyslem (vykrádání domu, šatní skříňky apod.). Obavy, že v případě dalšího podmíněného propuštění by znovu páchal trestnou činnost, jsou o to reálnější, že má mimo věznici nesplacené finanční závazky ve výši přesahující částku 250 000 Kč.
5. Ve své ústavní stížnosti má stěžovatel za to, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásadu vyplývající z čl. 40 odst. 5 Listiny. Soudy při posouzení jeho žádosti nepostupovaly správně. Ústředním důvodem pro nevyhovění žádosti stěžovatele byla jeho trestní minulost. Tyto okolnosti se však vztahují k odsouzení stěžovatele a nelze z nich usuzovat, do jaké míry se stěžovatel resocializoval. Právě pro trestní minulost stěžovatele byly stěžovateli uloženy obecnými soudy citelné tresty odnětí svobody, jakož i tresty alternativní. Stěžovatel všechny uložené tresty vykonal. Soudy se dopustily zákazu dvojího přičítání. Stěžoval si je vědom, že trestní minulost je významnou skutečností při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a to zejména při hodnocení, jestli lze očekávat, že odsouzený povede v budoucnu řádný život. Na druhé straně, trestní minulost odsouzeného nemůže být prakticky jediným předpokladem, pro který nalézací soudy učiní závěr, že odsouzený řádný živost nepovede. Argumentaci soudů současně považuje za nekonzistentní. Soudy totiž vyzdvihují polepšení, ale vyčítají mu opakovanou trestnou činnost, která reálné polepšení vylučuje. Takové posouzení vnitřně odporuje i judikatuře Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1804/21 ze dne 26. 10. 2021 a sp. zn. II. ÚS 482/18. Soudy se nijak nevypořádaly s dosavadní délkou výkonu trestu stěžovatelem, která na něj má jednoznačný vliv. Stížnostní soud v podstatě nabádá stěžovatele, aby své polepšení prokázal delším výkonem tresu, než požaduje zákon. Obecné soudy nepostupovaly správně a jeho žádost byla zamítnuta z důvodů, které sami o sobě zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněná propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neodůvodňují.
II. Posouzení Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda soud v konkrétním případě porušil ústavně zaručená práva stěžovatele, když při posuzování žádosti o podmíněné propuštění vyhodnotil trestní minulost stěžovatele. Rozhodnutí jsou podle něj také nekonzistentní v hodnocení stěžovatelova chování během výkonu trestu, ani nenabízí solidní návod chování do budoucna.
9. K odůvodnění obou napadených rozhodnutí Ústavní soud předně poznamenává, že je za nekonzistentní (a nepřezkoumatelná) nepovažuje. K samotným podmínkám podmíněného propuštění Ústavní soud zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby soud vyhověl žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz např. nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04). Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, který se aktivuje automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda stěžovatel splnil předpoklady pro aplikaci tohoto institutu, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu, nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. To se však v projednávaném případě nestalo.
10. Trestní zákoník vyžaduje pro podmíněné propuštění tři podmínky - podmínku výkonu stanovené části trestu, podmínku polepšení a podmínku prognózy vedení řádného života. Druhou a třetí podmínku blíže specifikuje judikatura. Jde-li o posouzení tzv. třetí podmínky podmíněného propuštění (tedy existenci záruk vedení řádného života na svobodě), v této oblasti soudního rozhodování je úkolem Ústavního soudu přezkoumat, zda kritéria, která soudy v obecné rovině zvolily při stanovení předpovědi chování odsouzeného, odpovídají svým obsahem této zákonné podmínce, případně zda jiná důležitá kritéria neopomněly zohlednit. Ke kasaci soudních rozhodnutí v minulosti přistoupil Ústavní soud zejména tehdy, uplatnily-li soudy určitá kritéria, která se stanovením takové prognózy vůbec nesouvisela (či souvisela jen okrajově), popř. je použily předpojatým způsobem bez důkazní opory [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)]. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
11. Stěžovatel ve své argumentaci k zákazu dvojího přičítání odkazuje mj. na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018 (N 195/91 SbNU 411) a sp. zn. IV. ÚS 1804/21 ze dne 26. 10. 2021. Z posledně citovaného nálezu skutečně (vedle dalšího) vyplývá, že jsou obecné soudy povinny při posuzování podmínky očekávání vedení řádného života odsouzeným zhodnotit všechny konkrétní okolnosti daného případu a náležitě posoudit potenciální možnost, že se odsouzený polepšil a do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života, zvláště když má pevné rodinné zázemí, zajištěné bydlení i práci. Současně však v tehdy projednávané věci Ústavní soud považoval za pochybení, že obecné soudy vycházely pouze z opakovaného páchání trestné činnosti odsouzeným, aniž by přihlédly k tomu, že minulé tresty odnětí svobody vykonal již před mnoha lety a v mezidobí mu byly ukládány výlučně alternativní tresty, které všechny vykonal. O takový případ se však u stěžovatele nejedná.
12. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by jeho žádost o podmíněné propuštění byla odmítnuta pouze paušálními odkazy na jeho trestní minulost za současného přehlédnutí všech ostatních (pozitivních) okolností. Takový postup by byl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1804/21). Soudy v tomto případě vzaly v potaz všechny okolnosti, jichž se stěžovatel ve svůj prospěch dovolává. Dospěly nicméně k závěru, že převažují zjevná rizika recidivy. Zejména stížnostní soud v souladu s výše uvedenými judikatorními závěry porovnal situaci předchozího podmíněného propuštění se současným stavem. Následně dospěl k důkazně podloženému závěru, že k žádné významné proměně nedošlo. Za významnou skutečnost z hlediska rizika recidivy nepovažoval ani občasné hospitalizace stěžovatele, neboť ty se u něj objevovaly již v minulosti a od páchání trestné činnosti jej neodradily. U zdravotního stavu i zajištěného bydlení (rodinného zázemí) není jasné, jakou zárukou řádného chování by mohly být. Tyto okolnosti na stěžovatele v minulosti vliv neměly a stěžovatel selhal (tedy znovu trestnou činnost páchal). Za protiústavní nelze považovat, když soudy hledí na odsouzeného, který již v minulosti po propuštění v prakticky totožné situaci selhal, přísnějšími měřítky. Neuplatnění zásady presumpce automatické nápravy je v souladu s ústavním pořádkem, a to zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti (k tomu srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2891/16).
13. Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky stěžovatele, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu