ECLI:CZ:US:2024:2.US.2389.23.1
sp. zn. II. ÚS 2389/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Blechy, zastoupeného JUDr. Josefem Novákem, advokátem, sídlem Přemyslovská 2346/11, Praha 3, proti výroku I. v části týkající se nákladů řízení mezi účastníky řízení před soudem I. stupně rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023 č. j. 28 Co 202, 203/2020 a 28 Co 76/2021-664, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Petry Blechové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 9. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení části v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, a to pro jeho rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl rozsudkem ze dne 31. 10. 2019 č. j. 9 C 294/2017-234 o zrušení podílového spoluvlastnictví stěžovatele (žalovaného) a vedlejší účastnice (žalobkyně). Určil, že se blíže dotčené nemovité věci přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně. Dále nalézací soud uložil žalobkyni zaplatit stěžovateli náhradu za zrušení jeho spoluvlastnictví ve výši 2 516 900 Kč, ve znění měnícího výroku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021 již jen ve výši 2 301 530 Kč, a to i přesto, že v době od podání žaloby do vynesení rozsudku nalézacího soudu došlo ke značnému nárůstu cen nemovitostí, a to cca o 21% a obvyklá cena id 1/3 podílu stěžovatele na předmětných nemovitostech by v červnu 2021 činila přes 3 mil. Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021 č. j. 28 Co 202, 203/2020 a 28 Co 76/2021-391 podal stěžovatel ústavní stížnost (proti nákladovému výroku) a dovolání.
O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2081/21, jímž došlo ke zrušení nákladové části výroku I. a výroku III. rozsudku městského soudu. Ústavní soud uzavřel, že městský soud postupoval v rozporu s nálezem ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20, podle kterého v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být vlastnické právo každého ze spoluvlastníků v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny chráněno stejnou měrou. Plný úspěch a neúspěch procesních stran podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví. Vyhoví-li však obecný soud návrhu na zrušení spoluvlastnictví a následně rozhoduje o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů žádnému z účastníků podle §142 odst. 2 občanského soudního řádu, ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu. Jelikož městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu, aniž by ústavně konformním způsobem vyložil důvody, které jej k tomuto závěru vedly, přistoupil Ústavní soud ke zrušení nákladových výroků.
Po vyhovujícím nálezu Ústavního soudu rozhodoval Městský soud v Praze opětovně o nákladech řízení, a to tak, že výrokem I. změnil rozsudek obvodního soudu tak, že výše nákladů, které je stěžovatel povinen zaplatit vedlejší účastnici, činí 227 201,70 Kč, jinak jej ve výrocích o nákladech řízení potvrdil. Výrokem II. uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 75 733,90 Kč. Tyto závěry odvolacího soudu považoval stěžovatel za protiústavní, pročež jej napadl ústavní stížností, o níž rozhodl Ústavní soud svým usnesením ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 536/22 tak, že ji odmítl.
Jak bylo shora zmíněno, stěžovatel podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021 č. j. 28 Co 202, 203/2020 a 28 Co 76/2021-391 též dovolání. O tomto rozhodl Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 15. 3. 2023 sp. zn. 22 Cdo 801/22 tak, že rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nově bylo ve věci rozhodnuto ústavní stížností z části napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023 č. j. 28 Co 202,203/2020 a 28 Co 76/2021-664. V něm odvolací soud změnil mimo jiné nákladový výrok nalézacího soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 227 201,70 Kč. Tato část výroku pak byla napadena předmětnou ústavní stížností. Stěžovatel má za to, že městský soud rozhodl o nákladech řízení v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/20 a II. ÚS 2578/18. Stěžovatel považuje za nepřiměřenou a odporující principu spravedlnosti úvahu odvolacího soudu, že žalobkyně měla v řízení plný úspěch, zatímco stěžovatel v řízení žádný úspěch neměl. Zcela tak přehlédl skutečnost, že stěžovatel dosáhl navýšení vypořádacího podílu o cca 40 % oproti návrhu žalobkyně. Současně poukázal stěžovatel na skutečnost, že se v předmětném případě jednalo o řízení, jež mělo povahu iudicii duplicis.
III.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
V judikatuře Ústavního soudu se uplatňuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Tato zásada se o to více projevuje při rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy, které nelze stavět na roveň rozhodování ve věci samé. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud proto není oprávněn v podrobnostech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Ústavněprávního významu by náhrada nákladů řízení nabyla pouze v případě extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti, pokud by závěry obecných soudů byly svévolné nebo naplňovaly znaky přepjatého formalismu. Zásahy Ústavního soudu jsou v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení spíše výjimečné (např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000, nález ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním závěrem městského soudu, který o nákladech řízení před obvodním soudem, jakož i městským soudem, rozhodl obdobně jako v případě předchozího rozsudku, který byl Ústavním soudem zrušen. Současně stěžovatel poukazoval na to, že byl se svojí obranou částečně úspěšný, neboť po zásahu Nejvyššího soudu došlo ke zvýšení vypořádacího podílu stěžovatele.
K uvedenému Ústavní soud konstatuje, že se okolnostmi nákladů řízení v projednávané věci zabýval již dvakrát. Ve vyhovujícím nálezu sp. zn. IV. ÚS 2081/21 mimo jiné konstatoval, že pokud by chtěl obecný soud některému z účastníků přiznat náklady řízení, musel by přesvědčivě vyložit důvody, které jej vedly k závěru, že je namístě danému spoluvlastníku uložit povinnost hradit náklady řízení jinému spoluvlastníkovi. Za šikanózní přitom podle odůvodnění nelze považovat tu skutečnost, že stěžovatel nesouhlasil s odhadem tržní ceny.
Vzhledem k řečenému považoval Ústavní soud pro posouzení případu za rozhodující skutečnost, zda Městský soud v Praze svůj názor na přiznání nákladů řízení, odlišující se od zásad nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/20, odůvodnil způsobem nevzbuzujícím pochybnost o ústavně konformním výkladu. Na tomto místě má Ústavní soud za to, že na věc lze použít argumentaci obsaženou v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 536/22, kde se opřel o celkový přístup stěžovatele k vedenému řízení, v jehož průběhu vedlejší účastnicí uplatněný nárok stěžovatel neuznal, označenou bytovou jednotku označil za neexistující, poukázal na nevhodnost doby podání návrhu, který považoval za svoji újmu. V průběhu řízení se též domáhal jeho přerušení nebo odložení zrušení spoluvlastnictví, případně namítal spoluvlastnictví dalších 20 osob, jež nebyly účastníky řízení apod. Tyto závěry považuje Ústavní soud za dostatečně přesvědčivé, aby jimi bylo možné odůvodnit přiznání nákladů protistrany.
Z hlediska procesního a skutkového stavu věci lze dohledat odlišnost v tom, že shora zmíněné odmítavé usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 536/22 bylo vydáno ještě před kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 801/22, který uložil obecným soudům zohlednit při určování ceny vypořádacího podílu též vývoj ceny nemovitostí v průběhu soudního řízení. Podle náhledu Ústavního soudu tato skutečnost, v níž byl stěžovatel nepochybně úspěšný, nalezla svůj odraz ve zvýšení vypořádacího podílu. Ničeho však nevypovídá o způsobu vedení soudního řízení. Ústavní soud v minulosti výslovně poukázal na skutečnost, že při hodnocení nákladů řízení nelze přihlížet k tomu, že účastník řízení využil opravné prostředky nebo nesouhlasil s vypořádacím podílem stanoveným protistranou. Nic takového se však v projednávané věci nestalo. Jak shora uvedeno, městský soud dohledal důvody pro přiznání nákladů protistraně v jiných skutečnostech, než je stěžovatelem důvodné uplatňování práva. Z toho důvodu Ústavní soud v podrobnostech odkazuje stran nákladů řízení jak na své předchozí rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 536/22, tak i ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu