ECLI:CZ:US:2024:2.US.239.24.1
sp. zn. II. ÚS 239/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Bohuslava Kohoutka, zastoupeného Mgr. Tomášem Konečným, advokátem, se sídlem Podjavorinské 1598/6, Praha 4, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 5 As 304/2022-27 a Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2022 č. j. 15 Ad 1/2021-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 26 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Kárná komise Komory auditorů České republiky rozhodnutím ze dne 7. 9. 2020 uznala stěžovatele vinným ze spáchání kárného provinění, kterého se dopustil tím, že prováděl auditorskou činnost jak prostřednictvím auditorské společnosti BK AUDIT spol. s.r.o. (dále též "BK"), tak i prostřednictvím auditorské společnosti ČBR AUDIT UNION, s.r.o., (dále též "ČBR"), a tímto svým jednáním podle §2 písm. c) zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), porušil §3 odst. 4 téhož zákona. Za kárné provinění bylo stěžovateli uloženo kárné opatření, konkrétně pokuta ve výši 75 000 Kč a dále povinnost nahradit část nákladů řízení ve výši 1000 Kč. Stěžovatel se ve správním řízení odvolal, avšak Rada pro veřejný dohled nad auditem (dále též "rada") jeho odvolání zamítla a rozhodnutí kárné komise potvrdila.
3. Protože stěžovatel neuspěl ve správním řízení, obrátil se na správní soudy. Městský soud v Praze ale žalobu v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl. Stěžovatel v uvedeném období vykonával auditorskou činnost prostřednictvím více subjektů, čímž porušil §3 odst. 4 zákona o auditorech. Bylo totiž postaveno najisto, že stěžovatel byl v rozhodném období jediným společníkem a zároveň jediným jednatelem společnosti BK. Zároveň podle městského soudu byl stěžovatel v tomtéž období jednatelem společnosti ČBR. Audit provedla společnost ČBR, v níž byl stěžovatel jediným statutárním auditorem, tedy pouze jeho prostřednictvím mohla právnická osoba auditorskou činnost provádět. K porušení §3 odst. 4 zákona o auditorech postačuje samotný výkon auditorské činnosti pro více různých subjektů, nikoliv přímo dokončení této činnosti (např. vyhotovením zprávy auditora). Důkazní řízení před správními orgány bylo vedeno zákonně. Argumentace stěžovatele nezpochybnila skutková zjištění.
4. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatele v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl. Rozsudek považoval za plně přezkoumatelný. Nejvyšší správní soud označil za klíčové, že stěžovatelovo jednatelské oprávnění ve společnosti ČBR v rozhodnou dobu kárného provinění nezaniklo. Stěžovatel neunesl důkazní břemeno, protože sám uvádí dva různé okamžiky odstoupení z funkce jednatele, přičemž jím doložené podací lístky o tvrzeném odeslání rezignace nelze s kopií dopisů jednoznačně spojit. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že stěžovatel Komoře auditorů oznámil budoucí úmysl rezignovat. Nadto stěžovatel podepsal za společnost ČBR zprávu auditora včetně ověření účetní závěrky za roky 2015 a 2016 (podepsáno stěžovatelem dne 25. 3. 2016 a dne 17. 3. 2017). Tato účetní období sice nejsou součástí šetřeného kárného provinění, a tedy za ně stěžovatel nebyl nijak postihován, nicméně z hlediska hodnověrnosti jeho tvrzení o odstoupení z jednatelské funkce tyto dokumenty jejich už tak nevalnou věrohodnost ještě snižují. Za klíčový důkaz ohledně okamžiku ukončení jednatelského oprávnění stěžovatele ve společnosti ČBR považuje Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem notářský zápis z valné hromady společnosti ČBR ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. NZ 37/2020. Právní zástupce stěžovatele na valné hromadě ČBR konané dne 23. 1. 2020 hlasoval pro odvolání stěžovatele z funkce jednatele společnosti ČBR. S ohledem na to považoval Nejvyšší správní soud argumentační konstrukci stěžovatele o zániku jeho jednatelského oprávnění již mezi lety 2014 a 2015 za neudržitelnou. Stěžovatel byl zjevně jednatelem společnosti ČBR až do dne 23. 1. 2020. Jelikož Nejvyšší správní soud nepovažoval za důvodně ani ostatní námitky, kasační stížnost zamítl.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituloval dosavadní průběh řízení. Stěžovateli je kladeno zavinu, že auditorskou činnost prováděl jak prostřednictvím auditorské společnosti BK, tak i prostřednictvím ČBR, jejímž prostřednictvím audit u PFANNER, spol. s r.o. provedl, když ověřil účetní závěrku společnosti PFANNER, spol. s r.o. za účetní období k 31. 12. 2017. Správní orgány, městský soud i Nejvyšší správní soud se ve svých rozhodnutích obsáhle zabývaly otázkou, zda stěžovatel byl, či nebyl v rozhodném období jednatelem společnosti ČBR. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pro naplnění skutkové podstaty kárného provinění je podstatný již samotný výkon auditorské činnosti jako takové. Odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ale stěžovatel považuje v této části za vnitřně rozporné. Soud totiž na jedné straně uvádí, že pro naplnění předmětného kárného provinění postačuje, aby stěžovatel jako auditor byl jednatel dvou auditorských společností, a na straně druhé uvádí, že pro naplnění skutkové podstaty předmětného kárného provinění je podstatný samotný výkon auditorské činnosti.
6. K otázce svého jednatelského oprávnění ve společnosti ČBR stěžovatel uvedl, že s ohledem na princip materiální publicity zápisu do veřejného rejstříku by byl pro správní orgán rozhodný stav zápisu ve veřejném rejstříku. Nicméně tak by tomu bylo pouze za situace, že by nebyl prokázán opak. Stěžovatel doložil správnímu orgánu listiny (odstoupení z funkce jednatele ze dne 12. 12. 2014 a odstoupení z funkce jednatele ze dne 24. 7. 2015, včetně podacích lístků). Správní soudy se však s důkazy zákonným způsobem nevypořádaly. Správní orgán i soudy pak zcela opominuly existenci sdělení stěžovatele adresovaného Komoře auditorů České republiky ze dne 31. 8. 2015, kterým stěžovatel oznámil Komoře auditorů, že odstoupil z funkce jednatele společnosti ČBR. Odstoupení z funkce jednatele na valné hromadě společnosti ČBR pak nemůže na prokázané rezignaci nic změnit.
7. Stěžovatel svůj podpis na účetní závěrce zpochybnil s tím, že se nejedná o jeho podpis. Grafologický posudek proveden nebyl. Podle §20 odst. 1 zákona o auditorech vyhotoví auditor o povinném auditu písemnou zprávu auditora, která podle §20 odst. 4 téhož zákona musí být opatřena podpisem auditora. Pro případ je rozhodné, zda stěžovatel účetní závěrku vyhotovil a podepsal, neboť pouze to lze považovat za výkon auditorské činnosti podle zákona o auditorech. Z provedených důkazů jednoznačně nevyplývá, že by stěžovatel ve prospěch společnosti PFANNER prováděl v souvislosti s účetní závěrkou jakoukoliv činnost. Zadala-li společnosti PFANNER ověření účetní závěrky u společnosti ČBR, musela logicky s ohledem na předcházející spolupráci předpokládat, že účetní závěrka byla ověřena stěžovatelem a tento se ověření účetní závěrky účastnil. Co bylo pojmem "účastnil" míněno, ale není zcela zřejmé. V řízení před správními soudy tak došlo k zásadnímu porušení práva stěžovatele na řádný proces.
III. Posouzení Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou, které byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud proto připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
11. Auditorskou činností se podle §2 písm. c) zákon o auditorech rozumí provádění povinného auditu, přezkoumání hospodaření podle jiného právního předpisu, pokud toto přezkoumání provádí auditor, ověřování účetních záznamů, ověřování jiných ekonomických informací auditorem nebo provádění dalších činností auditorem, pokud tak stanoví jiný právní předpis nebo přímo použitelný předpis Evropské unie, nebo jiné ověřování účetní závěrky, jiných účetních záznamů nebo jejich částí prováděné auditorem. Statutárním auditorem je pak podle §2 písm. d) zákona o auditorech fyzická osoba, které bylo vydáno auditorské oprávnění.
12. V rovině podústavního práva stojí jednání, které je kladeno stěžovateli za vinu, na výkladu §3 odst. 4 zákona o auditorech, podle kterého "statutární auditor, který vykonává auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet, nesmí vykonávat auditorskou činnost pro jiného auditora v rámci základního pracovněprávního vztahu nebo jako společník auditorské společnosti. Statutární auditor, který vykonává auditorskou činnost pro jiného auditora v rámci základního pracovněprávního vztahu nebo jako společník auditorské společnosti, nesmí vykonávat auditorskou činnost pro více než jednoho auditora v rámci základního pracovněprávního vztahu nebo jako společník jedné auditorské společnosti." Podle důvodové zprávy došlo úpravou ustanovení §3 k jasnému vymezení nemožnosti souběhu několika forem výkonu auditorské činnosti. S obdobným omezením se lze (podle důvodové zprávy) setkat například u výkonu advokacie. Účelem výslovného zákazu souběhu několika forem výkonu auditorské činnosti pro různé auditní společnosti bylo udržení kvality práce auditora a jeho nezávislosti a odpovědnosti za provedení auditorské zakázky, a to ve vazbě jak na zákon o auditorech, tak na Etický kodex Komory auditorů ČR a standard ISQC 1 (mezinárodní standard pro řízení kvality) [důvodová zpráva k zákonu č. 334/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 93/2009 Sb., o auditorech].
13. Správní soudy se rozsáhlým způsobem vypořádaly s tím, proč stěžovatelem navrhované důkazy nebyly s to zpochybnit závěr o jednání stěžovatele. Argumentace stěžovatele týkající se jeho údajného odstoupení z funkce jednatele společnosti ČBR prostřednictvím podání ze dne 12. 12. 2014 a dne 24. 7. 2015, adresovaných této společnosti, soudy ani správní orgány neakceptovaly, protože podle notářského zápisu z valné hromady společnosti ČBR ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. NZ 37/2020, hlasoval stěžovatel (prostřednictvím svého zástupce) o svém odvolání z pozice jednatele společnosti ČBR. Z principu materiální publicity lze dovodit pouze to, že údaje a obsah listin, jejichž zveřejnění zákon ukládá, může zapsaná osoba namítat vůči třetím osobám až od okamžiku jejich zveřejnění, ledaže by prokázala, že třetí osobě byly známy dříve (podle §8 odst. 2 věty první zákona č. 304/2013 Sb., zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob). Stěžovatel nesl důkazní břemeno z hlediska prokázání zániku jeho jednatelského oprávnění před 23. 1. 2020 (k tomuto okamžiku bylo jeho jednatelské oprávnění za společnost ČBR vymazáno z obchodního rejstříku). Stěžovatel je však neunesl. Ústavní soud považoval rovněž za podstatné, že podací lístky k dokumentům s tvrzenou rezignací podle správních soudů osvědčují pouze předání nespecifikovaného dokumentu poštovnímu přepravci. Na rozdíl od doručenky písemné nebo elektronické pošty (dostupné v případě zaslání pošty prostřednictvím datové schránky fyzických osob) jsou neprůkazné z hlediska obsahu zásilky a zároveň na podacím lístku zcela chybí provázanost podacího lístku s obsahem příslušného odesílaného dokumentu.
14. Není úkolem Ústavního soudu, aby v řízení provedené důkazy přehodnocoval. V dané věci obsahují rozhodnutí správních soudů dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah, které se opírají, mimo jiné o ustálenou judikaturu správních soudů. Rozhodnutí přesvědčivě reagují na všechny relevantní námitky a tvrzení stěžovatelky a osvětlují jejich promítnutí do výrokové části rozsudků.
15. K namítanému porušení práva na řádný soudní proces Ústavní soud dodává, že toto právo není možné vykládat tak, že by stěžovateli byl zaručen úspěch v řízení, nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při použití ústavních principů, což se v posuzované věci stalo. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Po přezkumu napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí městského soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že tato rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [k těmto požadavkům viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [srov. nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
16. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu