ECLI:CZ:US:2024:2.US.264.24.1
sp. zn. II. ÚS 264/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky K. N., t. č. ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023 č. j. 6 Tdo 776/2023-4015 v té části výroku, kterou bylo rozhodnuto, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2023 č. j. 8 To 68/2022-3754 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. července 2022 č. j. 64 T 8/2019-3529, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2, čl. 7, čl. 8, čl. 10, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2, čl. 3, čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka (vedle dalších spoluobviněných) uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a za tento zločin a dále za přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 4. 2021 sp. zn. 30 T 9/2021, byla podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku obvodního soudu ze dne 7. 4. 2021 sp. zn. 30 T 9/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Z podnětu odvolání obviněných (včetně stěžovatelky) a příslušného státní zástupce Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, částečně zrušil, a to mimo jiné i ve výroku o vině a trestu uloženého stěžovatelce, a podle §259 odst. 3 trestního řádu stěžovatelku znovu uznal vinnou jednak zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se (ve zkratce) dopustila tím, že uvedla v omyl vlastníky prodávající nemovitosti I. N. a L. J., kterým tvrdila, že úvěr zajištěný jejich nemovitostí použije k úhradě kupní ceny, ač věděla, že ani O. P. uvedený jako žadatel o úvěr, ani ona nejsou natolik solventní, aby dokázali úvěr dlouhodobě splácet, takže dojde k realizaci zástavního práva k jejich škodě. Za to a za přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku ze shora uvedeného rozsudku obvodního soudu byla podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku stěžovatelka odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Současně jí byly uloženy peněžitý trest v celkové výši 500 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu pěti let. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z uvedeného rozsudku obvodního soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Vrchní soud na základě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že ač stěžovatelka zpočátku měla záměr nemovitosti od I. N. a L. J. koupit, poté, s ohledem na svoji zadluženost a špatnou finanční situaci, došlo ke změně jejího cíle a peníze zaslané hypoteční bankou a určené k zaplacení kupní ceny prokazatelně a vědomě zneužila ve svůj prospěch. Nebyla přitom oprávněna disponovat s uvedeným prostředky, přesto je použila na své podnikatelské a jiné aktivity, aniž by jejich účel souvisel se zaplacením kupní ceny za nemovitost. Její tvrzení, že očekávala zisk z jiných podnikatelských aktivit, se ukázalo jako liché, poněvadž žádný zisk, z něhož by mohla své závazky uhradit, nerealizovala. Vrchní soud zdůraznil, že obhajoba stěžovatelky, že nemohla spáchat vytýkané jednání, neboť původně měla záměr nemovitost zakoupit a využívat tak, aby generovala zisk, byla pro právní posouzení jejího jednání irelevantní, neboť jen posunula okamžik, kdy stěžovatelka definitivně pojala podvodný úmysl získat úvěr za cenu realizace zástavního práva ke škodě původních majitelů nemovitosti.
5. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením rozsudek vrchního soudu částečně zrušil, a to toliko ve výroku o uložení peněžitého trestu (v této části stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu nenapadá). Jinak zůstal rozsudek vrchního soudu nezměněn. Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není dán žádný zjevný rozpor, že rozhodující soudy nižších stupňů se nedopustily žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, přičemž své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti rozebírá jednotlivé pasáže napadených rozhodnutí, ze svého pohledu popisuje průběh skutkového děje a opětovně namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým a právním závěrům. Znovu tvrdí, že jejím jednáním nedošlo k naplnění skutkových podstat trestných činů podvodu a úvěrového podvodu a že její vina nebyla v řízení prokázána. Jde-li o zločin podvodu, poukazuje zejména na absenci subjektivní stránky s tím, že ze žádného důkazu nelze dovodit, že od počátku chtěla spáchat podvodné jednání, naopak je přesvědčena, že důkazy svědčí o jejím prvotním záměru nemovitost koupit, rekonstruovat a pronajímat, což podvodný úmysl vylučuje. Má za to, že krajský soud žádným způsobem její podvodné jednání neodůvodnil a vrchní soud pak bez dalšího dokazování uzavřel, že věděla, že žádost o úvěr obsahuje nepravdivé údaje o skutečném účelu úvěru a osobě, která bude splátky úvěru bance hradit. Takový postup je podle stěžovatelky nezákonný, neboť vrchní soud hodnotil provedené důkazy odlišně od krajského soudu, aniž by provedl k dané skutečnosti jakékoli dokazování. Není podle ní zřejmé, z jakých důkazů vrchní soud a Nejvyšší soud dovodily závěr o tom, že v momentě podání žádosti o úvěr již měla podvodný úmysl. O. P. byl podle ní skutečným žadatelem o úvěr, proto byl za jeho splácení odpovědný. Pozastavuje se nad tím, proč v dané věci nebyla obviněna také advokátka Ľ. H., která na svůj účet úschov přijala vysokou finanční částku vyplacenou z předmětného úvěru. Je toho mínění, že i kdyby zmíněnou advokátku jakkoli požádala o vyplacení určité částky z dané úschovy, advokátka to učinit neměla. Poukazuje na četnou judikaturu týkající se úmyslu pachatele u trestného činu podvodu. Podle ní má její konflikt s poškozenými soukromoprávní povahu a je třeba ho primárně řešit prostředky soukromého práva. Zdůrazňuje, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že i bylo-li by jí určité podvodné jednání prokázáno, nelze užít právní kvalifikaci podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, neboť její jednání nelze vztahovat k celé částce vyplaceného úvěru, ale pouze k té, kterou reálně užila. Obecné soudy se podle ní rovněž dostatečně nevypořádaly s jejími důkazními návrhy, které podrobně vyjmenovává, a uzavírá, že jde o tzv. opomenuté důkazy. K tomu odkazuje na příslušnou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, a to s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku krajského soudu v části týkající se stěžovatelky. Toto rozhodnutí bylo již zrušeno shora označeným rozsudkem vrchního soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. Brojí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
12. Námitky stěžovatelky, že v jejím jednání nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku pro absenci subjektivní stránky, a že jde mezi ní a poškozenými pouze o konflikt soukromoprávní povahy v podobě klasického obchodněprávního vztahu, měl vrchní soud důvodně za vyvrácené. Ač připustil, že stěžovatelka nemusela mít podvodný úmysl od samého počátku, v momentě podání žádosti o úvěr již podle vrchního soudu podvodný úmysl měla, neboť přinejmenším věděla, že se obohatí tím, že podvodně vylákanou nemovitost poškozených použije k zajištění úvěru, který nebude schopna dlouhodobě splácet. Musela být přinejmenším srozuměna s tím, že nemovitost přejde při realizaci zástavního práva do vlastnictví Raiffeisenbank, a. s., čímž způsobí poškozeným škodu v hodnotě nemovitosti, neboť úvěr nebude splácen a bude použit na jiné účely než úhradu kupní ceny nemovitosti. Je zřejmé, že za této situace tvrzení stěžovatelky, že vědomá lež vůči poškozeným nepředstavuje uvedení poškozených v omyl, nemůže obstát. Stěžovatelka žádným způsobem nesjednala ani neavizovala, že by si snad prostředky z hypotečního úvěru "půjčila" za účelem zafinancování vlastního podnikání, tudíž od poškozených nemohla mít a ani neměla žádné svolení prostředky takto použít. Proto se nemůže domáhat ani posouzení věci jako pouhého nesplněného závazku, či dodatečně vzniklé neschopnosti závazek splnit.
13. I kdyby stěžovatelka zpočátku měla záměr nemovitosti od poškozených koupit, s ohledem na její zadluženost a špatnou finanční situaci došlo následně prokazatelně ke změně jejího cíle, kdy peníze zaslané hypoteční bankou a určené k zaplacení kupní ceny vědomě zneužila ve svůj prospěch. Došlo tak jen k posunu okamžiku, kdy stěžovatelka definitivně pojala podvodný úmysl získat úvěr za cenu realizace zástavního práva ke škodě původních majitelů nemovitosti.
14. V souvislosti s uvedením nepravdivých údajů při sjednání úvěrové smlouvy s Raiffeisenbank, a. s., vrchní soud zdůraznil, že i když žádost o úvěr formálně podával O. P., fakticky ji podávala stěžovatelka, která O. P., který jednal v dobré víře, zneužila jako živý nástroj v podobě tzv. "bílého koně". To, že O. P. nebyl skutečným žadatelem o úvěr, i to, že podle dohody se stěžovatelkou neměl úvěr splácet, a dále to, že úvěr nebude použit na splacení kupní ceny za nemovitost, byly všechno nepravdivé (resp. zamlčené) podstatné údaje. Znala-li by Raiffeisenbank, a. s., pravdivé údaje, žádosti o úvěr by zcela určitě nevyhověla. Stěžovatelka věděla, že O. P. je toliko formálním žadatelem o úvěr a není tím, kdo bude úvěr splácet, a že obdržené finanční prostředky budou použity k jinému než deklarovanému účelu, proto bylo podle vrchního soudu namístě posoudit její jednání i podle §211 odst. 1 trestního zákoníku.
15. Za bezpředmětný pro posouzení viny označil vrchní soud i poukaz stěžovatelky na blíže neobjasněnou roli advokátky Ľ. H. s tím, že to byla právě stěžovatelka, která jmenovanou advokátku instruovala k odeslání peněz z hypotečního úvěru, a to na různé účty nesouvisející se zaplacením kupní ceny za nemovitost, a že ani případné prokázání jejího podílu viny by stěžovatelku nijak nevyviňovalo.
16. Ústavní soud v podrobnostech na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu odkazuje. Vrchní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatelky a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o její vině. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
17. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Z napadeného usnesení se podává, že Nejvyšší soud se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelky, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů [důvodnou byla shledána toliko námitka podle §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu, na základě které Nejvyšší soud zrušil rozsudek vrchního soudu v části výroku o uložení peněžitého trestu stěžovatelce, čehož se však ústavní stížnost netýká].
18. K námitce neprovedení důkazů, resp. nedostatečného vypořádání se se zamítnutím důkazních návrhů Nejvyšší soud poznamenal, že vrchní soud o návrzích stěžovatelky na doplnění dokazování formálně rozhodl již ve veřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2023 a náležitě vysvětlil, že doplnění dokazování by nepřineslo žádné nové poznatky ve věci, nemělo by vliv na již učiněná skutková zjištění soudů a bylo by nadbytečné. Takový postup byl plně v jeho kompetenci. Vrchní soud neprováděl žádnou změnu či doplnění skutkových zjištění, toliko upřesnil právní kvalifikaci. Nemohlo tak dojít k porušení §263 odst. 7 trestního řádu.
19. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani mínění stěžovatelky, že případné podvodné jednání nelze vztahovat k celé částce vyplaceného úvěru, ale pouze k té, která byla z její strany reálně užita. K tomu především zdůraznil, že ani v případě zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, ani v případě přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku "prospěch" není zákonným znakem skutkové podstaty.
20. Ústavní soud v posuzovaném trestním řízení neshledal žádné porušení procesních ustanovení včetně rozsahu dokazování ani vadu při hodnocení opatřených a provedených důkazů a při právním posouzení soudy učiněných skutkových zjištění. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
21. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud ve shodě s názorem Nejvyššího soudu uzavírá, že v posuzovaném případě byly splněny všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti. U stěžovatelky nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči její osobě. Naopak nelze než konstatovat, že její čin zjevně vybočil z rámce běžných civilněprávních vztahů a správně byl právně posouzen jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku, v důsledku čehož bylo opodstatněně užito prostředků trestněprávní represe. Jednání stěžovatelky se nikterak nevymyká činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestných činů podvodu a úvěrového podvodu a rovněž s ohledem na výši škody, kterou na cizím majetku způsobila, tj. škodu velkého rozsahu, nebyly shledány podmínky pro aplikaci §12 odst. 2 trestního zákoníku.
22. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).
23. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatelky odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu