ECLI:CZ:US:2024:2.US.2696.23.1
sp. zn. II. ÚS 2696/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Simonou Vypušťák Corradiniovou, advokátkou, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2023 č. j. 12 Co 167/2023-189, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a V. S. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), z důvodu tvrzeného porušení jeho práv podle čl. 11 odst. 1 čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí městského soudu.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 5 C 72/2022 Ústavní soud zjistil, že žalobou ze dne 17. 3. 2022 se stěžovatel u obvodního soudu domáhal toho, aby mu vedlejší účastník (otec stěžovatele) platil částku 5 000 Kč jako výživné pro zletilého syna počínaje březnem roku 2022, neboť stěžovatel není schopen se sám živit ve smyslu §911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("občanský zákoník"). Dne 24. 1. 2023 vzal stěžovatel svůj návrh částečně zpět, neboť od 1. 8. 2022 začal pracovat na pozici s čistou mzdou 45 841 Kč. Nově se tedy domáhal výživného pouze za březen až červenec 2022. V částečném zpětvzetí namítal, že nadále je nutné věc vnímat tak, že vedlejší účastník zavinil podání žaloby na výživné v původním znění a v průběhu řízení, nikoli zásluhou vedlejšího účastníka, došlo k zániku práva stěžovatele na placení výživného od 1. 8. 2022 do budoucna. I po částečném zpětvzetí žaloby tak stěžovateli náleží nárok na náhradu nákladů řízení. Pokud by obvodní soud došel k závěru, že právo na náhradu nákladů nepřizná, žádal stěžovatel, aby rozhodl tak, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.").
3. Rozsudkem ze dne 20. 3. 2023 č. j. 5 C 72/2022-157 rozhodl obvodní soud tak, že stěžovateli přiznal výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně, a to v období od 1. 3. 2022 do 31. 7. 2022, neboť stěžovatel se nadále, v řádném denním prezenčním bakalářském studiu, vzdělává za účelem dosažení vyššího stupně vzdělání. Stěžovatel pracuje v době svého osobního volna nad rámec studia, takže skutečnost, že měl v posuzovaném období finanční příjem ve výši 35 000 Kč, nemůže jít k jeho tíži v tom smyslu, že by vedlejší účastník neměl ke stěžovateli vyživovací povinnost. Obvodní soud zároveň rozhodl, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř. ve výši 14 400 Kč, i přesto, že stěžovatel byl v řízení úspěšný pouze částečně, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu.
4. Rozsudkem ze dne 11. 7. 2023 č. j. 12 Co 167/2023-189 městský soud změnil výroky rozsudku obvodního soudu tak, že se žaloba o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi platit výživné stěžovateli ve výši 3 000 Kč měsíčně od 1. 3. 2022 do 1. 8. 2022 zamítá. Zároveň rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v částce 141 388,50 Kč. Podle městského soudu obvodní soud pochybil, když blíže nezkoumal, zda vyživovací povinnost vedlejšího účastníka ke stěžovateli stále trvá. U zletilého dítěte lze očekávat, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, nevyskytnou-li se okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání. Takovou okolností může být i studium zletilého dítěte, které má ale sloužit k prohlubování předchozího vzdělávání, na které zpravidla navazuje, a mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám. Vysokoškolské studium stěžovatele časově navazuje na jeho středoškolské vzdělání, i přes změnu vysoké školy šlo stále o studium stejného směru. Obvodní soud ale při hodnocení účelnosti studia nedocenil věk žalobce, rozsah jeho příjmů (které v předmětném období činily celkem 36 568 Kč měsíčně), ani to, že se stěžovatel přihlásil k podnikatelské činnosti. Z těchto skutečností je zřejmé, že studium stěžovatele na vysoké škole již nesloužilo k zajištění lepších vyhlídek na získání prostředků pro jeho životní potřeby, ale k prohloubení jeho zájmové činnosti. Stěžovatel v posuzovaném období již nabyl schopnosti živit se sám a vyživovací povinnost vedlejšího účastníka k němu proto zanikla. Městský soud rozhodl o nákladech řízení před oběma soudy, přičemž vedlejšímu účastníkovi, který byl zcela úspěšný, přiznal podle §142 odst. 1 o. s. ř. plnou náhradu nákladů řízení. Vzal v úvahu, že stěžovatel zavinil (z procesního hlediska vzato), že řízení bylo z části zastaveno (§146 odst. 2 o. s. ř.), neboť důvodem zpětvzetí nebylo chování vedlejšího účastníka, ale rozhodnutí stěžovatele vzít žalobu zpět.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že závěr městského soudu o neúčelnosti jeho studia neodpovídá skutkovému stavu věci, přičemž městský soud nevysvětlil, jak k tomuto překvapivému závěru dospěl. Stěžovatel poukazuje na usnesení o zahájení trestního stíhání vedlejšího účastníka ze dne 26. 7. 2022, z něhož vyplývá, že vedlejší účastník je obviněn ze spáchání několika trestných činů, mimo jiné, kvůli tomu, že stěžovatele nejméně od 1. 1. 2015 do 25. 3. 2022 psychicky i fyzicky týral. Stěžovatel následně popisuje jednotlivé situace, při kterých k týrání došlo. Popis zakončuje tím, že vedlejší účastník jej rdousil oběma rukama a vyhodil ho z domu se slovy, že pokud se vrátí, tak jej zabije.
6. Stěžovatel podotýká, že byl nucen najít si vlastní zdroj příjmů, dalece nad rámec toho, co lze oprávněně očekávat od ostatních studentů, protože vedlejší účastník neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost a choval se vůči němu způsobem, pro který je trestně stíhán. Stěžovatel musel ukončit časově náročné studium na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a přejít na soukromou vysokou školu, která studentům umožňuje větší volnost při studiu. Velkou část svého času totiž musel věnovat vydělávání peněz, aby si obstaral své základní životní potřeby. Z tohoto důvodu byl nucen si pohoršit, jak z hlediska výběru vysoké školy, tak z hlediska trávení času prací namísto školy. Tohle vše zvládl a ukázal, že je schopen se v základní míře obejít i bez zákona porušujícího rodiče. Je pak zcela nepřijatelné, aby obecný soud tento zodpovědný a velice náročný krok stěžovatele potrestal tím, že dospěje k závěru, že stěžovatel je již schopen živit se sám a zákonná vyživovací povinnost vedlejšího účastníka zanikla.
7. Způsob uvažování městského soudu v podstatě znamená, že pokud rodič přestane v rozporu se zákonem platit svému dítěti, které studuje vysokou školu, výživné a dítě se o sebe dokáže v základních ohledech postarat, vyživovací povinnost rodiče zaniká. Pokud by stěžovatel postupoval tak, jak se nabízí z uvažování městského soudu, měl správně setrvat ve stavu hmotné nouze, žádat stát o všemožné příspěvky a živořit do té doby, než mu soud přizná výživné. Hodnocení městského soudu popírá zcela princip rodičovské péče, princip práva dítěte na výživné a práva dítěte na to, aby se podílelo na životní úrovni rodičů, a popírá i právo na spravedlivý proces. Vedlejší účastník má navíc podstatně vyšší životní úroveň a příjmy, než jak je prezentoval u obecných soudů.
8. Stěžovatel k účelnosti studia namítá, že soukromá vysoká škola nepředstavuje rozšíření zájmové činnosti. Jedná se o školu profilovanou na obor informačních technologií, kterému se stěžovatel věnoval i při studiu na veřejné vysoké škole. Tento obor je z hlediska budoucího pracovního uplatnění stěžovatele zásadní a žádoucí, neboť absolventi v daném oboru mají na trhu práce velké možnosti a vysoké příjmy. Městský soud zcela opomenul úvahu, že stěžovatel se nehodlá živit tak jako doposud, ale chce získat vysokoškolský titul. Příjmy vysokoškolsky vzdělaných osob, které v Praze vykonávají práci v oboru informačních technologií, dosahují měsíčně statisícové hranice i více. Takového příjmu stěžovatel bez vysokoškolského titulu nedosáhne. Nemůže být tedy sporu o tom, že stěžovatelovo studium na vysoké škole je určeno k tomu, aby měl vyhlídku na lepší pracovní uplatnění v oboru.
9. Stěžovatel dále namítá, že městský soud rozhodl zcela opačně než obvodní soud, aniž by podrobně vyložil způsob svého uvažování tak, aby ho bylo možné pochopit, a vydal tak překvapivé rozhodnutí. Měl rozsudek obvodního soudu zrušit a umožnit doplnění dokazování. Místo toho rozsudek změnil a překvapivě rozhodl opačným způsobem. Tím stěžovateli upřel možnost, aby se takovému rozhodnutí bránil řádnými opravnými prostředky. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zahrnuje i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, které umožňuje účastníkům pochopit úvahy soudu a posoudit si opodstatněnost podání opravného prostředku. Odůvodnění napadeného rozsudku je zcela nedostatečné. Postup, podle kterého odvolací soud na základě odvolání podaného jedním z účastníků projedná, jakoby šlo o rozsudek bezvadný (což podle městského soudu evidentně nebyl) a současně změní rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch druhého z účastníků, porušuje základní právo druhého účastníka na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatel konečně namítá, že i výrok napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení byl překvapivý. Městský soud měl vzít v potaz §150 o. s. ř. a hodnotit, zda majetkové poměry stěžovatele umožňují, aby vedlejšímu účastníku uhradil náklady řízení a zda lze po stěžovateli, s ohledem na všechny zjištěné okolnosti případu, spravedlivě požadovat, aby náklady nesl ze svého. Městský soud se k možné aplikaci §150 o. s. ř. nijak nevyjádřil a jeho rozhodnutí je ve vztahu k nákladovému výroku nepřezkoumatelné. Z provedeného dokazování plyne, že povinnost stěžovatele, jakožto osoby primárně studující, zaplatit vedlejšímu účastníkovi více než 141 000 Kč na nákladech řízení před soudy obou stupňů je pro něj likvidační a nepřiměřeně tvrdá. Ze stejných důvodů žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a) Obecná východiska
12. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
13. K přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše zastává Ústavní soud zdrženlivý postoj. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Otázka posouzení návrhu na určení výživného je tedy sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného (nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06).
14. Alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jedná se o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona a trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny se samy živit. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné oprávněného je tedy jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), resp. jak praví zákon, "neschopnost živit se sám" (nález ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14, bod 22). Schopnost samostatně se živit znamená, že dítě je schopno samostatně uspokojovat všechny své potřeby, a to hmotné, kulturní a další včetně potřeby bytové. Jinými slovy to znamená, že dítě má určitý trvalý příjem finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí (nález ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 3113/10). Obecné soudy musí pečlivě hodnotit samotnou existenci vyživovací povinnosti a její výši. Samotné dosažení zletilosti dítěte nemá sice pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, současně je však z logiky věci zřejmé, že odlišná je situace u nezletilého dítěte (zejména mladšího 15 let), které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje a koneckonců i podle stávající právní úpravy zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče (zpravidla ani nemůže legálně získávat vlastní aktivní pracovní činností finanční prostředky), a osoby zletilé, u níž by mělo obecně platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživila sama, nevyskytnou-li se okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání (nález sp. zn. II. ÚS 2121/14, bod 22).
15. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá zákaz překvapivého rozhodnutí. O překvapivé rozhodnutí jde tehdy, pokud účastníkům řízení nebyl vytvořen prostor pro účinné uplatnění námitek. Rozhodnutí je překvapivé, pokud účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se u odvolacího soudu k odlišnému hodnocení důkazů, než k jakému dospěl soud prvního stupně nebo k odlišnému právnímu hodnocení. Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vydá rozhodnutí. Účastníci řízení však musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat, bez ohledu na to, zda jde o otázky právní nebo skutkové. Účastníkům řízení má být proto zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové, či právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení (např. nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15, body 42 až 44).
16. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavněprávních rozměrů nabývá pouze v případech extrémního vybočení z pravidel, která upravují řízení. To může nastat za situace, když by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení o. s. ř. ze strany soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně.
17. Závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí i pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř. Aplikace §150 o. s. ř je svou podstatou výjimečná (nález ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19, bod 12). Obecně totiž platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř., zakládající diskreční oprávnění soudu, nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout (nález ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 401/06). Pouze pokud soud zjistí existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je přitom zásadně věcí obecného soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoli a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (nález sp. zn. I. ÚS 1317/19, bod 12). Pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu §150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05).
IV. b) Aplikace obecných východisek na projednávaný případ
18. Argumentaci stěžovatele lze rozdělit na tři hlavní námitky. Za prvé, stěžovatel rozporuje závěr městského soudu o jeho schopnosti se sám živit. Za druhé, městský soud podle něj vydal překvapivé rozhodnutí, aniž by vyložil způsob svého uvažování, místo toho, aby zrušil rozsudek obvodního soudu. Za třetí, při rozhodování o náhradě nákladů řízení se měl městský soud zabývat možnou aplikací §150 o. s. ř. Ústavní soud se postupně vyjádří ke všem třem námitkám.
19. Pokud jde o schopnost stěžovatele sám se živit, posouzení městského soudu stojí částečně na tom, že s ohledem na příjmy stěžovatele už jeho vzdělání není možné vnímat jako účelné. Tyto dvě skutečnosti jsou na sobě ale nezávislé. Sama skutečnost, že stěžovatel dosahuje určité výše příjmů a provozuje podnikatelskou činnost, neodůvodňuje závěr o neúčelnosti studia. Městský soud se ale účelností studia vůbec zabývat nemusel. Jak vyplývá z občanského zákoníku i z judikatury Ústavního soudu, základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), tedy "neschopnost živit se sám". Městský soud přitom v napadeném rozhodnutí uvedl, že příjem stěžovatele v posuzovaném období dosahoval částky, která v daném období dosahovala přibližně na hranici průměrného příjmu v České republice. Stěžovatel tak prokázal svou schopnost živit se sám a vyživovací povinnost vedlejšího účastníka vůči němu zanikla. Ústavní soud pouze podotýká, že obvodní soud v rozsudku konstatoval, že stěžovatel v posuzovaném období dosahoval průměrného příjmu u zaměstnavatele A ve výši 16 467 Kč a dále od B ve výši 18 650 Kč. To odpovídá celkové výši 35 117 Kč měsíčně. Oproti tomu městský soud uvedl, že stěžovatel měl v posuzovaném období průměrný příjem 36 568 Kč měsíčně. Stěžovatel tento rozpor ale v ústavní stížnosti žádným způsobem nenapadá a sám potvrdil, že si v posuzovaném období obstaral měsíční příjem ve výši přibližně průměrného měsíčního příjmu v České republice.
20. Pokud pak stěžovatel namítá, že městský soud se nedostatečně zabýval náklady na odůvodněné potřeby, Ústavní soud poukazuje na to, že sám stěžovatel se k této otázce v odvolacím řízení nevyjádřil, přestože vedlejší účastník v odvolání namítal, že majetkové poměry stěžovatele nezakládají podmínky pro přiznání výživného, neboť je schopen živit se sám. Ústavní soud dále konstatuje, že příjem odpovídající přibližně průměrnému příjmu v České republice nelze v případě stěžovatele vnímat jako příjem, kterým náklady na odůvodněné potřeby pokrýt nelze. Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy by na posouzení nákladů na odůvodněné potřeby neměly rezignovat ani v případech, kde dítě žádající o výživné vydělává vyšší částky, nicméně v tomto konkrétním případě nepředstavuje postup městského soudu ústavněprávně relevantní pochybení.
21. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel prokázal, že je schopen se sám o sebe postarat, přizpůsobil tomu volbu vysoké školy a své povolání. V posuzovaném období svým příjmem dosáhl přibližně na průměrný příjem v České republice, což potvrzuje i v ústavní stížnosti. V takové situaci nemůže předpokládat, že bude mít ze zákona nárok na výživné. Vedlejšímu účastníkovi zanikla zákonná vyživovací povinnost v momentě, kdy stěžovatel začal být schopen živit se sám. Volba povolání a nastavení životní úrovně spočívaly na vůli stěžovatele. Nelze přitom přistoupit na jeho argumentaci, že jediným řešením, jak mohl dosáhnout na výživné, bylo, aby setrval ve stavu hmotné nouze. Mezi příjmem dosahujícím přibližně na průměrný příjem v České republice a hmotnou nouzí je značný prostor.
22. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel během řízení před obecnými soudy uváděl, že opustil společnou domácnost kvůli konfliktům s vedlejším účastníkem a byl tak nucen se "postavit na vlastní nohy". V ústavní stížnosti poukázal na zahájené trestní stíhání vedlejšího účastníka kvůli jednání, které mělo, mimo jiné, spočívat v týrání stěžovatele. Ústavní soud ale nemůže nijak předjímat výsledek trestního řízení a tato skutečnost navíc neovlivňuje závěr o tom, zda se stěžovatel v posuzovaném období byl schopen sám uživit. Stěžovatel není trestán za to, že se zvládne uživit sám. Účelem výživného je ale zaopatřit dítě, které se o sebe není schopno samo postarat tak, aby byly uspokojeny všechny jeho životní potřeby. Účelem výživného není odškodnění dítěte za chování rodiče. Jak Ústavní soud uvedl výše, základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), což v posuzovaném období nebyl případ stěžovatele.
23. K námitce ohledně pominutí principu kasace Ústavní soud uvádí, že posuzovaná věc není srovnatelná s věcí řešenou v nálezu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2746/19. V citované věci odvolací soud změnil nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně. V projednávané věci městský soud výslovně uvedl, že rozsudek obvodního soudu je přezkoumatelný, neboť obvodní soud stručně a jasně vyložil, z jakých důkazů čerpal jednotlivá skutková zjištění a vysvětlil, jak věc posoudil po právní stránce.
24. Za nepřezkoumatelné je nutno považovat toliko nejzávažnější případy vad odůvodnění, které typicky vůbec neumožňují ani formulovat odvolací důvody. Tak tomu v tomto případě nebylo. Z rozsudku obvodního soudu je seznatelné, z jakého skutkového stavu vycházel a proč došel k závěru, že stěžovatel má nárok na výživné. Obvodní soud ale podle městského soudu nesprávně upřel svou pozornost na stanovení výše vyživovací povinnosti a nijak blíže nezkoumal, zda vyživovací povinnost žalovaného k žalobci stále trvá. Zároveň městský soud ale uvedl, že obvodní soud skutkový stav zjistil v rozsahu nezbytném pro dokazování a na jeho závěry o skutkovém stavu městský soud odkázal. Jedinou výjimkou byl důkaz výpisem z veřejné části živnostenského rejstříku ohledně stěžovatele, který městský soud provedl na ústním jednání. Oproti obvodnímu soudu zaujal městský soud názor, že stěžovatel již nabyl schopnosti živit se sám. Vyšel přitom, mimo jiné, z toho, že stěžovatel dosahoval v posuzovaném období na hranici průměrného měsíčního příjmu.
25. Námitce ohledně překvapivosti rozhodnutí Ústavní soud rovněž nepřisvědčil. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové, či právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty. Z odvolání podaného vedlejším účastníkem Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník v něm zpochybňoval účelnost studia stěžovatele, poukazoval na příjmy stěžovatele a rovněž namítal, že obvodní soud měl při rozhodování o náhradě nákladů řízení vzít v potaz, že stěžovatel vzal žalobu na základě svého uvážení částečně zpět. Na neúčelnost studia stěžovatele, jeho schopnost živit se sám a náhradu nákladů řízení poukazoval vedlejší účastník již v průběhu řízení před obvodním soudem.
26. Odvolání bylo stěžovateli zasláno k případnému vyjádření, byl tedy seznámen s argumenty vedlejšího účastníka, a že se jimi bude městský soud zabývat, neboť na nich bylo celé odvolání postaveno. Stěžovatel nevyužil možnosti vyjádřit se písemně. Na ústním jednání měl možnost rozporovat tvrzení vedlejšího účastníka. Jak vyplývá ze zvukového záznamu z ústního jednání konaného dne 11. 7. 2023 (na č. l. 187 soudního spisu obvodního soudu), právní zástupkyně stěžovatele směřovala vyjádření k účelnosti jeho studia. Zdůraznila, že stěžovatel si ani při náročnosti studia nemusel hledat práci na úkor svého osobního volna, a to že si ji našel, by mu nemělo jít k tíži. Zároveň uvedla, že stěžovatel souhlasí s obvodním soudem, že mu náleží náhrada nákladů řízení v plné výši. Nelze tak souhlasit se stěžovatelem, že městský soud vydal překvapivé rozhodnutí. Bylo zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní a stěžovatel se ke všem těmto otázkám mohl vyjádřit a účinně uplatnit své argumenty. S tím souvisí i možnost aplikace §150 o. s. ř.
27. Co se týče stěžovatelovy námitky, že městský soud měl při rozhodování o nákladech řízení použít §150 o. s. ř., Ústavní soud podotýká, že stěžovatel v průběhu odvolacího řízení tento postup vůbec nenavrhoval. Byl si přitom vědom, že vedlejší účastník namítá, že obvodní soud měl rozhodnout o náhradě nákladů řízení i ve vztahu k té části žaloby, kterou vzal stěžovatel ze své vlastní vůle zpět. Právní zástupkyně stěžovatele ale pouze uvedla, že stěžovatel souhlasí s obvodním soudem a že mu náleží náhrada nákladů řízení v plné výši. Ústavní soud připomíná, že je zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda §150 o. s. ř., jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoli a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení. S ohledem na to, že stěžovatel v průběhu odvolacího řízení použití §150 o. s. ř. ani nenavrhoval, nejde ani o případ, kde by se městský soud nevypořádal se vznesenou argumentací. Obecný soud zároveň nemá povinnost zevrubně vysvětlovat, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci §150 o. s. ř. nepřistoupil.
V.
Závěr
28. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozsudkem nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť ústavní stížnost posoudil v nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu