ECLI:CZ:US:2024:2.US.2718.23.1
sp. zn. II. ÚS 2718/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kliky, zastoupeného Mgr. Eliškou Adamcovou, advokátkou, sídlem V Ráji 1128, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2023, č. j. 23 Cdo 1025/2023-864, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2022, č. j. 6 Cmo 44/2022-784, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2022, č. j. 38 Cm 1/2010-764, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Úvodem je třeba uvést, že řízení před Ústavním soudem předcházely události datující se až do roku 1991 a na ně navazující soudní řízení. V nyní posuzované věci jde však o vyřešení právní otázky, kterou lze zjednodušeně vymezit jako možnost vést řízení o žalobě na obnovu řízení proti účastníkovi - právnické osobě, která již zanikla. Stěžovatel totiž podal žalobu na obnovu řízení v době, kdy právnická osoba, která byla žalovanou v řízení, o jehož obnovu šlo (Orlický konzum, obchodní a výrobní družstvo Kostelec nad Orlicí, dále jen "družstvo"), byla po ukončení likvidace vymazána bez právního nástupce z obchodního rejstříku.
2. Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") proto řízení o žalobě na obnovu řízení zastavil dle §104 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."), neboť zánik žalovaného družstva bez právního nástupce vyvolal nedostatek jeho procesní způsobilosti, což představuje neodstranitelnou podmínku řízení. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") k odvolání stěžovatele usnesení soudu I. stupně potvrdil.
3. Navazující dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud dle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť přípustnost dovolání nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona a kdy zákonné ustanovení ani nepřipouští jiný výklad vzhledem k jeho jednoznačné dikci. Tak tomu bylo právě ve věci stěžovatele.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popisuje události a soudní řízení, která předcházela nyní posuzované věci. Ústavní soud se s nimi seznámil, avšak pro účely tohoto řízení není nezbytné je podrobně rekapitulovat. Ve zkratce proto postačuje uvést, že stěžovatel byl úspěšný v jiném soudním řízení, ve kterém mu bylo v roce 1999 pravomocně přiznáno právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu a uloženo žalovanému družstvu zaplatit stěžovateli částku přesahující 917 000 Kč za zboží, které stěžovateli neoprávněně zabralo v roce 1992. Stěžovatel však již nebyl úspěšný co do nároku na náhradu ušlého zisku v souvislosti se znemožněním podnikatelské činnosti družstvem.
5. Poté, co v lednu roku 2002 zaplatilo žalované družstvo stěžovateli přiznanou částku, domáhal se stěžovatel novou žalobou náhrady ušlého zisku, neboť nemohl po dobu 93 měsíců nakládat se zabraným majetkem. V tomto novém řízení dal stěžovateli za pravdu až odvolací krajský soud, který zrušil původní nevyhovující rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ("okresní soud") a vrátil mu věc k novému projednání, přitom jej zavázal právním názorem. V řízení před okresním soudem však vzneslo žalované družstvo námitku promlčení, kterou soud akceptoval a žalobu zamítl. Po dalším odvolání stěžovatele zrušil znovu krajský soud rozhodnutí okresního soudu a věc postoupil Krajskému obchodnímu soudu v Hradci Králové ("krajský obchodní soud"). Ten nicméně rovněž akceptoval vznesenou námitku promlčení a žalobu zamítl; uložil přitom stěžovateli povinnost uhradit žalovanému náklady řízení ve výši téměř 1 022 000 Kč. V navazujícím řízení o odvolání potvrdil v roce 2007 Vrchní soud v Praze rozsudek krajského obchodního soudu. Důvodem bylo opět uplynutí desetileté promlčecí doby, která dle soudu započala běžet okamžikem zabrání zboží stěžovatele družstvem a skončila dne 23. 4. 2002, přičemž žalobu stěžovatel podal až dne 5. 9. 2002. Vrchní soud současně uložil stěžovateli zaplatit žalovanému další náklady řízení ve výši cca 207 000 Kč. V návaznosti na uvedená rozhodnutí má stěžovatel od roku 2008 uvalenu exekuci na starobní důchod, který je jeho jediným příjmem.
6. Stěžovatel namítá, že v řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, ve skutečnosti nepodal žalobu na obnovu řízení, ale žalobu na soudní přezkum věci. Domnívá se přitom, že zánik žalovaného nemůže být v takovém řízení na překážku. Stěžovatel byl žalobcem v řízení, které trpělo vadami, což by v případě, že by žalovaný stále existoval, vytvářelo důvody pro nápravu rozhodnutí o předmětu řízení. Pak by soud opětovně rozhodoval také o nákladech řízení, které má stěžovatel platit žalovanému, respektive nyní jsou exekučně vymáhány ve prospěch osoby, které byla pohledávka postoupena (postupníka).
7. Stěžovatel spojil ústavní stížnost s návrhem na zrušení §107 odst. 3 ve spojení s §104 odst. 1 o. s. ř. Podle nich zánik účastníka řízení po právní moci rozhodnutí ve věci vytváří neodstranitelnou překážku nápravy rozhodnutí, což je v rozporu s právem na spravedlivý proces. V případě stěžovatele je mu tak navždy odepřen jakýkoliv mimořádný opravný prostředek, byť by pravomocné rozhodnutí a jemu předcházející řízení mělo závažné vady. Stěžovatel upozorňuje i na hrozbu zneužití takové právní úpravy ze strany právnických osob. Jako možné řešení navrhuje ustanovit zaniklé právnické osobě pro další řízení opatrovníka. Případná uložená povinnost takovému žalovanému by pak byla sice nevykonatelná, avšak mohlo by být pro stěžovatele příznivěji rozhodnuto o nákladech řízení.
8. Stěžovatel se tedy domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, vrchního soudu i soudu krajského, a to pro porušení jeho základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve které Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc jako soudního orgánu ochrany ústavnosti je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Oproti tomu postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. To je výrazem zásady minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je tedy oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňoval, že soudy mylně vyhodnotily jeho žalobu jako žalobu na obnovu řízení, byť podával žalobu na "soudní přezkum věci". Dokládá přitom soudní rozhodnutí v jiné své věci, ve které údajně měl být takovýto přezkum umožněn.
12. Na tomto místě je však nutné uvést, že institut soudního přezkumu věci, jako forma opravného prostředku, není v právním řádu obsažen, to však nemění nic na tom, že obecně je účelem všech opravných prostředků přezkoumávání napadených rozhodnutí. Soudy, které vyhodnocují úkony účastníků řízení dle skutečného obsahu (§41 odst. 1 o. s. ř.), tedy žalobu stěžovatele považovaly materiálně za žalobu na obnovu řízení, která nejvíce odpovídá tomu, co stěžovatel sledoval. Jím přiložené rozhodnutí, které dle jeho názoru umožnilo "soudní přezkum věci", ve skutečnosti ukládá soudu nižšího stupně rozhodovat o žalobě stěžovatele jako o nově vzneseném nároku, nikoliv jako o přezkumu zákonnosti rozhodnutí dřívějších.
13. Jak již bylo výše naznačeno, na konci řízení o obnově odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. Potvrdil přitom správnost závěrů soudu vrchního i krajského a Ústavní soud za dané situace považuje závěry všech těchto soudů za odpovídající zákonné úpravě, a tedy i za ústavně souladné. Obecné soudy přitom srozumitelně a logicky uvedly důvody pro zastavení řízení, které spočívají právě ve výslovné zákonné úpravě. Ústavní soud podotýká, že v nyní posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují; ústavní stížností napadená rozhodnutí současně nejsou ani projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, jelikož zcela odpovídají aplikované zákonné úpravě.
14. Zmínil-li stěžovatel, že Nejvyšší soud nevzal do úvahy vyjádření, které mu adresoval on sám, pak Ústavní soud připomíná, že přístup k Nejvyššímu soudu je z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován (včetně povinného zastoupení advokátem) tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy. Nejvyšší soud tak může dle §241 odst. 4 o. s. ř. vzít při rozhodování do úvahy pouze námitky uplatněné advokátem (příp. jinou osobou s právnickým vzděláním).
15. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodl-li proto krajský, vrchní a později i Nejvyšší soud jinak, než stěžovatel očekával, nejde o porušení jeho základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá (a ani zakládat nemůže) důvodnost ústavní stížnosti.
16. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ani soudu vrchního a krajského ústavněprávních výhrad. Rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí, ve kterých soudy podrobně popsaly a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů nebylo možné stěžovateli vyhovět, splňují nároky kladené na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
17. Stěžovatel připojil k ústavní stížnosti rovněž návrh na zrušení §107 odst. 3 ve spojení s §104 odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatel totiž tvrdí, že v případech, kdy může účastník řízení - obchodní společnost - bez právního nástupce zaniknout, je znemožněno dalším účastníkům využít mimořádných opravných prostředků, a tím je jim odepřen přístup k soudu, který musí takové řízení zastavit.
18. Jelikož akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti, Ústavní soud jej odmítl. Nadto ani argumentaci o rozporu označených ustanovení se základním právem na přístup k soudu nelze přisvědčit. Zánik obchodní společnosti její likvidací totiž není nezvratitelný. Dle §209 odst. 1 občanského zákoníku, je možné právnickou osobu obnovit nejen, zjistí-li se po jejím výmazu z veřejného rejstříku neznámý majetek, ale i objeví-li se jiný zájem hodný právní ochrany. Soud pak na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, zruší výmaz právnické osoby, rozhodne o její likvidaci a jmenuje likvidátora. Od obnovení se na právnickou osobu hledí, jako by nikdy nezanikla.
19. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji spolu s návrhem s ní spojeným usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu