ECLI:CZ:US:2024:2.US.2790.23.1
sp. zn. II. ÚS 2790/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. Soňou Titlbachovou, advokátkou, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2023 č. j. 54 Co 63/2023-1996, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a K. M., nezl. M. M. a nezl. E. M., nezletilí zastoupeni před obecnými soudy kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 3, sídlem Městská část Praha 3, Úřad městské části, OSPOD, Havlíčkovo náměstí 700/9, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 10. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí městského soudu, a to pro tvrzený rozpor s čl. 10, čl. 32, čl. 36, Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 a 8 Úmluvy o právech dítěte.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel je otcem nezletilých dětí M. M. a E. M. V řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů Obvodní soud pro Prahu 10 svým rozsudkem ze dne 11. 11. 2022 č. j. 25 P 27/2020-1558 schválil dohodu rodičů o svěření nezletilých do jejich střídavé péče. Mimo jiné bylo rozsudkem nalézacího soudu rozhodnuto o výživném v částce 3 000 Kč měsíčně na nezletilého E. a v částce 3 500 Kč měsíčně na nezletilého M., které je stěžovatel povinen hradit k rukám matky. Dlužné výživné pro nezletilého E. v celkové výši 77 000 Kč a v celkové výši 89 139 Kč pro nezletilého M. uložil otci zaplatit k rukám matky ve splátkách po 7 000 Kč spolu s běžným výživným. Matce nezletilých byla uložena povinnost platit k rukám otce měsíční výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně pro nezletilého E. a ve výši 10 500 Kč pro nezletilého M.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak oba rodiče, tak i opatrovník. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné tak, že oba nezletilé svěřil do výlučné péče matky. Stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého M. částkou 3 600 Kč měsíčně a na nezletilého E. částkou 3 100 Kč měsíčně. S účinností od 1. 12. 2022 pak bylo výživné navýšeno v případě M. na částku 7 000 Kč a v případě E. 6 100 Kč měsíčně. Současně bylo rozhodnuto o dlužném výživném, které činí u E. 113 626 Kč a u M. 116 997 Kč. O styku nezletilých s otcem bylo rozhodnuto tak, že je oprávněn se s nezletilými stýkat každý sudý čtvrtek od 16:00 hodin do 18:00 hodin, a to za asistence pracoviště Area Fausta - specializované pracoviště pro asistovaný styk rodičů s dětmi (dále jen "Area Fausta"). Rodičům byla uložena povinnost účasti na terapii s nezletilými v zařízení Dům tří přání - Centrum pro rodiny Delta (dále jen "Dům tří přání"), a to minimálně jednou za měsíc v rozsahu 60 minut, po dobu minimálně šesti měsíců, počínaje zářím 2023.
Stěžovatel namítá, že rozhodnutím městského soudu byl zcela vyloučen z běžné péče a možnosti standardní výchovy svých dětí, aniž by odvolací soud své rozhodnutí opřel o relevantní překážku důvodně zabraňující vyšší míře zapojení stěžovatele do života nezletilých. Pro stanovení výlučné péče matky nebyly dány objektivní podmínky a rozhodnutí je tak založeno na libovůli. Stěžovateli není známo, z jakých konkrétních důkazů soud vycházel, a rovněž mu nejsou známy důvody odmítnutí střídavé péče. Stěžovatel míval nezletilé ve své péči 3 dny v týdnu, a to od dubna 2020 a poté od listopadu 2020 v mírně asymetrické střídavé péči, a to po dobu více než 2 let. Rozhodnutí odvolacího soudu je pro stěžovatele překvapivé, neboť tento odhlédl od předrozvodové rodinné historie. Stěžovatelova způsobilost k výchově nezletilých v řízení před obecnými soudy přitom zpochybněna nijak nebyla. Městský soud tak vyšel pouze z jedné události mezi stěžovatelem a nezletilými, k níž došlo po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne 29. 11. 2022 v supermarketu BILLA v Praze 9, kdy nezletilí pod záminkou obav ze stěžovatele a jeho reakce na jejich nevhodné chování utekli stěžovateli z péče. Policie, která byla přivolána náhodnou svědkyní ke dvěma plačícím dětem v zadní části centra, následně dospěla k závěru, že trestný čin v případě stěžovatele spáchán nebyl a tento rovněž nebyl stíhán ani pro spáchání přestupku. Stěžovatel vytýká obecným soudům mimo jiné tu skutečnost, že není zřejmé, z jakých důkazů mělo vyplynout, že jsou děti ze strany otce fyzicky trestány.
Odvolací soud vytkl stěžovateli, že zmařil rodinnou terapii, která byla nařízena soudem prvního stupně, a to hned po prvním klidném setkání. Přitom však opominul závažné důvody, které jej k tomuto postupu vedly. Terapie probíhala před terapeutem PhDr. Mgr. Jeronýmem Klimešem, Ph.D., který opakovaně zasílal soudu zprávy, v nichž stěžovatele dehonestoval, neoprávněně jej diagnostikoval, nazýval stalkerem a opakovaně mu hrozil trestním oznámením. Za dobu působení terapeuta se vztah nezletilých k otci zhoršoval, přičemž odvolací soud neučinil nic proti tomu, aby stěžovatele a nezletilé uchránil před jednáním shora uvedeného terapeuta. Rezignoval přitom na zjištění příčin náhlého zvratu nezletilých k otci, a to i přesto, že měl k dispozici spis s důkazy vyvracející aktuální stav a znalecký posudek PhDr. Jaroslava Šturmy, který konstatoval pozitivní vztah nezletilých ke stěžovateli. Stěžovatel má dále za to, že prodlužováním odvolacího řízení dospěla rodinná situace do stavu, kdy nezletilí vypovídali před soudem přesně v duchu syndromu odmítaného rodiče a vůči stěžovateli zaujali velmi negativní postoj.
Odvolací soud podle stěžovatele své závěry řádně neodůvodnil, když nekonstatoval žádné přímé či nepřímé ohrožení nezletilých stěžovatelem, a přesto rozhodl o jeho vyloučení z jakékoliv péče o nezletilé. Z odůvodnění není zřejmý konkrétní postoj nezletilých a stěžovatel má pochybnost o vyjádření jejich skutečně svobodné vůle. Městský soud dále podle stěžovatele pochybil, pokud neprovedl jím navrhované důkazy - sms mezi jím a nezletilými, rodinné fotografie a videa z doby, kdy o děti pečoval. K situaci v supermarketu BILLA stěžovatel uvádí, že tato byla iniciována z podnětu matky, která měla po celou dobu situaci pod kontrolou. Jediný incident mezi stěžovatelem a nezletilými nemůže být překážkou nejen střídavé péče, ale jakékoliv běžné péče ze strany stěžovatele. Asistované styky nezletilých se stěžovatelem nejsou dle jeho mínění vhodným řešením, což vyplývá i ze zprávy "Area Fausta", z níž vyplývá, že nezletilí přistupují ke stykům jako k nucenému či nechtěnému způsobu trávení volného času. Nezletilí se na asistovaný styk netěšili, jakoukoliv aktivitu stěžovatele negovali a sotva jej pozdravili. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dle tří řádných znaleckých posudků je způsobilý k výchově svých dětí a nebyla u něj diagnostikována žádná porucha, která by toto vylučovala. Městský soud se nevypořádal se zprávou PhDr. Šturmy, v níž konstatoval, že oba nezletilí jsou ovlivňování matkou, což může vést k syndromu zavrženého rodiče. Odvolací soud hlouběji neprověřoval, jak moc jsou obecná vyjádření nezletilých o tom, že mají z otce strach, že se ho bojí apod., založená na konkrétních činech stěžovatele a do jaké míry vychází z jejich jednostranného ovlivnění matkou. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není podle stěžovatele zřejmé, co vedlo odvolací soud ke změně péče a radikálnímu omezení styku stěžovatele s nezletilými. Stejně tak se řádně nevypořádal s důvody, pro které byly zamítnuty jeho návrhy na výkon rozhodnutí v situaci, kdy matka děti řádně nepřipravila na styk a tento následně nebyl realizován pro nesouhlas nezletilých. Vyloučení otce z života nezletilých nepovažuje stěžovatel za souladné s nejlepším zájmem dětí. Prosté konstatování, že ve věci nejsou dány objektivní podmínky pro střídavou péči, považuje stěžovatel za extrémní nesoulad s ostatními důkazy, které soudy opominuly.
Pochybení odvolacího soudu spatřuje stěžovatel též v tom, že rodičům a nezletilým byla uložena povinnost účasti na terapii s nezletilými v zařízení "Dům tří přání". Stěžovatel ke stanovení této povinnosti konstatoval, že když předmětné zařízení kontaktoval, bylo mu sděleno, že toto nedisponuje žádným psychologem a žádné terapie s dětmi neprovádí a nezajišťují. Výrok soudu je tak v této části objektivně nesplnitelný.
Stran stanovení výživného a dlužného výživného má stěžovatel za to, že odvolací soud ignoroval skutková zjištění týkající se příjmových a majetkových poměrů obou rodičů. Není pravdou, že by nezletilí byli v minulosti v péči otce toliko od pondělí do středy jednou za 14 dnů, když se tak dělo v období od 1. 4. 2020 do 26. 11. 2020 pravidelně každý týden. Výpočet dlužného výživného na základě tohoto chybného předpokladu pak nutně není správný. Libovůle se městský soud měl dopustit také tím, že nepřihlédl k výraznému rozdílu v příjmových a majetkových poměrech matky a stěžovatele. Ten byl v období od března 2020 do března 2021 nezaměstnaný, přičemž soudy nesprávně vyšly z jeho potenciálního příjmu, kterého však nedosahoval a dosahovat ani nemohl.
III.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní", instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl celou řadu námitek k závěrům odvolacího soudu. Z ústavněprávního hlediska je především podstatné, zda odvolací soud svůj postup řádně odůvodnil. Z napadeného rozsudku se podává, že soud vzal v potaz celou řadu skutečností, přičemž zásadní roli zde hrála obava nezletilých ze styku se svým otcem. Stěžovatel považuje událost, k níž došlo v supermarketu BILLA mezi ním a jeho dětmi za ojedinělou a vybočující z jinak bezproblémové výchovy. Městský soud považoval za podstatné především to, jak děti vnímají svého otce obecně, tj. nikoliv toliko v souvislosti se shora popsaným incidentem. Odvolací soud slyšel nezletilé za přítomnosti kolizního opatrovníka, přičemž oba chlapci se vyjádřili shodně v tom smyslu, že se ze strany otce obávají fyzického trestání a jeho nepředvídatelných reakcí. Podklad pro tyto závěry lze podle odvolacího soudu najít též ve zprávách organizace "Area Fausta", z nichž vyplývá, že nezletilý M. během asistovaného styku pokusy otce o navázání bližšího kontaktu v podstatě ignoruje. Nezletilého E. je stěžovatel sice schopen zaujmout, ale postoj obou nezletilých je podle zpráv "Area Fausta" rezervovaný. Za tohoto stavu věci, kdy nezletilí nachází jistotu při kontaktu se svým otcem jen za přítomnosti třetí osoby, nelze městskému soudu v zásadě vytknout, že rozhodl o tzv. asistovaném styku. Na uvedeném nemění ničeho ani výtky vznesené vůči PhDr. Klimešovi, jehož závěry bral městský soud s jistou rezervou, přičemž stěžovatel nevysvětlil, z jakého důvodu se rodinné terapie účastnila toliko matka a nikoliv též otec.
Namítá-li stěžovatel, že z rozhodnutí není patrné, které podmínky pro nařízení střídavé péče nebyly splněny, lze uvést, že již skutečnost, že nezletilí přítomnost otce odmítají, svědčí sama o sobě v neprospěch tohoto způsobu výchovy. Podle závěrů obecných soudů je pak situace mezi rodiči vyhrocena natolik, že se přenáší na nezletilé, kteří jsou tímto notně dotčeni.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že uložení rodičovské terapie s dětmi v centru Tři přání nelze realizovat, neboť toto terapeutickou činnost neprovádí. K tomu lze uvést, že v tomto směru není výrok odvolacího soudu zcela přesný. Z provedeného šetření je Ústavnímu soudu známo, že shora zmíněné centrum terapie svým klientům skutečně neposkytuje, toliko se snaží znesvářeným rodičům pomoci k nalezení vzájemné shody či oboustranně akceptovatelného kompromisu. Tuto činnost přitom vykonává v zásadě bez přítomnosti nezletilých. Nejedná se zde tedy o poskytnutí klasické terapie, např. za pomocí psychologa, ale o pomoc směřující k urovnání sporu mezi rodiči. V tomto smyslu lze mít požadavek odvolacího soudu na využití pomoci ze strany centra "Dům tří přání" za akceptovatelný, neboť směřuje k uspořádání vztahů mezi rodiči a tím i k uspořádání vztahu mezi otcem a nezletilými.
Pokud se stěžovatel stran střídavé péče odvolává na způsob, jímž rodiče pečovali o děti v době před rozvodem, kdy pod dobu více než dvou let fungovala asymetrická střídavá péče, nelze odhlédnout od toho, že městský soud hodnotil ve svém rozhodování aktuální stav. Jestliže vztah mezi nezletilými a otcem je podle zjištění soudu nyní narušen do té míry, že v nich jeho přítomnost vyvolává obavu, je logické, že odvolací soud k tomuto stavu přihlédl. To však neznamená, že v budoucnosti, dojde-li ke změně ve vztahu stěžovatele a jeho dětí, nemůže být výchova nezletilých dohodou rodičů nebo rozhodnutím soudu upravena jinak. Ostatně sám odvolací soud konstatoval, že úprava styku vychází ze současné situace a není dlouhodobým řešením.
Stěžovatel dále spatřuje pochybení odvolacího soudu ve výši stanoveného výživného, resp. dlužného výživného. Na tomto místě lze zcela odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, který svůj postup ve věci ústavně konformním způsobem vysvětlil. Vyšel přitom z doporučující tabulky ministerstva spravedlnosti, která určuje, jaké procento z příjmu povinného rodiče by mělo být dítěti přiznáno. Vyzdvihuje-li stěžovatel některé nesrovnalosti týkající se doby, kdy měl děti s matkou v asymetrické střídavé péči a kdy je neměl jednou za 14 dnů, jak se domnívá odvolací soud, ale každý týden, má Ústavní soud za to, že délka tohoto období (cca půl roku) není takového rozsahu, aby i případným nesprávným výpočtem dlužného výživného mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Z odůvodnění městského soudu se dále podává, že tento se zabýval jak majetkovými poměry otce, tak i matky. Současně vysvětlil, z jakého důvodu vyšel od března 2020 do března 2021, kdy byl stěžovatel nezaměstnaný, z potencionality jeho příjmů. Obecné soudy přihlédly i k dohodě mezi stěžovatelem a matkou, týkající se platby školného. S ohledem na výši školného by jinak bylo výživné stanoveno diametrálně odlišně.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu