ECLI:CZ:US:2024:2.US.3183.23.1
sp. zn. II. ÚS 3183/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Vladimíry Morávkové, právně zastoupené JUDr. Helenou Pilařovou, advokátkou se sídlem Heinrichova 223/38, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2023, č. j. 22 Cdo 2517/2022-262, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2022, č. j. 38 Co 206/2021-233, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. srpna 2021, č. j. 20 C 2/2021-197, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Podstata projednávané věci, resp. námitek stěžovatelky spočívá ve dvou právních otázkách podústavního práva. Jednak stěžovatelka rozporuje aktivní legitimaci dědiců v řízení o žalobě na určení vlastnického práva zůstavitele, jednak rozporuje posouzení darovací smlouvy a smlouvy o zřízení služebnosti v projednávané věci jako neúplatné. Stěžovatelka přitom namítá, že se obecné soudy při posuzování těchto dvou právních otázek odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka vystupovala jako žalovaná v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod. sp. zn. 20 C 2/2021, ve kterém se žalobci domáhali určení vlastnického práva k nemovité věci a neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení služebnosti. Dotčenou nemovitou věc, jejíž vlastnictví bylo předmětem řízení, stěžovatelka měla nabýt darem od svého druha. Okresní soud v Hodoníně napadeným rozsudkem ze dne 2. 8. 2021, č. j. 20 C 2/2021-197, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 38 Co 206/2021-233, k odvolání změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že (zjednodušeně řečeno) určil vlastnické právo (podílové spoluvlastnictví) zůstavitelky k dotčené nemovité věci ke dni úmrtí. K otázce aktivní legitimace žalobců krajský soud uvedl, že nemá pochyb o aktivní věcné legitimaci žalobců, neboť se jedná o jediné osoby přicházející v úvahu jako právní nástupci zůstavitelky. Dva žalobci jsou totiž dětmi zůstavitelky, třetí žalobce byl její poslední manžel. Dotčenou darovací smlouvu krajský soud shledal (na rozdíl od okresního soudu) neúplatnou. Uvedl, že ji nelze materiálně posoudit jako smlouvu o výměnku, a tudíž se jedná o smlouvu neúplatnou. Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatelka bránila dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 25. 9. 2023, č. j. 22 Cdo 2517/2022-262, odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud shledal, že krajský soud v napadeném rozsudku nestanovil, jak namítá stěžovatelka, kdo jsou dědici zůstavitelky. Proto se při posuzování aktivní legitimace žalobců neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle názoru Nejvyššího soudu obecné soudy závazně nestanovily okruh dědiců, pouze uvedly, že jedině žalobci přicházejí jako případní dědicové do úvahy. Ohledně hodnocení darovací smlouvy jako neúplatné se Nejvyšší soud ztotožnil s krajským soudem.
3. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Ve své stížnosti poukazuje na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k výše vymezeným právním otázkám. Namítá, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích od této judikatury odchýlily, v čemž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, jakož i porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování vyjádřené v §13 občanského zákoníku. Stěžovatelka s návrhem na zrušení napadených rozhodnutí spojila také návrh na odklad vykonatelnosti podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
4. Ústavní stížnost podala včas oprávněná stěžovatelka, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Podstatou věcných námitek stěžovatelky je stručně řečeno její nesouhlas s tím, jak soudy v její věci posoudily aktivní legitimaci žalobců a úplatnost dotčené darovací smlouvy. V rovině ústavněprávní argumentace pak stěžovatelka namítá, že se obecné soudy v právním posouzení odchýlily od ustálené judikatury, čímž porušily její právo na spravedlivý proces. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud svým rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nezasáhly do ústavně zaručených práv.
7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. III. ÚS 173/02). Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního logického odůvodnění (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ se však v této věci nejedná. Jak již bylo uvedeno výše, podstatou argumentace v ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s výkladem podústavního práva, který provedly obecné soudy. Ohledně posouzení úplatnosti dotčené darovací smlouvy neshledal Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů. Krajský soud a Nejvyšší soud srozumitelně a přesvědčivě na základě konkrétních skutkových okolností vyhodnotily, že dotčená smlouva není smlouvou úplatnou, a proto nelze ve věci aplikovat §984 odst. 1 občanského zákoníku. Krajský soud posoudil dotčenou smlouvu podle jejího obsahu a dospěl k závěru, že ji nelze posoudit jako smlouvu o výměnku, a proto na ni nelze pohlížet jako na smlouvu úplatnou (srov. bod 15 a násl. napadeného rozsudku krajského soudu). Posouzení, zda je konkrétní smlouva úplatná, či nikoliv, jednoznačně náleží obecnému soudu, nikoliv Ústavnímu soudu. Pakliže obecný soud při rozhodování nevykročí z výše popsaných judikatorních mezí, nemůže Ústavní soud do jeho činnosti zasahovat (a nahrazovat ji vlastním právním posouzením). V případě druhé právní otázky, tj. posouzení aktivní legitimace žalobců, lze přisvědčit stěžovatelce v tom ohledu, že obecné soudy nerozhodly přímo v souladu se stěžovatelkou předestřenou judikaturou Nejvyššího soudu. Již okresní soud se však s otázkou aktivní legitimace vypořádal a jasně a srozumitelně sdělil, jaké úvahy ho k právnímu závěru vedly (srov. bod 32 napadeného rozsudku okresního soudu). Naopak krajskému soudu lze vytknout, že se otázce aktivní legitimace nijak podrobně nevěnoval, přestože tuto námitku stěžovatelka v odvolacím řízení uváděla. Pouhé konstatování, že "soud nemá pochybnosti o věcné legitimaci žalobců" za situace, kdy ji stěžovatelka (žalovaná) rozporuje, není dostatečné (srov. bod 11 napadeného rozsudku krajského soudu). Nejvyšší soud však tento nedostatek zhojil v napadeném usnesení, kdy de facto rozvedl úvahu (zřejmě) zastávanou již krajským soudem (srov. str. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud tedy neshledal v postupu obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, zejména svévolné rozhodování. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily. Z napadených rozhodnutí je rovněž zřejmé, že vycházejí z pečlivého a přiměřeně rozsáhlého dokazování. Ústavní soud tak neshledal důvod pro meritorní přezkum napadených rozhodnutí, případně kasační zásah.
8. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti rozhodnutí, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud o návrhu samostatně nerozhodoval, protože o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době od jejího podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu