ECLI:CZ:US:2024:2.US.3291.23.1
sp. zn. II. ÚS 3291/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Dopravní rozvojové středisko ČR a.s., IČO: 257 10 761, se sídlem Praha 4, Na Kavčích Horách 1103/4, zastoupené Mgr. Lukášem Koudelem, advokátem, se sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. dubna 2022 č. j. 9 C 20/2021-120, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 36 Co 256/2022-147 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2023 č. j. 22 Cdo 671/2023-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 12. prosince 2023 navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo být porušeno jí ústavně garantované právo na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka byla v postavení žalobkyně účastnicí civilního soudního řízení, které vedla proti společnosti KOVOŠROT GROUP CZ s.r.o., IČO: 286 74 286, v postavení žalované (dále jen "vedlejší účastnice"), jehož předmětem bylo požadované určení, že od 28. srpna 2002 do 16. července 2020 byla stěžovatelka vlastníkem v žalobě specifikované dráhy vlečky, jakožto součásti dvou pozemků v k. ú. Štěrboholy, in eventum určení, že od 28. srpna 2002 do 16. července 2020 byla stěžovatelka vlastníkem dráhy vlečky situované na daných pozemcích (pro případ, že by soud shledal, že vlečka je samostatnou věcí, nikoli součástí pozemků). Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem žalobu zamítl pro nedostatek stěžovatelčina naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Městský soud v Praze (dále "odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") stěžovatelčino dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné podle §237 o. s. ř. odmítl, neboť otázku naléhavého právní zájmu na požadovaném určení odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je rovněž řádně zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelce zákon jiné prostředky k ochraně práva neposkytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Stěžovatelka se ve stížnosti dovolává práva na přístup k soudu. Obsahově její argumentace směřuje proti údajné nesprávnosti posouzení otázky naléhavého právního zájmu na jí požadovaném určení, a to všemi ve věci rozhodujícími obecnými soudy. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nezvolily takovou variantu výkladu §80 o. s. ř., která by k jejím základním právům byla tou nejšetrnější. Dovolacímu soudu stěžovatelka nadto vytýká rovněž dosažení "extrémního skutkového závěru".
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na opakované přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Právní závěr o nedostatku stěžovatelčina naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je opřen o právní posouzení nejevící žádné deficity v takové intenzitě, které by jej mohly činit ústavně nekonformní. Napadená rozhodnutí především nejsou zatížena ústavněprávně relevantní aplikační či interpretační libovůlí - obecné soudy v nich adekvátně užily podústavní právo s přiměřeným (racionálně obhajitelným) odůvodněním. Ostatně Ústavnímu soudu až na naprosté excesy nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci autoritativně přehodnocovat ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. V posuzované věci se pak jeví, že se stěžovatelka pomocí žaloby na určení pokoušela o dosažení závazného řešení právní otázky, která je (či může být) posuzována jakožto předběžná otázka v dalších souvisejících sporech na plnění, potažmo v rámci mimosoudních jednání vedených s vedlejší účastnicí, k čemuž však - jak v napadených rozhodnutích všechny tři obecné soudy vyložily téměř shodně - institut žaloby na určení primárně neslouží. Přitom ve stěžovatelčině věci je zřejmé, že jde o řešení nároků či vztahů vzniknuvších v minulosti (tj. nově a do budoucna již nevznikajících), požadované určení tak žádné skutečně preventivní dopady mít nemůže - stěžovatelčiny s danou vlečkou související spory se týkají jen nároků reparační povahy (vydání bezdůvodného obohacení či zaplacení náhrady škody). Napadená rozhodnutí proto nelze korektně hodnotit jako očividně nepřiléhavá. V podrobnostech pak Ústavní soud k námitkám, které stěžovatelka v ústavní stížnost vznesla a které se týkaly výkladu a aplikace §80 o. s. ř., odkazuje na jednotlivé body odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz zejm. bod 14) a napadeného usnesení dovolacího soudu (viz zejm. poslední odstavec na straně 3), k nimž nemá z pozice garanta ústavnosti cokoli významného co dodat. K námitce extrémního skutkového závěru dovolacího soudu pak Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud žádný (nota bene nový) skutkový závěr, který by byl relevantní pro přezkum rozsudku odvolacího soudu, při vydání napadeného usnesení neučinil. Vyslovil-li dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení dílčí úvahu, že mezi účastníky vlastnictví vlečky vlastně není ani sporné, týká se toto vyjádření patrně jen aktuálního stavu, tj. časového období od července 2020 do současnosti (což se shoduje s chápáním právní situace také ze strany Ústavního soudu) a nehodnotí celkovou historickou spornost této otázky mezi účastníky.
9. Ústavní soud na závěr shrnuje, že v dané věci neshledal žádné vybočení z ústavněprávních mantinelů, které by bylo výrazem svévole bez smysluplného právního odůvodnění - žádný z obecných soudů nepodal takový výklad §80 o. s. ř., který by byl nedovoleně formalistický či jinak ústavně vadný. Ústavní soud tudíž mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu