ECLI:CZ:US:2024:2.US.3321.23.1
sp. zn. II. ÚS 3321/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů G. N. B. a B. I. B., právně zastoupených JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem, sídlem U Havlíčkových sadů 1526/7, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2023 č. j. 28 Cdo 2785/2023-142, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2022 č. j. 25 Co 264/2022-107 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. dubna 2022 č. j. 47 C 203/2021-89, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1a 3 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina").
2. Skutkové okolnosti věci popsali stěžovatelé následovně. Stěžovatelé jsou od února 2012 trestně stíháni. Po několikanásobném vrácení věci soudem státnímu zástupci kvůli opakovaným formálním vadám přípravného řízení případ dodnes nebyl pravomocně rozhodnut. Aktuální obžaloba (několikátá) začala být projednávána až v roce 2023. Policejní orgán bezprostředně po zahájení trestního stíhání zajistil věc ve vlastnictví stěžovatelů - osobní automobil. Po dobu zajištění byl automobil uložen u Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a stěžovatelé nemohli vůz užívat. Stěžovatelé opakovaně žádali o vrácení automobilu kvůli překročení legitimní doby zajištění. V roce 2020 Krajský soud v Praze soud uznal, že byla překročena přípustná doba zajištění a rozhodl usnesením č. j. 11 To 30/2020-14433 o zrušení zajištění automobilu, jakož i dalších zajištěných hodnot. Automobil byl stěžovatelům předán v červnu 2020. Během více než osmi let, kdy byl automobil zajištěn, ztratil na hodnotě 161 000 Kč, což bylo prokázáno znaleckým posudkem.
3. Stěžovatelé požádali Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o poskytnutí odškodnění ve výši 161 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/19998 Sb."). Protože jim žádné odškodnění nebylo poskytnuto, stěžovatelé se obrátili na soud. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl rozsudkem ze dne 27. 4. 2022 č. j. 47 C 203/2021-89. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 10. 2022 č. j. 25 Co 264/2022-107. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 4. 4. 2023 č. j. 28 Cdo 639/2023-125, a to kvůli údajnému nevymezení právní otázky v dovolání. Toto usnesení zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23.
4. Nejvyšší soud nově odmítl dovolání stěžovatelů usnesením ze dne 4. 10. 2023 č. j. 28 Cdo 2785/2023-142 jako nepřípustné. Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkali chybnou interpretaci podmínek, za kterých má stát odpovídat za škodu vzniklou jeho postupem. Poukazovali na to, že odpovědnost státu za vznik škody předpokládá splnění tří podmínek, a to existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi, kdy dle nich, v projednávaném případě, odvolací soud nesprávně vyhodnotil naplnění těchto předpokladů. K prvnímu z předpokladů uvedli, že ačkoliv odvolací soud shledal jeho naplnění, a to v důsledku existence nesprávného úředního postupu, oni sami mají za to, že se nejednalo o nesprávný úřední postup, nýbrž o nezákonné rozhodnutí, neboť předmětné vozidlo jim bylo vráceno, aniž by bylo jakkoli účelně využito pro probíhající trestní řízení. Ohledně druhého a třetího předpokladu vzniku odpovědnosti státu za škodu stěžovatelé polemizovali se závěry a argumentací odvolacího soudu, dle kterého tyto naplněny nebyly; k tomu odkazovali na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2/21 a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci FU QUAN, s. r. o., proti České republice ze dne 17. 3. 2022 (stížnost číslo 24827/14). Stěžovatelé dále uvedli, že bez nepřiměřeně dlouhého zajištění vozidla by ke škodě nedošlo, neboť by mohli vozidlo užívat, a tím exploatovat jeho hodnotu, popřípadě vozidlo za vyšší cenu prodat. Hodnota vozidla by tedy vlivem plynoucího času přirozeně klesala, nicméně příkladmo v dovolání uvedenými způsoby by z něj měli užitek.
5. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky, zda stát odpovídá za škodu, spočívající v poklesu hodnoty věci, k níž došlo po dobu nepřiměřeně dlouhého zajištění věci pro účely dosud neskončeného trestního řízení, v němž lze shledat nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení. Řešení této otázky přijaté odvolacím soudem je konformní s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (zde odkazoval na konkrétní rozhodnutí), jež se opakovaně otázkou vzniku nároku na náhradu škody spočívající v poklesu hodnoty věci (i osobního automobilu zajištěného pro účely trestního řízení) zabývala, přičemž ta rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež byla napadena ústavní stížností, obstála i při přezkumu před Ústavním soudem.
6. Ústavní stížností napadená rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám.
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že pokud obecné soudy setrvale argumentují tím, že ke snížení hodnoty zajištěného vozu by došlo během osmi let tak jako tak, tato argumentace není přiléhavá, protože ke snížení hodnoty automobilu by sice skutečně došlo i bez zásahu státu, ovšem kdyby nedošlo k tomuto zásahu, pak by stěžovatelé mohli realizovat užitnou hodnotu vozu jeho užíváním nebo prodejem. Tím, že byli zbaveni možnosti účelně zužitkovat hodnotu vozu, přišli o užitek (majetkovou hodnotu), který odpovídá změněné hodnotě vozu, jak jim byl vrácen. Problémem tedy není samo snížení hodnoty vozu způsobené během času (které není škodou), ale odejmutí užitku způsobené zásahem státu (což už je škodou). Dále stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy odkazují na četnou dřívější judikaturu, ovšem nevypořádaly se s tím, že podle novější judikatury, konkrétně podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/21, je třeba nahradit i snížení hodnoty zajištěných věcí. Závěrem stěžovatelé požadují vyjasnit otázku, zda se v jejich případě jednalo o nezákonné rozhodnutí či o nesprávný úřední postup.
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
10. Součástí záruk řádného procesu je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Vlastní skutková zjištění a na ně navazující právní závěry, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu by měl za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže by šlo o rozpor "extrémní" neboli zpochybňující výsledek řízení [nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a sp. zn. III. ÚS 84/94]. Zárukám spravedlivého procesu by neodpovídal ani výklad podústavního práva, jenž by zjevně a neodůvodněně vybočoval ze standardů výkladu, který je v soudní praxi podáván, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali potvrzení svého právního názoru, že stát odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. též za škodu spočívající ve snížení obvyklé ceny jejich vozidla v důsledku plynutí času, jestliže toto vozidlo nemohlo být kvůli nesprávnému úřednímu postupu (podle názoru stěžovatelů, podle nezákonného rozhodnutí) používáno. Tomuto názoru ovšem obecné soudy nepřisvědčily, když vysvětlily, že uplatněný nárok nelze přiznat pro neexistenci vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a snížením hodnoty vozidla.
12. Na takto odůvodněném závěru týkajícím se nadto "toliko" výkladu podústavního práva, jenž je navíc podpořen předchozí rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz výčet rozhodnutí v napadeném usnesení dovolacího soudu), nehodlá, a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže Ústavní soud cokoliv přehodnocovat, neboť v něm neshledal nic, co by svědčilo o jeho protiústavnosti.
13. Uvádí-li stěžovatelé, že jim má být poskytnuta náhrada škody za zadržení jejich motorového vozidla právě jen s ohledem na dlouhodobost tohoto zadržení, nezbývá než zopakovat, že úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem předpokládá současné splnění tří požadavků, jimiž je nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, o kterýchžto požadavcích byli ostatně oba stěžovatelé v průběhu předchozího řízení zpraveni. Pakliže tyto předpoklady dány nebyly, což obecné soudy v nyní posuzovaném případě přesvědčivě vyložily, je délka doby zadržení předmětných věcí sama o sobě irelevantní (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 2157/21). Stěžovatelé v ústavní stížnosti odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2/21 a srovnávají jeho závěry s jimi předloženou věcí. K tomu je však třeba uvést, že citovaný nález se sice zabýval znehodnocením zajištěných věcí, nicméně jeho skutkové okolnosti se podstatně liší od nyní projednávaného případu. Předně se jednalo o skončené trestní řízení, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, a jednalo se o "zboží, které bylo v bezvýsledném trestním řízení zajištěno a ztratilo plynutím dlouhého času hodnotu, protože bylo zadrženo, nebylo s ním možno nakládat a došlo např. ke zmaření plnění závazků plynoucích ze smlouvy."
14. Ústavní soud závěrem připomíná, že sama okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Lze tak shrnout, že podstatou ústavní stížnosti proto zůstává jen polemika stěžovatelů s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není zdejší soud povolán.
15. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu