ECLI:CZ:US:2024:2.US.3346.23.1
sp. zn. II. ÚS 3346/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Fialy, zastoupeného Mgr. Janem Konečným, advokátem, sídlem Žampachova 1729/12, Brno, Černá Pole, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. července 2021 č. j. 19 C 195/2018-435, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2022 č. j. 18 Co 12/2022-505 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023 č. j. 33 Cdo 1403/2023-554, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor o nárok žalobce Ing. Jiřího Pazdery (dále jen "žalobce") na vrácení peněžitých zápůjček žalovaného Luďka Fialy (dále jen "stěžovatel"). Městský soud v Brně (dále jen "soud prvního stupně") uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci 3 350 000 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 10. 2. 2018 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci 3 350 000 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 10. 3. 2018 do zaplacení; a v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 350 000 Kč za dobu od 10. 2. 2018 do 9. 3. 2018, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před dovolacím soudem mu nebylo zasláno vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání, jakož ani dopis o přidělení senátu k rozhodnutí ve věci a přidělení spisové značky. Nesouhlasí dále se závěrem dovolacího soudu, že své námitky týkající se pravosti vidimované dohody o uznání dluhu a pravosti jeho podpisu založil na vlastní skutkové verzi. Na podporu svého tvrzení podrobně polemizuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Stěžovatel dále namítá, že soud prvního stupně a soud odvolací neprovedly některé navržené důkazy, aniž by jejich neprovedení řádně odůvodnily. Současně uvádí, že odvolací soud se nevypořádal s "plejádou jeho námitek", přičemž toto opomenutí nezhojil ani dovolací soud. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy se měly otázkou postoupení pohledávek původního věřitele Jiřího Hose (dále jen "původní věřitel") zabývat zevrubněji, zejména s ohledem na možné posouzení smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a postupitelem, společností PATHOS ENERGY a.s., jako absolutně neplatné podle §588 občanského zákoníku.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní soud předně připomíná, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Ústavní soud rovněž setrvale uvádí, že jeho úkolem není výklad podústavního práva a ani sjednocování jeho výkladu, jelikož tento úkol primárně náleží Nejvyššímu soudu (srov. zejména §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů). Ústavní intenzity by proto podobné případy mohly dosáhnout pouze tehdy, pokud by způsobem zvoleného výkladu a aplikace podústavního práva došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, tedy že by se jednalo o zcela excesivní vybočení z dikce či smyslu aplikované zákonné normy. Nic takového ovšem Ústavní v nyní projednávaném případě neshledal.
6. Uvedená obecná východiska se zřetelně projevují v přezkumu závěrů Nejvyššího soudu o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud setrvale uvádí, že dovolací řízení je mimořádným opravným prostředkem, na který není nárok - nejde o třetí stupeň obecného soudnictví. Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistenci v rozhodování ostatních orgánů obecné justice. Závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání podle judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3416/14 ze dne 9. 2. 2015 nebo sp. zn. II. ÚS 2368/16 ze dne 27. 6. 2017). V tomto směru však Ústavní soud namítaná pochybení nezjistil.
7. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí stručně, ale přitom jasně a srozumitelně uvedl, z jakých důvodů nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání. S odkazem na svou judikaturu objasnil, že i když odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru ohledně dodržení formy smlouvy o postoupení pohledávky podle §13 zákona o obchodních korporacích, pro posouzení věci je to nepodstatné, neboť relativní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky můžou namítnout výlučně účastníci této smlouvy, nikoli dlužník. Dovolání nečinila přípustným ani námitka stěžovatele týkající se postoupení pohledávek z hlediska §111 insolvenčního zákona, neboť v řízení bylo vyčerpávajícím způsobem prokázáno, že původní věřitel neměl úmysl krátit věřitele. Pokud jde o námitku stěžovatele ve vztahu k posouzení pravosti vidimované dohody o uznání dluhu a pravosti jeho podpisu na této listině, Nejvyšší soud konstatoval, že ji stěžovatel zakládá na své vlastní skutkové verzi, tj. že pravost jeho podpisu na uznávacím prohlášení nebyla v řízení prokázána a nedošlo tedy k platnému uznání dluhu. Uplatnění způsobilého dovolacího důvodu však nepředstavuje zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se vyjádřil i k dalším dovolacím námitkám stěžovatele a v podrobnostech postačí odkázat na jeho srozumitelně odůvodněné usnesení.
8. Co se týká namítaného procesního pochybení Nejvyššího soudu spočívajícího v tom, že stěžovateli nebylo zasláno vyjádření vedlejšího účastníka ke stěžovatelem podanému dovolání, Ústavní soud konstatuje, že zaslání tohoto vyjádření k replice nebylo s ohledem na zvolené právní řešení věci, kdy dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, tj. nebylo přezkoumáváno meritorně, nezbytné (srov. obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 292/20). Při zvažování, zda tímto postupem Nejvyššího soudu nedošlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení, Ústavní soud dospěl k závěru, že závěry obecných soudů o důvodnosti nároku žalobce vůči stěžovateli jak z hlediska skutkových zjištění, tak z hlediska jejich právního hodnocení po stránce ústavnosti obstojí. Ústavní soud poukazuje na to, že jiná situace by nastala, kdyby předmětné vyjádření vedlo k tomu, že by Nejvyšší soud na jeho základě dospěl k jinému právnímu hodnocení skutkového stavu či by nemožnost stěžovatele reagovat na argumenty žalobce měla vliv na výsledek sporu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1139/15). Takový případ však v dané věci nenastal a stěžovatel v ústavní stížnosti nic takového netvrdí, ani neuvádí, že by předmětné vyjádření nějakým způsobem ovlivnilo rozhodnutí Nejvyššího soudu, a pouze - s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1670/23 - konstatuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Avšak ani odkaz stěžovatele na uvedený nález není v posuzované věci přiléhavý. Věc pod sp. zn. III. ÚS 1670/23 se týkala vyjádření obsahujícího nové argumenty, které Nejvyšší soud považoval při posouzení věci za relevantní a odmítl dovolání stěžovatelky na základě stejné argumentace, kterou ve vyjádření k Nejvyššímu soudu vznesla vedlejší účastnice.
9. Ústavní soud má tedy za to, že jakkoli je třeba považovat zaslání vyjádření vedlejšího účastníka řízení stěžovateli v rámci dovolacího řízení k replice za vhodné, s ohledem na výše uvedené nelze považovat postup dovolacího soudu z hlediska procesních nedostatků v posuzovaném případě za porušení jeho práva na spravedlivý proces.
10. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Soudy obou stupňů vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu.
11. Ústavní soud tak uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu