ECLI:CZ:US:2024:2.US.3436.23.1
sp. zn. II. ÚS 3436/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Minxe, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, proti usnesení Mgr. Libora Cinka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Břeclav č. j. 123 EX 6112/10-69 ze dne 23. 12. 2022 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 60/2023-76 ze dne 4. 10. 2023, za účasti Mgr. Libora Cinka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Břeclav a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a společnosti KEŠOVKA, a.s., sídlem Tuřanka 1583/115g, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 12. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, soudní exekutor usnesením zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 9. 2010 č. j. 90 EXE 2080/2010-9 (výrok I.). Výrokem II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III. rozhodl, že oprávněná a povinná 1) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem IV. soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na další náhradu nákladů řízení.
3. Proti tomuto usnesení, konkrétně pak proti výrokům II. a IV., podal včas odvolání stěžovatel. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále jen "krajský soud") provedl podrobnou revizi spisu, přičemž v napadeném usnesení zrekapituloval, že k návrhu na nařízení exekuce a k návrhu na pověření soudního exekutora soudem byla ve věci dne 22. 9. 2010 nařízena exekuce na majetek povinných. Exekuční řízení poté probíhalo standardním způsobem a bez jakýchkoliv procesních návrhů povinných - součinnostními dotazy, soupisem movitých věcí, vydáním exekučního příkazu srážkami ze mzdy, opětovnými součinnostními dotazy, a to až do dne 29. 11. 2022, kdy byl podán návrh na zastavení a odklad exekuce nově zvoleným zástupcem povinných. V tomto okamžiku povinní podle obsahu podání dovodili, že volba rozhodce nebyla provedena transparentně a úvěrová smlouva je tedy absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Následně soudní exekutor vyzval oprávněnou k vyjádření ohledně takového návrhu. Ta v zásadě poskytla souhlas se zastavením exekuce jako takové a následně soudní exekutor vydal usnesení napadené již jen v nákladových výrocích. Poté, co exekutor přistoupil k vydání usnesení, jímž rozhodl o zastavení exekuce ve smyslu §55 odst. 4, 5 exekučního řádu [§268 odst. 1, písm. h) o. s. ř.], je podle mínění soudu pro právní posouzení věci určující, že při rozhodování o nákladech exekuce ve smyslu §89 exekučního řádu vycházel ve stručnosti z toho, že v daném případě nelze shledat jednoznačné procesní zavinění na straně některého účastníka řízení. Povinným do jisté míry také vytkl, že při uplatňování svých práv nepostupovali dostatečně koncentrovaně. Ve vztahu mezi účastníky navzájem tedy žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, a to s odkazem na nálezy Ústavního soudu, judikaturu Nejvyššího soudu a odvolacích soudů v rámci České republiky. Právo na další náhradu nákladů exekuce nepřiznal ani soudnímu exekutorovi.
4. Po přezkoumání skutkového stavu pak dospěl krajský soud k závěru, že nelze přisvědčit argumentaci stěžovatele obsažené v odvolání v tom směru, že oprávněná nemohla oprávněně vycházet z existence vykonatelného exekučního titulu v podobě rozhodčího nálezu a že by jí bylo možno důvodně vytýkat, že nerespektovala obrat v judikatuře aprobovaný rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Právní názor, že otázku platnosti, resp. neplatnosti rozhodčích doložek je nutno zkoumat i v exekučním řízení a z toho plynoucí závěr, že pokud již byla v takovém případě (nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal) exekuce nařízena, je třeba exekuci v každém jejím stadiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, převážil teprve rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Jelikož tedy oprávněná podala svůj návrh na nařízení exekuce dříve, nelze jí přičítat ani v širším výkladovém kontextu zavinění na zastavení exekuce, když ani při náležité obezřetnosti, kterou od ní bylo možné očekávat, nemohla předvídat, že v důsledku změny judikatury může dojít, resp. dojde k zastavení exekuce pro absenci vykonatelného exekučního titulu.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh řízení jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jak soudní exekutor, tak krajský soud se zabývali zaviněním pouze z hlediska neplatné rozhodčí doložky. Pro určení zavinění je však třeba vzít v potaz veškeré okolnosti případu, neboť neplatná rozhodčí doložka nebyla jediným namítaným důvodem pro zastavení exekuce. Stěžovatel ve svém návrhu na zastavení a odklad exekuce ze dne 29. 11. 2022 namítal i absolutní neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a neposouzení úvěruschopnosti, jakož i procesní vady rozhodčího řízení. Stěžovatel má za to, že pokud si soudní exekutor i odvolací soud vybrali pouze jeden z více stěžovatelem namítaných důvodů pro zastavení exekuce, u něhož lze dojít k závěru, že zavinění není ani na jedné ze stran a nezohlednili přitom další důvody, které naopak svědčí o zavinění na straně vedlejšího účastníka, ačkoliv je na tyto důvody stěžovatel upozorňoval, pak soudní exekutor i odvolací soud zasáhli do právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany v oprávněnou důvěru v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti). Ze stejných důvodů stěžovatel brojí rovněž proti výroku, jímž se soudnímu exekutorovi žádná další náhrada nákladů exekuce nepřiznává. Upozorňuje na to, že byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce 123 EX 6112/10-26 ze dne 28. 2. 2012, který nabyl právní moci dne 23. 3. 2012 a tímto byly přiznány náklady exekuce soudnímu exekutorovi ve výši 33 984 Kč. Tyto náklady jsou povinnými uhrazeny a soudní exekutor tak nepožadoval další náklady exekuce. Stěžovatel má za to, že i pokud byly náklady exekuce uloženy stěžovateli uhradit pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce, je dané bez významu, protože v případě zastavení exekuce vydané příkazy k úhradě nákladů exekuce pozbývají svých účinků a je nutné o nákladech exekuce rozhodnout znovu. Na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů jsou věcně správné či nikoli.
9. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěl-li by k závěru, že obecnými soudy učiněný výklad nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí jiný možný, ústavně konformní výklad, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu a představuje tak nepředvídatelnou interpretační libovůli a rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Řízení před Ústavním soudem je zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je kontrola dodržování ústavního pořádku. Rozhodovací činnost Ústavního soudu ani neslouží ke sjednocování judikatury obecných soudů - tyto závěry Ústavní soud konstatuje opakovaně.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradní doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by tak musely vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby mohlo být zasaženo do ústavně zaručených práv. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Není tedy oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho postavení jakožto orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel (srov. např. usnesení ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1776/16 či nález ze dne 21. 3. 2023 sp. zn. III. ÚS 2651/22).
11. Zároveň Ústavní soud při posuzování rozhodnutí orgánů veřejné moci konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z tohoto důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1294/11 ze dne 27. 5. 2011]. Ústavní soud rovněž opakovaně poukazoval na to, že pokud není možné v bagatelních věcech podat opravný prostředek, nelze se s úspěchem dovolávat rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a v odůvodnění pouze polemizovat s výkladem podústavního práva a odůvodnit ho odkazem na porušení práva na spravedlivý proces (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1573/11 ze dne 30. 8. 2011 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3732/10 ze dne 20. 1. 2011).
12. V dané věci Ústavní soud konstatuje, že z obsahu napadeného usnesení krajského soudu (jakož i z jemu předcházejícího usnesení soudního exekutora) je zjistitelné, jaké úvahy je při jejich rozhodování vedly. Byly to zejména skutkové okolnosti věci, mezi něž je třeba zahrnout jak znění původně uzavřené úvěrové smlouvy, plnění ze smlouvy, vydaný rozhodčí nález a průběh celého exekučního řízení (které trvalo více než deset let). Vzhledem ke všem okolnostem pak krajský soud dospěl k závěru, že v dané věci je spravedlivým řešením nepřiznat náklady řízení žádné ze stran. Tyto náklady pro stěžovatele, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, činí částku 15 064,50 Kč, což je v souladu s judikaturou Ústavního soudu částka bagatelního charakteru, a to i pokud je k ní připočtena částka 5 021,50 Kč za odvolací řízení. Ústavní soud tedy po posouzení všech souvislostí a s ohledem na podstatu námitek stěžovatele neshledal důvody pro kasační zásah.
13. Ústavní soud uzavírá, že v řízení nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a z toho důvodu Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu