ECLI:CZ:US:2024:2.US.3452.23.1
sp. zn. II. ÚS 3452/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou, se sídlem Kalefova 404, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2023, č. j. 101 Co 125/2023-719, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. března 2023, č. j. 26 P 373/2017-560, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel je otcem nezletilých dětí. Okresní soud v Mladé Boleslavi nejprve napadeným rozhodnutím nařídil výkon rozsudku téhož soudu ze dne 10. 8. 2021, a to uložením pokuty matce za nerealizované setkávání dětí s otcem (výrok I.). Dále zamítl návrh otce na změnu výchovy nezletilé dcery (výrok II.), i jeho návrh na zvýšení výživného matce pro nezletilého syna (výrok III.). Rovněž nevyhověl stěžovatelovu návrhu na úpravu styku nezletilé s matkou (výrok IV.). Současně změnil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2020, č. j. 101 Co 66/2020-264, v části výroku o úpravě styku nezletilého syna s matkou tak, že se styk neupravuje (výrok V.) a změnil svůj předchozí rozsudek ze dne 10. 8. 2021, č. j. 26 P 373/2017-325, v části výroku o úpravě styku nezletilé dcery s otcem tak, že setkávání bude probíhat v každém lichém týdnu v sobotu od 10.00 hodin do 17.00 hodin a v každém sudém týdnu ve středu od 15.00 hodin do 17.00 hodin s předáváním v místě bydliště stěžovatele (výrok VI.). Matce byla soudem uložena povinnost zajistit dceři psychologickou terapii nejméně po dobu tří měsíců (výrok VII.). Oběma rodičům soud uložil, aby minimálně tři měsíce docházeli na párovou terapii s cílem obnovit vzájemnou komunikaci ohledně záležitostí dětí (výrok VIII.).
3. Krajský soud v Praze posléze změnil výživné stanovené matce na syna a určil nedoplatek (výrok I.), ve zbytku rozhodnutí potvrdil. Po doplněném dokazování vzal za své závěry okresního soudu. Po celou dobu "sporů" rodičů o nezletilou dívka setrvala na přání zůstat u matky, na jednání okresního soudu v této věci přistupovala dcera k možnosti širšího styku s otcem vyloženě odmítavě s poukazem na neshody s otcem a jeho vystupování vůči ní. Dívce byla stanovena diagnóza ADHD, ve škole má individuální studijní plán a respektující přístup k autoritám. Podle soudu se rodiče nejsou schopni na vídání s dětmi rozumně domluvit. V centru psychologicko-sociálního poradenství se nepodařilo s nezletilou navázat terapeutům důvěrný vztah. Dá se ale říci, že je nezletilá odmítavá a prosazuje vlastní zájmy. Je možné, že se u ní rozvíjí duševní obtíže. V rámci odvolacího řízení provedl soud pohovor s nezletilou. Soud jí vysvětlil smysl řízení a zjistil postoj k oběma rodičům. Bylo patrné, že trpí i probíhajícím řízením. Současný stav v rodině je podle soudu vyústěním toho, jak rodiče spolu bojovali již od počátku rozpadu rodiny. Krajský soud tak s ohledem na zjištěný skutkový stav i doplněné dokazování neshledal důvody ke změně poměrů nezletilé.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituloval dosavadní průběh řízení. Stěžovatel usiluje o péči o svou třináctiletou dceru. Soudy odůvodňují svá rozhodnutí psychickým stavem dcery s důrazem na osobu stěžovatele, který by se měl stáhnout z jejího života. Naprosto přitom opomíjí, že se již od roku 2021 vídá stěžovatel s dcerou minimálně (dokonce s půlročními intervaly přerušení). S dívkou netráví již třetí Vánoce a kontakt takřka neudržují. V době, kdy stěžovatel pečoval výhradně o obě nezletilé děti, děti respektovaly osobu matky jakožto rodiče a matku ctily a navštěvovaly.
5. Soudy opírají své rozhodnutí o přání nezletilé, které ale opakovaně označují za ovlivněné. Veškerým asistenčním programům a doporučením se stěžovatel vždy podřídil. Obecně se snažil o shodu rodičů a zastává smířlivý přístup. Matka nezletilé veškeré dohody a snahy stěžovatele (i mimo činnost soudních orgánů) odmítá. Stěžovatel dává za pravdu oběma soudům, že je na místě preferovat dohodu rodičů, to však jde pouze v případě, že se druhá strana chce dohodnout a chce dohody respektovat. To se však v tomto případě neděje a výsledkem je stovka nerealizovaných setkání. Stěžovatel je přesvědčen, že péče matky je pro nezletilou a pro její rozvoj naprosto nebezpečná. I z tohoto důvodu navrhoval znalecké zkoumání nezletilé, formou doplňku již existujícího posudku.
6. Matka podle názoru stěžovatele neutěšenou situaci nejen neřeší, ale i podporuje. Veškerá vyšetření dívky i pomoc nezletilé zajišťoval a zajišťuje stěžovatel. Matka při přechodu výhradní péče o nezletilou v roce 2021 veškerou péči logopedů, oftalmologů, psychologů a vzdělávacích center ukončila s odůvodněním, že takovou péči nepotřebuje. V řízení ale vyšel najevo opak. Ústavní soud se již k obdobným případům vyjadřoval, a to například v nálezech sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167) či sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363). Zásah Ústavního soudu by tak byl opodstatněný.
III. Posouzení Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, podána osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v tomto smyslu setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
11. Úkolem Ústavního soudu tak bylo ve smyslu výše uvedeného především posoudit, zda těmito rozhodnutími obecné soudy porušily některá základní práva a svobody stěžovatele. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především upozornil, že soudy vycházejí z vysloveného přání dcery. K tomu Ústavní soud v obecné rovině podotýká, že podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; č. 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13, nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) či nález ze dne 31. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)]. Primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tedy především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna. V nyní projednávané věci přitom Ústavní soud neshledal ústavně relevantní pochybení, a to ani v kontextu stěžovatelem namítané judikatury.
12. Ústavní soud se v minulosti zabýval případy, v nichž bylo dítě již dříve svěřeno jednomu z rodičů do výlučné péče, přičemž v rámci posouzení změny výchovných poměrů se rodič, jenž měl dítě svěřeno doposud, snažil přání dítěte zmanipulovat (srov. rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, bod 58). V nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683) Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že úkolem obecných soudů je tuto manipulaci pokud možno odstínit. K tomu je ale třeba poznamenat, že roli soudů nelze v tomto smyslu přeceňovat. Obecné soudy v nyní projednávaném případě dostály úkolu směřovat rodiče ke smírnému řešení pro celou rodinu. Nezletilá se však dostává do pubertálního věku a nelze ji proti její vůli vytrhnout z rodinného prostředí, které preferuje. Nepochybně se názor pubertálního dítěte vyslovený v řízení před obecnými soudy může v budoucnu změnit. Blížící se dospělost však přináší i odpovědnost mladého člověka za následky jeho vlastního špatného rozhodnutí (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1626/22 ze dne 15. 8. 2022). Ústavní soud také z napadených rozhodnutí neshledal duševní stav nezletilé za natolik kritický, aby odůvodnil jeho kasační zásah z důvodu doplnění znaleckého zkoumání.
13. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu