ECLI:CZ:US:2024:2.US.983.23.1
sp. zn. II. ÚS 983/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Mišáka, zastoupeného Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem, sídlem Nábřeží Karla Houry 180, Sušice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016, 29 NSČR 147/2022-B-252, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2021 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016, 2 VSPH 1108/202l-B-202 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. září 2021 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-B-176, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení a Oberbank AG, sídlem Untere Donaulände 28, A4020 Linz, Rakouská republika a Insolvenční agentury v. o. s., sídlem Západní 1448/16, Karlovy Vary, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí insolvenčních soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení čl. 4, čl. 90 věty první a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud vyšel z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a veřejně přístupného insolvenčního spisu, přičemž zjistil, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zrušil schválené oddlužení stěžovatele (výrok I) a prohlásil konkurs na jeho majetek (výrok II), který bude projednáván jako nepatrný (výrok III), soud uložil insolvenčnímu správci, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení předložil soudu zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu, a to v plném rozsahu.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Shledal, že stěžovatel předložil Nejvyššímu soudu k posouzení otázky, jejichž zodpovězení bylo vyhrazeno řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí o úpadku dlužníka v předchozích fázích insolvenčního řízení. Přípustnost dovolání nezaložila ani stěžovatelem formulovaná otázka, že insolvenční soud rozhodl o zrušení oddlužení a prohlásil konkurs na jeho majetek, aniž by předtím rozhodl o návrhu na vyloučení insolvenčního správce pro podjatost, neboť se jedná o tzv. zmatečnostní vadu, která není způsobilým dovolacím důvodem. Nadto Nejvyšší soud z obsahu insolvenčního spisu zjistil, že návrh stěžovatele, aby byl jeho insolvenční správce zproštěn funkce, též pro tvrzenou podjatost, zamítl insolvenční soud již dříve usnesením ze dne 8. prosince 2020 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-B-122 a odvolací soud toto usnesení potvrdil usnesením ze dne 28. 1. 2021 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016, 4 VSPH 84/2021-B-134.
5. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na usnesení vydané v posuzované věci a na obsah insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 27 INS 13286/2016.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ústavní stížností napadá výše uvedená usnesení insolvenčních soudů. Je přesvědčen, že napadená rozhodnutí trpí tím, že insolvenční soudy postupovaly podle stěžovatele svévolně, zatížily insolvenční řízení vadami (a to do jisté míry také díky určité "nedokonalosti" insolvenčního zákona) a porušily procesní pravidla, když ignorovaly jeho návrh na vyloučení insolvenčního správce pro podjatost. Insolvenční soudy v případě rozhodnutí o zrušení oddlužení nesprávně zjistily skutkový stav a bez dalšího převzaly tvrzení insolvenčního správce, aniž by zkoumaly správnost jeho tvrzení.
7. Stěžovatel také odkazuje na špatný zdravotní stav a je přesvědčen, že nebýt insolvenčního řízení, byly by již oprávněné přihlášené pohledávky zaplaceny před několika lety, o čemž svědčí poměr hodnoty majetkové podstaty a přihlášených pohledávek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, představuje-li jejich procesní porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), veškerá judikatura Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí vydané Nejvyšším soudem či jemu přecházející rozhodnutí byla zatížena jakoukoliv vadou dosahující ústavněprávní roviny. Zejména Nejvyšší soud se s relevantními právními otázkami ústavně akceptovatelným způsobem vypořádal, když posoudil obsah insolvenčního spisu a poukázal na stěžovatelovy opakované žádosti na zproštění funkce insolvenčního správce a posouzení jeho podjatosti.
12. Ústavní soud shledal, že obsahem stěžovatelem předložené ústavní stížnosti je především nespokojenost s tím, že je proti němu insolvenční řízení vůbec vedeno. Svými námitkami tak ve skutečnosti brojí proti způsobu řešení úpadku, když došlo ke zrušení oddlužení a na jeho majetek byl prohlášen konkurz, z čehož viní insolvenčního správce. Jak správně Nejvyšší soud ve svém odůvodnění uvedl, pro posouzení těchto námitek, "bylo vyhrazeno řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí o úpadku dlužníka v předchozí fázi insolvenčního řízení" (bod 8. napadeného usnesení). Z obsahu insolvenčního spisu také vyplývá, že insolvenční soudy se již dříve zabývaly návrhy stěžovatele na zproštění funkce insolvenčního správce, kdy namítal podjatost insolvenčního správce opakovaně, pokud tedy stěžovatel netvrdí nové a relevantní skutečnosti, které by zakládaly podjatost insolvenčního správce, je možné, aby insolvenční soudy dříve provedené posouzení akceptovaly a opakovanými návrhy stěžovatele, které mají zjevně obstrukční charakter, se v podrobnostech nezabývaly.
13. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatele představuje pouhou polemiku s řádně zdůvodněnými závěry insolvenčních soudů. Námitka stěžovatele, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když bylo rozhodnuto o zrušení oddlužení, tak nemůže obstát.
14. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů namítané porušení základních práv stěžovatele nezjistil, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu