ECLI:CZ:US:2024:3.US.11.24.1
sp. zn. III. ÚS 11/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 8 Tdo 762/2023-1146, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2023 č. j. 5 To 66/2022-966 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. září 2022 č. j. 48 T 6/2022-713, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Evy S. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny základní práva (svobody) zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nad tento rámec pak stěžovatel v ústavní stížnosti ještě zdůrazňuje, že soudy v jeho věci porušily princip rovnosti stran a princip rovnosti zbraní, dostatečně neodůvodnily, proč v řízení neprovedly některé navrhované postupy (v tomto ohledu jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná). Nadto se podle stěžovatele ve věci vyskytuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Uvedeného trestného činu se zjednodušeně řečeno dopustil tím, že análně a orálně znásilnil na dámské toaletě vedlejší účastnici Evou S. (dále též "poškozená"). Tímto činem stěžovatele poškozená utrpěla lehčí fyzická poranění v podobě hematomů, bolesti ve vlasové části hlavy způsobené taháním za vlasy a bolestivosti konečníku. Dále utrpěla poruchu psychického zdraví ve formě středně těžké posttraumatické stresové poruchy, která se u ní rozvinula do té míry, že jí byl následně přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. Za uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byla stěžovateli uložena povinnost uhradit Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky vzniklou majetkovou škodu ve výši 30 469 Kč a poškozené majetkovou škodu ve výši 70 536 Kč. Stěžovateli byla též uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu v penězích ve výši 286 250 Kč, se zbytkem svého nároku na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy v penězích byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele proti všem výrokům a k odvolání poškozené toliko proti výroku, jímž byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy a odkázání poškozené se zbytkem jejího nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních (výrok I). Dále uložil obžalovanému povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu v penězích ve výši 1 877 468 Kč (výrok II). Ve zbytku zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. V odůvodnění svého rozsudku vrchní soud zejména uvedl, že řízení před krajským soudem nebylo stiženo žádnými závažnými procesními vadami, které by měly dopad na správnost skutkových zjištění krajského soudu nebo které by znamenaly porušení práva stěžovatele na obhajobu. Rovněž struktura a odůvodnění rozhodnutí krajského soudu odpovídají podle vrchního soudu požadavkům zákona. Krajský soud z jím provedených důkazů vyvodil podle vrchního soudu logické a přesvědčivě závěry, které ve svém rozhodnutí dostačujícím způsobem rozvedl. V napadeném rozhodnutí krajský soud podrobně vysvětlil, proč nenechal opětovně vyšetřit poškozenou stěžovatelem navrhovanou metodou, proč nevyslechl stěžovatelem navrhované svědky a proč považoval za zcela přesvědčivé závěry znalců, kteří v rámci řízení vypracovali hodnocení poškozené z pohledu psychiatrie a psychologie. V této souvislosti vrchní soud doplnil, že k návrhu obhajoby byly uvedené znalecké posudky hodnotící poškozenou již dvakrát doplňovány a dalších doplnění již podle vrchního soudu nebylo potřeba. Podle vrchního soudu také nebyla případná stěžovatelova odvolací argumentace spočívající v tom, že poškozená byla schopna dlouhou dobu po údajném znásilnění pracovat; výkonem práce také i v době po znásilnění plnila i své povinnosti splácet dlužnou částku podle splátkového kalendáře plynoucí jí jako dlužnici z insolvenčního řízení. Stěžovatel podle vrchního soudu v rámci své odvolací argumentace jen opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v řízení před krajským soudem, když v rámci této argumentace toliko nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, které však neodpovídá kontextu celé věci. Na druhou stranu vrchní soud dal stěžovateli za pravdu v tom, že v souladu se závěry ustálené judikatury nelze jako důkazní prostředek v soudním řízení uznat výsledky fyziodetekčního vyšetření. Bez ohledu na to je vina stěžovatele prokázána řadou jiných důkazů; mimo jiné i tím, že na kalhotkách poškozené byl zjištěn preejakulační sekret stěžovatele, který ho dostatečně ztotožňuje. Nadto poškozená mimo jiné popsala, že stěžovateli v průběhu jím páchaného jednání, kterého se na ní dopustil, spadla čepice, kterou policie následně podle instrukce poškozené skutečně našla. Soudní znalci se v rámci soudního řízení podrobně vyjádřili k tomu, že oběti znásilnění se nejprve s prožitou skutečností snaží vyrovnat samy, svému okolí nedávají nic najevo, což je běžný obranný mechanismus člověka na dopady znásilnění. Dopady prožitého traumatu se u takto poškozených osob dostaví až s určitým časovým odstupem. Proto není zarážející, že poškozená byla schopna po určitou dobu ještě pracovat mimo jiné i v místech, kde k jejímu znásilnění došlo. Pokud krajský soud přistoupil ke shora specifikovanému částečnému zrušení rozsudku krajského soudu k odvolání poškozené, učinil tak proto, že se řádně a včas přihlásila se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy a tyto svoje nároky v průběhu odvolacího řízení i na základě předloženého znaleckého posudku dostatečně specifikovala.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že posoudil všechny stěžovatelem uplatněné výhrady, nicméně dospěl k závěru, že nejsou důvodné. Takový závěr lze dovodit nejen z Nejvyšším soudem přezkoumávaných rozhodnutí soudů nižších stupňů, ale také i ze skutečností zjistitelných z příslušného soudního spisu. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné Nejvyšší soud zdůraznil, že soudy nižších stupňů pečlivě zkoumaly proces a utváření znaleckých posudků, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů i věrohodnost teoretických východisek, jimiž ve věci oslovení znalci nakonec odůvodnili své závěry. Je pravdou, že soudem oslovení znalci vyhotovili znalecký posudek na zdravotní stav poškozené již v průběhu přípravného řízení, proto však soudy zároveň zohlednily, že část dalších svědků byla vyslechnuta až později v pozdějších fázích řízení. Z toho důvodu byl znalcům zapůjčen kompletní spisový materiál a znalci i po jeho prostudování dospěli k závěru, že později učiněná zjištění na závěrech jejich posudku nic nemění. Nejvyšší soud se také v rámci svého usnesení věnoval poškození psychického zdraví oběti stěžovatelova skutku, přičemž zdůraznil její ohrožení chronickým průběhem onemocnění, které se u poškozené může vyvinout v poruchu osobnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jediným přímým důkazem jemu za vinu kladeného trestného činu byla výpověď poškozené, v níž se ovšem podle stěžovatele vyskytují značné rozpory. Stěžovatel rovněž upozorňoval na to, že pokud měl poškozenou znásilnit v kabince toalety, pak takový postup údajně není z hlediska její prostorové dispozice dost dobře možný. Údajné poškození psychického zdraví poškozené v řízení nebylo dostatečně podloženo. K doplnění znaleckého zkoumání poškozené a jejího zdravotního stavu obecné soudy nepřistoupily i proto, že závěry obsažené ve znaleckých posudcích doposud v rámci řízení vypracovaných, se od sebe nelišily. Takové východisko je ovšem nedostatečné za situace, kdy v dané věci existuje toliko jediný přímý důkaz o jeho vině. Proto je nutno věrohodnost výpovědí poškozené hodnotit nejen v kontextu dalších důkazních zjištění, ale také z pohledu věrohodnosti samotné poškozené. Obecné soudy měly nechat poškozenou opětovně vyšetřit znalcem, takový postup by ji nijak významně nemohl zatížit. Základní problém spočívá v tom, že, byť je stěžovatel stranou trestního řízení, nemůže poškozenou přimět k tomu, aby se nechala podrobit dalšímu zkoumání znalcem. Soudy nepřistoupily k dalšímu výslechu stěžovatelem navrhovaných svědků, kteří by se vyjádřili k tomu, jak poškozená byla schopna po údajném znásilnění pracovat. Soudy rovněž neprovedly místní šetření, zda stěžovatelem spáchaný skutek by bylo vůbec možné na dámských toaletách uskutečnit. Stěžovatel všechny uvedené výhrady formuluje s vědomím, že existuje silný společenský zájem na objasňování a trestání sexuální agrese. Na druhou stranu však nelze pominout legitimní zájem na tom, aby stěžovatel bezdůvodně nevykonával sedmiletý trest odnětí svobody. Obecné soudy se též měly zabývat oponenturou uplatňovanou stěžovatelem v rámci obhajoby s ohledem na to, že tento koncept své obhajoby konzultoval s odborníky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelova stížnostní argumentace - byť je na první pohled psána přesvědčivě - je ve skutečnosti založena na tom, že poněkud selektivně pomíjí některé pro věc velmi významné důkazy, které v podstatě jednoznačně prokazují, že stěžovatel poškozenou znásilnil. Stěžovatel totiž například zpochybňuje, jak mohl vůbec poškozenou znásilnit vzhledem k malým prostorovým dispozicím kabinky dámské toalety. Zde ovšem přehlíží, že na spodním prádle poškozené byl zjištěn preejakulační sekret geneticky odpovídající stěžovateli. Takto zanechaná genetická informace by mohla - jak je v napadených rozhodnutích vysvětleno - patřit eventuálně ještě stěžovatelově otci nebo stěžovatelovu synovi. Obě tyto osoby jsou však z možného spáchání trestného činu zcela vyloučeny, už proto, že sama poškozená stěžovatele spolehlivě identifikovala a ani stěžovatel v ústavní stížnosti nenaznačuje, že by snad uvedený genetický materiál mohl patřit některé z těchto dvou zmiňovaných osob. Stěžovatel se naopak tomuto zásadnímu důkazu v ústavní stížnosti nevěnuje. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by s poškozenou pohlavní styk měl, ale že by tento byl dobrovolný nebo že by se odehrál za jiných okolností. Nadto poškozená například popsala, že stěžovatel při samotném aktu ztratil čepici, kterou posléze policejní orgán na základě údajů poškozené skutečně našel. Ústavní soud tak sice nezpochybňuje stěžovatelovo východisko, že kabinka toalety může být stísněná, nicméně to zjevně s ohledem na ostatní důkazy a prokázané skutkové okolnosti spáchání činu, který je stěžovateli kladen za vinu, nevylučuje. Proto ani soudy v této souvislosti nepochybily, pokud v daném kontextu neprováděly místní šetření.
11. Neobstojí ani stěžovatelem opakovaně uplatňovaná argumentace, že k žádnému znásilnění nedošlo už proto, že poškozená žádné známky traumatu ani bezprostředně po údajném znásilnění, ani později nevykazovala. Před soudem byli slyšeni znalci, kteří předtím v rámci přípravného řízení vypracovali znalecký posudek hodnotící jak dopady prožité stresové události na poškozenou, tak věrohodnost samotné poškozené, přičemž své závěry konfrontovali i s kompletním obsahem soudního spisu, tedy včetně dokumentů, které se v něm v přípravném řízení ještě nemohly nacházet. Tito vysvětlili, že průběh reakce na znásilnění není u poškozené nikterak neobvyklý a důsledky znásilnění na oběť mohou dolehnout v plné síle až později. Proto také obecné soudy nenechaly vyslýchat stěžovatelem navrhované svědky, kteří se měli vyjádřit k tomu, že poškozená se byla po vánočním večírku schopna na místo tohoto činu vrátit a dokonce ho uklízet. Pokud v této souvislosti stěžovatel zpochybňuje psychické poškození zdraví oběti i tím, že byla vzdor jí tvrzenému znásilnění schopna po nějakou dobu pracovat a plnit své závazky plynoucí pro ni z insolvenčního řízení, k tomu již vrchní soud v ústavních stížností napadeném rozhodnutí upozornil, že v tomto ohledu stěžovatelova obhajoba není dostatečně korektní, neboť naopak plnění poškozené jako dlužnice bylo posléze realizováno z darů a sociálních dávek, poté, kdy se zdravotní stav poškozené postupně zhoršoval.
12. Za dané situace tedy nemohou obstát stěžovatelem uváděná obecná východiska týkající se omezené možnosti obviněného přimět poškozenou, aby se nechala podrobit dalšímu vyšetření. Tyto úvahy stěžovatele sice jistě v obecné rovině mohou mít význam, nicméně s ohledem na okolnosti daného případu se v nyní posuzované věci nemohou do té míry uplatnit a nemohou mít ústavněprávní relevanci. Poškození zdraví oběti stěžovatelem spáchaného znásilnění ani podle Ústavního soudu není v dané věci sporné, a proto obecné soudy nepochybily, pokud v určité fázi zajištěného důkazního materiálu jej již nenechaly znovu doplňovat. V této souvislosti je rovněž nepřípadné stěžovatelovo tvrzení, že ani další doplnění znaleckého zkoumání, ať už ve vztahu k psychickému stavu poškozené nebo k její věrohodnosti, ji nemůže zatížit. Ba naopak lze podle Ústavního soudu zcela přesvědčivě vycházet z toho, že každé další zkoumání znalcem představuje pro poškozenou zátěž, a to i když je takové doplnění prováděno odborníkem, který jistě v rámci možností šetří psychický i fyzický stav poškozené(ho).
13. Jak sám stěžovatel v jinak poměrně obecně pojaté ústavní stížnosti uvádí, existuje značný společenský zájem na potírání trestné činnosti spojené s jakoukoliv formou sexuální agrese, přičemž eventuálním pachatelům takové trestné činnosti musí být ukládán přiměřený trest. V dané souvislosti stěžovatel dokonce sám ani v ústavní stížnosti důsledně netvrdí, že by taková přiměřenost v jeho věci nebyla splněna. Ústavní soud konečně nezpochybňuje, že stěžovatel nebo jeho obhájce mohl jím vedenou obhajobu konzultovat s odborníky z oblasti psychologie a psychiatrie, nicméně takto stěžovatelem posléze vedená polemika nemohla přesvědčivě zpochybnit závěr obecných soudů, že to byla právě poškozená, kdo se stal obětí výše popsaného trestného činu, a že pachatelem takového trestného činu je stěžovatel.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu