ECLI:CZ:US:2024:3.US.1284.23.1
sp. zn. III. ÚS 1284/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem, sídlem Na Příkopě 853/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2023 č. j. 28 Cdo 204/2023-301, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2022 č. j. 11 Co 167/2022-274 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. března 2022 č. j. 26 C 154/2020-224, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Milana Černého a Hany Černé Vébrové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 101 odst. 3 Ústavy, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na určení, že je vlastníkem stavby č. p. X1, která je součástí pozemku parc. č. X2 v katastrálním území H., zapsaném na listu vlastnictví č. X3 pro katastrální území H., obec P., u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (výrok I), a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům jako žalovaným k rukám jejich právní zástupkyně náhradu nákladů řízení (výrok II). Obvodní soud se zabýval splněním podmínek stanovených v §1 odst. 1 zákona České národní rady č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). Soud ke dni účinnosti zákona (24. 5. 1991) shledal splněné první dvě podmínky uvedeného ustanovení, nebyla však splněna třetí podmínka, tj. řádný výkon práva hospodaření, když stěžovatel (jeho právní předchůdce) nevybíral od roku 1985 pachtovné, žádné jiné úkony faktického hospodaření stěžovatel netvrdil, potažmo neprokázal. Obvodní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele ohledně vydržení a mimořádného vydržení vlastnického práva k nemovitostem.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil jen tak, že změnil výši nahrazovaných nákladů řízení, jinak jej také potvrdil (výrok I), a uložil stěžovateli zaplatit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu, že stěžovateli nesvědčí věcná aktivní legitimace, když podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo k přechodu vlastnického práva státu k nemovitosti na stěžovatele pro nesplnění třetí podmínky faktického hospodaření a nedošlo ani k vydržení.
4. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání podle §237 o. s. ř. naplněny nebyly, neboť městský soud se ve svých závěrech neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Ve vztahu k nákladovému výroku rozsudku městského soudu shledal Nejvyšší soud dovolání ze zákona objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nejednotnost rozhodovací praxe městského soudu ve skutkově obdobných věcech, a to především k otázce faktického hospodaření stěžovatele s dotčenými pozemky. Tato otázka neměla být podle stěžovatele posouzena soudy jako skutková, nýbrž jako právní, zejména Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil, když se odmítl touto právní otázkou zabývat. Stěžovatel také nesouhlasí s výtkami obecných soudů týkajícími se nevybírání pachtovného k rozhodnému datu 24. 5. 1991, neboť k tomuto datu nebyl ani zapsán jako vlastník pozemků v katastru nemovitostí. Podle stěžovatele postačovalo (k naplnění podmínky fakticity hospodaření s pozemky) k přechodu vlastnického práva k pozemkům na stěžovatele podle zákona č. 172/1991 Sb. smlouvou založené delegované výlučné oprávnění vedlejších účastníků (resp. jejich právních předchůdců) s pozemky "hospodařit", stěžovatel sám jakékoliv úkony hospodaření s pozemky vykonávat nemohl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný s výjimkou dále uvedenou. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu jako celek, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu ve výši nahrazovaných nákladů řízení změnil. K rozhodování o ústavnosti změněné části rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno či změněno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Taková pochybení soudů Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
8. Ústavní soud předesílá, že již vícekrát rozhodoval ve věcech stěžovatele týkajících se splnění podmínek stanovených v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a jeho ústavní stížnosti (obsahující v podstatě shodnou argumentaci, jakou předestřel stěžovatel v nyní posuzované věci) usneseními ze dne 5. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 2049/22, ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 2762/22, ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 133/23, ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. I. ÚS 3512/22, ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 882/2023 a ze dne 18. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3586/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl, neboť výklad tohoto ustanovení obecnými soudy shledal ústavně souladný. Ústavní soud se v uvedených rozhodnutích zabýval námitkou, že otázka, zda mohl stěžovatel fakticky hospodařit s pozemky prostřednictvím právních předchůdců vedlejšího účastníka, je otázkou právní, nikoli skutkovou. Ústavní soud neshledal neústavní posouzení odlišení skutkových a právních otázek Nejvyšším soudem a dodal, že stěžovatel se touto polemikou patrně snaží překlenout skutečnost, že pro něj nepříznivá skutková zjištění naplnila hypotézu rozhodné právní normy, jejíž Ústavním soudem i Nejvyšším soudem zastávaný výklad je pro stěžovatele nepříznivý, neboť vyžaduje faktické hospodaření s věcí pro platný přechod vlastnického práva ze státu na obec (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3586/22, v němž se Ústavní soud taktéž zabýval námitkou stěžovatele týkající se nevybírání pachtovného a jeho významu pro posouzení věci a dovodil, že šlo o pomocné kritérium, které spolu s ostatními skutkovými zjištěními vedlo k závěru, že stěžovatel na pozemcích řádně nehospodařil). Ústavní soud ve shora uvedených usneseních neměl za rozhodný ani odkaz stěžovatele na jiná řízení před městským soudem. Ústavní soud uvedl, že nejednotnost rozhodovací praxe odvolacího soudu je jevem nežádoucím, vyslovování závazných stanovisek k otázkám podústavního práva však není úlohou Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3512/23 nebo II. ÚS 882/23).
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil. Tak je tomu i v nyní posuzované věci, kdy Ústavní soud nemá důvod se odchýlit od svých závěrů obsažených ve shora uvedených usneseních přijatých ve skutkově a právně obdobných věcech.
10. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, ve kterém byl změněn nákladový výrok rozsudku okresního soudu, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2024
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu