ECLI:CZ:US:2024:3.US.1410.23.1
sp. zn. III. ÚS 1410/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Špačka - TEPELNÉ IZOLACE, zastoupeného Mgr. Pavlem Klegou, advokátem, sídlem U Staré elektrárny 291/11, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 307/2021-43 ze dne 23. března 2023 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 126/2021-26 ze dne 26. října 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Energetického regulačního úřadu, sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhal přezkoumání rozhodnutí, kterým Rada Energetického regulačního úřadu zamítla jeho rozklad a potvrdila rozhodnutí ze dne 13. 1. 2021, jímž vedlejší účastník zamítl návrh stěžovatele, aby (stručně řečeno) uložil společnosti ČEZ Prodej, a.s., plnit povinnosti plynoucí ze Smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny ze sítí VVN a VN ze dne 20. 12. 2005 (dále jen "smlouva"). S odkazem na §46 odst. 2 soudního řádu správního krajský soud stěžovatelovu žalobu napadeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Krajský soud uvedl, že vedlejší účastník rozhodoval ve sporu dvou podnikatelů, tedy v občanskoprávní věci, ve které jsou zásadně oprávněny rozhodovat soudy v občanském soudním řízení. Namísto nich může rozhodovat vedlejší účastník pouze za podmínek stanovených v §17 odst. 7 písm. e) bodě 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud stěžovatele současně poučil, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení o odmítnutí žaloby může podat žalobu k místně příslušnému okresnímu soudu.
3. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s důvody krajského soudu pro odmítnutí žaloby a napadeným rozsudkem stěžovatelovu kasační stížnost zamítl. K převzatým právním závěrům krajského soudu navíc dodal, že rozhodujícím kritériem pro rozlišení veřejnoprávního a soukromoprávního vztahu je metoda úpravy, tedy zda se jedná o vztahy postavené na rovnosti zúčastněných subjektů nebo o vztahy vrchnostenského charakteru. I s odkazem na ustálenou judikaturu zdůraznil, že spory o dodávky elektřiny a její distribuci jsou soukromoprávní povahy a ochrana soukromých práv je poskytována v občanském soudním řízení.
II. Obsah ústavní stížnosti
4. Stěžovatel předně namítá, že oba soudy chybně charakterizovaly smlouvu jako čistě soukromoprávní. Uvádí, že jeho energetické zařízení je na distribuční soustavu napojeno tzv. smyčkou a tvoří její zcela neoddělitelnou součást, a to na rozdíl od běžných odběrných míst, která jsou napojena tzv. přípojkou, již lze od distribuční sítě běžně odpojit. Stěžovatel je tak povinen se řídit jak uzavřenou smlouvou, tak i ustanoveními energetického zákona, pravidly provozování distribuční soustavy a podmínkami distribuce elektřiny vydanými příslušným provozovatelem distribuční soustavy, aby byl chráněn veřejný zájem na bezpečnosti a plynulosti provozu distribuční sítě. Ze skutečnosti, že se stěžovatel zavázal dodržovat povinnosti týkající se provozu a distribuce elektrické sítě, která je provozována ve veřejném zájmu, vyvozuje stěžovatel veřejnoprávní charakter smlouvy ve smyslu §159 správního řádu a existenci veřejných subjektivních práv a povinností.
5. Stěžovatel tvrdí, že byl chybně odkázán na podání žaloby v občanském soudním řízení, neboť v takovém řízení soudy nemohou přezkoumávat činnost a závěry samotného správního orgánu (vedlejšího účastníka). Stěžovatel namítá, že jeho požadavek na plnění ze smlouvy nelze posuzovat pouze z hlediska obecných občanskoprávních norem upravujících závazkové právo, ale i z pohledu veřejných zájmů.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Těmto požadavkům přitom krajský soud i Nejvyšší správní soud dostály.
8. Problematikou vztahu správního soudnictví a občanského soudního řízení se zabýval Ústavní soud mimo jiné v usnesení sp. zn. II. ÚS 1611/19 ze dne 30. 3. 2020, kterým odmítl ústavní stížnost obchodní společnosti, jejímž jednatelem je stěžovatel. S odkazem na nález Pl. ÚS 33/18 ze dne 10. 12. 2019 (N 205/97 SbNU 195) Ústavní soud konstatoval, že by bylo překračováním jeho kompetencí, pokud by si osvojoval právo rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem správních řízení. Nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů, která může být nezřetelná, je věcí obecné justice, nikoliv otázkou základních práv.
9. Stejně jako ve věci řešené pod sp. zn. II. ÚS 1611/19 se i v nyní posuzované věci krajský soud a Nejvyšší správní soud zabývaly otázkou, jakou povahu má spor o distribuci elektřiny a o platnost smlouvy. Obě napadená rozhodnutí obsahují přesvědčivá a řádně odůvodněná vysvětlení, proč se jedná o spor mezi dvěma podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti, tedy o spor soukromoprávní. Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti namítá veřejnoprávní povahu smlouvy, oba soudy srozumitelně a ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu konstatovaly, že smlouva charakter veřejnoprávní povahy nemá. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že se stěžovatel zavázal k dodržování povinností týkajících se provozu a distribuce elektrické sítě, stanovených veřejnoprávním předpisem. Předmětem rozhodování vedlejšího účastníka byla otázka trvání či netrvání smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku, tedy otázka soukromoprávní povahy. Rozhodnutí vedlejšího účastníka je proto rozhodnutím, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci (§17 odst. 7 energetického zákona).
10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)]. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
11. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže stěžovateli přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu