ECLI:CZ:US:2024:3.US.189.24.1
sp. zn. III. ÚS 189/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, se sídlem Telečská 1720/7, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2023 č. j. 9 To 364/2023-64 a proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. září 2023 č. j. 33 Nt 410/2023-30, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení článku 2 odst. 3 Ústavy, článku 2 odst. 2, článku 7 odst. 2, článku 8 odst. 2 a 5, článku 10 odst. 2 a 3, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 1 a 2 a článku 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 3, článku 5 odst. 1, 3, 4, článku 6 odst. 1, 2 a 3, článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současné žádá, aby jeho ústavní stížnost byla projednána přednostně.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit (zkráceně řečeno) tím, že měl od března 2022 v úmyslu se neoprávněně obohatit a svým závazkům nedostát, nabízet na různých internetových portálech k prodeji zejména zlaté slitky různých hmotností, se zájemci o koupi poté buď formálně uzavírat písemné smlouvy anebo ještě před uzavřením písemné smlouvy fakticky akceptovat jejich objednávky a poté vždy jednotlivé zájemce instruovat, aby mu na účet právnické osoby X, který sám ovládal, zaslali nejméně 70 % sjednané kupní ceny, ale nabízeným zbožím vůbec nedisponoval a ani neměl v úmyslu jej jednotlivým objednavatelům, tedy poškozeným, dodat, získané peníze si měl ponechat pro svou osobní potřebu a s poškozenými následně přerušit kontakty.
3. V souvislosti s uvedeným trestním stíháním byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 6. 2023 č. j. 33 Nt 219/2023-24, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu.
4. Napadeným usnesením ze dne 20. 9. 2023 č. j. 33 Nt 410/2023-30 rozhodl Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") tak, že podle §72 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu stěžovatele i nadále ponechal ve vazbě. Písemný slib stěžovatele daný podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu okresní soud nepřijal a rozhodl rovněž o tom, že se vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
5. O stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 10. 2023 č. j. 9 To 364/2023-64 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel se domnívá, že se krajský soud v napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal s námitkami, které uváděl ve své stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu o jeho ponechání ve vazbě. Krajský soud podle stěžovatele zcela rezignoval na svou povinnost řádně své rozhodnutí odůvodnit, když pouze velmi stručně shrnul argumenty obžaloby a soudu prvního stupně a bez dalšího dokazování či jakéhokoliv předestření vlastních úvah přisvědčil všem argumentům okresního soudu.
7. Stěžovatel zejména nesouhlasí se závěry obecných soudů, podle nichž byly naplněny podmínky vazby útěkové podle §67 písm. a) trestního řádu a vazby předstižné podle §67 písm. c) trestního řádu. K první z uvedených stěžovatel uvádí, že má veškeré zázemí v P., kde žije se svou manželkou a dvěma dětmi, zároveň je tak nablízku své ovdovělé matce. I když cestoval v zahraničí, do České republiky se vždy vrátil, neskrýval se, s orgány činným v trestním řízení vždy spolupracoval. Odmítá tvrzení soudu, že byl pro policii nedosažitelný. Skutečnost, že stěžovatel ovládá několik cizích jazyků, mu podle něj nemůže být přičítána k tíži. Podle stěžovatele je navíc ústavně nekonformní, aby obecné soudy bez dalšího argumentovaly hrozbou vysokého trestu. K otázce naplnění podmínek vazby předstižné pak stěžovatel zdůrazňuje, že soudy měly ve svých úvahách zohlednit takové aspekty jako osobní postoj obviněného, jeho sklony, návyky, aktuální zdravotní stav, rodinné zázemí a prostředí, v němž se obviněný pohybuje. Stěžovatel dále poukazuje na "podobné" kauzy, kdy jsou obvinění stíháni na svobodě, přičemž se domnívá, že by soudy měly dodržovat princip legitimního očekávání a rozhodovat v podobných případech stejně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
9. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
10. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení ze dne 18. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 2663/23, usnesení ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19).
11. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. článek 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. usnesení ze dne 7. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 3107/23). Na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny a z principu demokratického právního státu podle článku 1 odst. 1 Ústavy (viz nález ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 2498/23).
12. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy měly na zřeteli shora uvedené požadavky, jež ústavní předpisy kladou na rozhodování ve vazebních věcech, přičemž zcela logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč dospěly k závěru o naplnění podmínek §67 písm. a) a c) trestního řádu.
13. Okresní soud zdůvodnil vazbu útěkovou [§67 písm. a) trestního řádu] nejen hrozbou vysokého trestu nepodmíněného odnětí svobody, ale také skutečností, že stěžovatel se nezdržuje na místě trvalého bydliště, pro policii byl nedosažitelný, cestoval aktivně po různých zemích a je zjevně způsobilý žít v cizině. S přihlédnutím k tomu, že se orgánům činným v trestním řízení dosud nepodařilo zjistit, kde jsou výnosy z trestné činnosti, jakož i s ohledem na postoj stěžovatele, dospěl okresní soud k tomu, že je dána důvodná obava, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul hrozícímu vysokému trestu. Soud druhého stupně se s uvedenými závěry ztotožnil, přičemž pouze nad rámec uvedeného pouze zdůraznil, že stěžovatel ovládá několik cizích jazyků a opakovaně se pohyboval v zahraničí, a to i mimo Schengenský prostor. K vazbě předstižné [§67 písm. c) trestního řádu] okresní soud poukázal na dlouhodobost a rozsáhlost (desítky poškozených) stíhané trestné činnosti, jakož i na skutečnost, že stěžovatel v trestné činnosti pokračoval i poté, co byly podány úspěšné žaloby na vrácení dlužných částek, které jsou považovány za škodu v předmětném trestním řízení. Okresní soud rovněž poukázal na to, že je stěžovatel zadlužený, bez reálného příjmu. Krajský soud se rovněž s těmito úvahami ztotožnil a potvrdil závěr okresního soudu ohledně existence důvodné obavy z toho, že by stěžovatel mohl trestnou činnost opakovat. Obecné soudy pak rovněž náležitě vysvětlily, z jakých důvodů podle nich nelze vazbu nahradit žádným jiným opatřením, tj. proč nebyl přijat písemný slib obviněného a proč nemohla být vazba nahrazena dohledem probačního úředníka.
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a nevykazují znaky svévole. Pakliže stěžovatel tvrdí, že stížnostní soud se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami, Ústavní soud tomuto tvrzení nepřisvědčil. Ústavní soud se již mnohokrát vyjadřoval k požadavkům, které musí naplnit odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž konstatoval, že obecné soudy se musí v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, které mají vztah k projednávané věci, a to způsobem, který odpovídá závažnosti těchto námitek [srov. např. nález ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45), bod 11; nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nález ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3624/13 (N 212/75 SbNU 379)]. Tato povinnost však neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení; v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení [srov. např. nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1895/14 (N 52/76 SbNU 717)]. Přitom je třeba přihlédnout i k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, který za určitých okolností může připouštět i implicitní vypořádání se s námitkou [srov. např. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723), usnesení ze dne 26. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 1473/22]. Tento přístup odpovídá i ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek velkého senátu práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26.; rozsudek ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49.; rozsudek ze dne 18. 12. 2007 ve věci Marini proti Albánii, stížnost č. 3738/02, bod 105; a další).
15. Ústavní soud má za to, že obecné soudy v projednávaném případě shora uvedeným požadavkům na řádné odůvodnění svých rozhodnutí dostály, když zcela dostatečně vysvětlily, na základě jakých skutečností rozhodly o ponechání stěžovatele ve vazbě, přičemž se podrobně věnovaly otázce naplnění vazebních důvodů. Pokud se v projednávaném případě stížnostní soud ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně a ve vztahu ke konkrétním námitkám odkázal na obsah jeho rozhodnutí, nepovažuje Ústavní soud tento postup za rozporný se zárukami spravedlivého procesu. Důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí pak nemůže být ani stěžovatelem poukazovaná skutečnost, že v obdobných kauzách jsou obvinění stíhaní na svobodě, neboť při rozhodování o vazbě soudy posuzují konkrétní okolnosti každé jednotlivé věci, a obecný odkaz stěžovatele na "podobné" případy tedy nelze považovat za relevantní.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Žádosti stěžovatele o přednostní projednání věci Ústavní soud fakticky vyhověl, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu