ECLI:CZ:US:2024:3.US.1927.23.1
sp. zn. III. ÚS 1927/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Veroniky Svobodové, zastoupené Mgr. Janem Tejkalem, advokátem, se sídlem Helfertova 2040/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2023, č. j. 23 Cdo 1188/2022-379, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) PhDr. Martina Mahlera, 2) PhDr. Barbory Mahlerové a 3) obce Ústí, se sídlem Ústí 88, Větrný Jeníkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu předcházel letitý spor o určení vlastnictví. Vedlejší účastnice 3) prodala pozemek par. č. X v katastrálním území Ústí u Humpolce (dále jen "pozemek") vedlejším účastníkům 1) a 2), ačkoli se o koupi pozemku ucházela též stěžovatelka. Stěžovatelka se poté v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že vlastníkem pozemku je vedlejší účastnice 3), resp. že kupní smlouva uzavřená mezi vedlejší účastnicí 3) a vedlejšími účastníky 1) a 2) je absolutně neplatná.
3. Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 1. 2016, č. j. 9 C 310/2013-118, určovací žalobu stěžovatelky zamítl.
4. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 54 Co 360/2016-153, rozsudek okresního soudu potvrdil.
5. K dovolání stěžovatelky zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 3890/2017-173, rozsudek okresního i krajského soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Okresní soud doplnil skutková zjištění v intencích požadavků Nejvyššího soudu a rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 9 C 310/2013-237, určovací žalobu stěžovatelky opětovně zamítl.
7. Krajský soud k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 72 Co 357/2019-282, rozsudek okresního soudu potvrdil. Okresní ani krajský soud neshledaly v žádné fázi procesu převodu pozemku okolnosti svědčící o netransparentnosti nakládání s obecním majetkem, který by měl vést k neplatnosti následně uzavřené kupní smlouvy mezi vedlejšími účastníky 1) a 2) a vedlejší účastnicí 3). Zdůvodnily, že jejich závěry jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1167/11 (N 123/65 SbNU 597).
8. Na základě dovolání stěžovatelky změnil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, č. j. 24 Cdo 1198/2020-309, rozsudek krajského soudu tak, že se rozsudek okresního soudu ze dne 13. 6. 2019, č. j. 9 C 310/2013-237, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že vedlejší účastnice 3) je vlastnicí pozemku, mění tak, že se určuje, že vedlejší účastnice 3) je vlastnicí pozemku. Ve věci nákladů řízení věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že okolnosti rozhodování zastupitelstva vedlejší účastnice 3) o prodeji pozemku byly netransparentní, dovodil proto nezákonnost postupu vedlejší účastnice 3) a v důsledku toho rovněž absolutní neplatnost kupní smlouvy k pozemku.
9. Vedlejší účastníci 1) a 2), jakož i vedlejší účastnice 3) následně podali proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1198/2020-309 ústavní stížnosti. Ústavní soud spojil obě ústavní stížnosti ke společnému řízení a nálezem ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2765/20, stížnostem vyhověl a rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. Ústavní soud vyšel mj. z toho, že o zákonnosti postupu zastupitelstva vedlejší účastnice 3) rozhodovaly již správní soudy. Žalobu ministerstva vnitra (podanou z podnětu stěžovatelky) domáhající se zrušení usnesení zastupitelstva vedlejší účastnice 3) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 62 A 94/2013-84, zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 4 As 223/2015-43. Oba soudy dospěly k závěru, že postup vedlejší účastnice 3), resp. jejího zastupitelstva při prodeji pozemku byl zákonný. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování vyplývající z článku 1 odst. 1 Ústavy a právo na spravedlivý proces, dále bylo porušeno právo vedlejší účastnice 3) na samosprávu a právo vedlejších účastníků 1) a 2) na ochranu vlastnictví.
10. Nejvyšší soud po kasačním nálezu Ústavního soudu posuzoval opětovně dovolání stěžovatelky a ústavní stížností napadeným usnesením její dovolání odmítl. Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, přičemž při posouzení přípustnosti dovolání zohlednil závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2765/20.
II.
Argumentace stěžovatelky
11. Stěžovatelka tvrdí porušení práva na soudní ochranu a vlastnického práva. Napadeným usnesením bylo porušeno její právo na "meritorní projednání věci". Právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny nelze podle stěžovatelky "vyčerpat pouhým předložením věci soudu, ale musí zahrnout i oprávněné očekávání toho, že bude o předložené věci skutečně rozhodnuto".
12. Rozhodnutí v civilním řízení předurčilo rozhodnutí ve správním soudnictví, v němž však stěžovatelka nebyla účastnicí a nesvědčila jí tedy práva vyplývající z postavení účastníka. Nelze rozumně tvrdit, že rozhodnutí dovolacího soudu o její žalobě vyplývá z věcného a důkladného posouzení veškerých argumentů, námitek a důkazů, které stěžovatelka v řízení uplatnila ve svůj prospěch.
13. Dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, ačkoli o stejném dovolání již Nejvyšší soud rozhodoval v předchozí fázi řízení, meritorně jej posoudil a vyhověl mu. Napadené usnesení je překvapivé, porušuje princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Soudy musí ve stejných věcech rozhodovat shodně.
14. Právu stěžovatelky na přístup k dovolacímu soudu bylo vyhověno toliko z hlediska formálního, avšak již nikoli obsahového. Podané dovolání bylo "fakticky neúčinné". Nejvyšší soud nevyhověl požadavkům na úplnou jurisdikci a vycházel ze závěrů učiněných v jiném řízení (správním soudnictví), v němž nebyla stěžovatelce dána žádná možnost předkládat vlastní argumentaci. Stejnou vadou jsou zatížena rozhodnutí okresního a krajského soudu, neboť soudy neměly možnost se materiálně vypořádat s veškerými stěžovatelčinými argumenty, námitkami a důkazy.
15. Dále stěžovatelka namítá porušení zásady rovnosti a kontradiktornosti řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), neboť na rozdíl od obce [vedlejší účastnice 3)], která byla účastnicí řízení ve správním soudnictví, nebyla stěžovatelce dána možnost předložit veškeré důkazy s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu. Nelze mít tedy za to, že by stěžovatelka a obec měly v řízení před civilními soudy rovné postavení. V důsledku toho došlo též k porušení práv stěžovatelky dle čl. 38 odst. 2 Listiny, konkrétně práva být osobně přítomna projednání její věci a zejména práva vyjádřit se k ní. Jelikož stěžovatelka nebyla účastnicí soudního řízení správního, nebyla vyrozumívána o postupu tohoto řízení, tudíž v důsledku nemohla být ani osobně přítomná projednávání. Dovolací soud v napadeném usnesení rozhodl prakticky zcela na základě výsledku soudního řízení správního, ve kterém ovšem stěžovatelce nenáležela práva účastníka soudního řízení.
16. V důsledku tvrzeného porušení ústavních procesních práv došlo dle stěžovatelky k porušení práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 Listiny, konkrétně práva na legitimní očekávání nabytí předmětného pozemku do vlastnictví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné, avšak předtím se její věcí opětovně meritorně zabývaly jak soud prvého stupně, tak i odvolací soud. Právo na přístup k soudu nezahrnuje ústavní nárok na meritorní projednání každé věci i dovolacím soudem. V opačném případě by vůbec nebylo možné dovolání z důvodu nepřípustnosti odmítnout. Podstatné jsou důvody, pro které k odmítnutí dovolání dochází, nikoli sama skutečnost, že dovolání bylo odmítnuto.
19. Ústavní soud se tedy primárně zabýval tím, zda bylo možno dovolání stěžovatelky odmítnout pro nepřípustnost, ačkoli shodnému dovolání v předchozí fázi řízení Nejvyšší soud vyhověl. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že při posuzování přístupu k dovolacímu soudu je nutno rozlišovat mezi odmítnutím dovolání pro vady a odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Rozhodování o přípustnosti dovolání bývá v rozhodovací praxi Ústavního soudu označováno též jako kvazimeritorní (např. usnesení ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3019/17, bod 24). Zatímco při odmítnutí dovolání pro vady je znemožněn jak přístup k Nejvyššímu soudu, tak následně též možnost napadat předchozí soudní rozhodnutí v řízení před Ústavním soudem pro řádné nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy, při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost se soud argumenty stěžovatele zabývá a reaguje na ně, byť jen z pohledu posouzení přípustnosti dovolání [srov. k tomu stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Kvazimeritorní posouzení věci, byť ústící v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, neporušuje právo na přístup k soudu v případě, že Nejvyšší soud na argumenty dovolatelů dostatečně a korektně reaguje. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména plyne, že odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující pouze obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ [srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)].
20. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyložil dostatečně, proč je dovolání za daného právního stavu již nepřípustné, a to právě s odkazem na v mezidobí přijatý nález Ústavního soudu v totožné věci. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (str. 8 a 9) je srozumitelně uvedeno, že stěžovatelka spatřovala přípustnost dovolání v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2018, kterým byla v dané věci Nejvyšším soudem v předchozí fázi zrušena rozhodnutí obecných soudů s pokynem, aby posoudily, zda rozhodování zastupitelstva o prodeji pozemku bylo transparentní a tudíž zákonné. Tento závěr Nejvyššího soudu však byl překonán následně vydaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2765/20, podle něhož ve výše uvedených otázkách byl soud v řízení o určovací žalobě vázán pravomocnými výroky soudů ve správním soudnictví, které sporné otázky již závazně posoudily. Stěžovatelce tedy lze přisvědčit, že Nejvyšší soud posuzoval obsahově stejné dovolání, v důsledku kasačního zásahu Ústavního soudu se však změnila právní situace, ve které Nejvyšší soud dovolání posuzoval.
21. Při předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo důvodem přípustnosti dovolání tvrzené nerespektování předchozího rozhodnutí dovolacího soudu, tj. z pohledu zákonem předvídaných důvodů přípustnosti dovolání šlo o tvrzené odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že přípustnost dovolání může zakládat nejen argumentace dovolatele judikaturou samotného Nejvyššího soudu, ale též judikaturou Ústavního soudu. Přípustnost dovolání tak může zakládat též tvrzené odchýlení se od rozhodovací praxe Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17 (N 97/85 SbNU 619)]. Rozhodnutím Ústavního soudu lze ovšem argumentovat nejen z pohledu tvrzeného nenásledování jeho judikatury (při shledání přípustnosti dovolání), ale též z pohledu jejího respektování (při shledání nepřípustnosti dovolání). Jinak řečeno, rozhodnutím Ústavního soudu lze argumentovat též pro zdůvodnění závěru, že dovolání přípustné není, neboť se napadené rozhodnutí odvolacího soudu od rozhodovací praxe Ústavního soudu neodchyluje, jako právě v nyní posuzovaném případě. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je tato argumentace zřejmá, tudíž Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího soudu, resp. v odůvodnění napadeného usnesení pochybení. Opět je nutno zdůraznit, že dovolání nebylo odmítnuto z důvodu, že by trpělo vadami, ale z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s v mezidobí přijatým nálezem Ústavního soudu v téže věci.
22. Stěžovatelka spatřovala porušení svých práv v tom, že Nejvyšší soud vycházel ze závěrů učiněných v řízení ve správním soudnictví, v němž nebyla stěžovatelce dána žádná možnost předkládat vlastní argumentaci. To označovala za porušení povinnosti soudu rozhodovat v plné jurisdikci. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí závěr o nepřípustnosti dovolání odůvodnil odkazem na přijatý nález Ústavního soudu, jímž je Nejvyšší soud vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy), nikoli na výsledky řízení ve správním soudnictví.
23. Pokud stěžovatelka namítá, že dovolací soud neposoudil věcně a důkladně její veškeré argumenty, námitky a důkazy, které uplatnila ve svůj prospěch, jde o přirozený důsledek odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Jak je shora uvedeno, neexistuje automatický ústavní nárok na meritorní přezkum dovolání a stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost ústavně souladně (viz body 19-21 tohoto rozhodnutí).
24. Stěžovatelce nelze ani přisvědčit, že by došlo k porušení jejích ústavních procesních práv zaručených čl. 37 odst. 3, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny. V rámci civilního řízení stěžovatelka mohla vznést (a také vznesla) veškeré argumenty svědčící v její prospěch, mohla navrhovat důkazy, skutkově i právně argumentovat, vyjadřovat se k tvrzení ostatních účastníků řízení, resp. ke všem provedeným důkazům, přičemž soudy se všemi jejími námitkami věcně zabývaly, a to (v důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu) opakovaně. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo vydáno v roce 2015, až následně probíhala řízení před soudy v civilním řízení. Soud prvního stupně i odvolací soud na závěry správních soudů odkazovaly a stěžovatelka měla v řízení o určovací žalobě opakovaně možnost navrhovat, jaké další skutečnosti nad rámec posuzovaných ve správním soudnicí je nutno v civilním řízení zohlednit. Obecné soudy doplnily dokazování jak zápisem ze zasedání zastupitelstva vedlejší účastnice 3), napadeným usnesením č. 3 ze zastupitelstva, tak např. výslechem zastupitelů vedlejší účastnice 3) k okolnostem prodeje předmětného pozemku. Všechny tyto důkazy soudy řádně a srozumitelně vyhodnotily (body 17 - 26 odůvodnění rozsudku krajského soudu ze dne 12. 12. 2019, body 9 - 24 odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 13. 6. 2019). Pokud nebyly nějaké důkazy provedeny, soud to dostatečně odůvodnil (srov. bod 26 odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 13. 6. 2019). Žádná procesní pochybení nelze v postupu soudů spatřovat, přičemž ani z ústavní stížnosti není zřejmé, která konkrétní tvrzení či které konkrétní důkazy nalézací či odvolací soud při rozhodování pominuly.
25. Část námitek stěžovatelky, kterými stěžovatelka fakticky zpochybňuje povinnost civilních soudů respektovat závěry správních soudů ohledně posouzení zákonnosti postupu obce při prodeji majetku, již vyřešil Ústavní soud v předchozím kasačním nálezu. Ústavní soud proto nyní pouze opakuje podstatný závěr nálezu sp. zn. II. ÚS 2765/20, podle něhož "rozhodne-li civilní soud o předběžné otázce jinak (opačně), než jak to dříve ve výroku pravomocného rozsudku učinil soud správní, porušuje svým rozhodnutím závisejícím na posouzení dané předběžné otázky princip předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků, a tím i jejich ústavně chráněné právo na spravedlivý proces. Pokud je v důsledku tohoto protiústavního rozhodnutí civilního soudu zneplatněno autonomní nakládání s majetkem obce, které správní soud dříve označil za zákonné a nikoliv pochybné, a tedy zasluhující soudní ochranu, představuje takový postup zároveň i porušení ústavně zaručeného práva dané obce na samosprávu a porušení základního práva na ochranu vlastnictví toho, jemuž se obec legálně a legitimně rozhodla určitý majetek prodat a jehož vlastnictví k tomuto majetku bylo protiústavním rozhodnutím civilního soudu popřeno" (bod 31).
26. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatelka byla vedlejší účastnicí řízení vedeným pod sp. zn. II. ÚS 2765/20 a svou argumentaci Ústavnímu soudu ostatně též předestřela (srov. též bod 12 nálezu sp. zn. II. ÚS 2765/20). Ústavní soud však její argumentaci, na níž je založena i nyní projednávaná ústavní stížnost, nepřisvědčil, naopak shledal porušení ústavních práv vedlejších účastníků 1), 2) a 3) [v předchozím řízení stěžovatelů]. Ústavní soud dovodil, že Nejvyšší soud nemohl v předchozím kasačním rozhodnutí dospět k závěru, že usnesení vedlejší účastnice 3) je nezákonné, resp. že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná (srov. bod 32 nálezu), a proto rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. Nejvyššímu soudu proto nelze nyní vytýkat neústavnost napadeného usnesení, neboť v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy respektoval závazný právní názor Ústavního soudu, navíc vydaný v téže věci.
27. Napadeným usnesením nemohlo dojít ani k porušení práva stěžovatelky na ochranu majetku, neboť stěžovatelka nedisponovala žádným majetkem ve smyslu čl. 11 Listiny, do něhož by mohlo být napadeným usnesením vůbec zasaženo. Stěžovatelka nebyla vlastníkem pozemku, ani jí nesvědčilo legitimní očekávání zmnožení její majetkové sféry v podobě dostatečně určité pohledávky. Stěžovatelka se ostatně v civilním řízení domáhala určovací žalobou nikoli toho, že je sama vlastníkem předmětného pozemku, nýbrž toho, že vlastníkem zůstala vedlejší účastnice 3) pro neplatnost kupní smlouvy mezi vedlejší účastnicí 3) a vedlejšími účastníky 1) a 2). Nelze proto dovozovat, že by v případě úspěchu stěžovatelky v řízení před obecnými soudy došlo bez dalšího k nabytí pozemku stěžovatelkou, tj. k automatickému uzavření kupní smlouvy mezi vedlejší účastnicí 3) a stěžovatelkou. Takovým nárokem stěžovatelka nedisponovala.
28. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu