ECLI:CZ:US:2024:3.US.238.24.1
sp. zn. III. ÚS 238/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Kasala, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, č. j. 21 Cdo 1131/2023-251, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 62 Co 210/2022-221, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Olympus Czech Group, s. r. o., člen koncernu, sídlem Evropská 176, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl u žalované společnosti Olympus Czech Group, s. r. o. zaměstnán na pracovní pozici vedoucí divize endoskopů, a to na základě manažerské smlouvy ze dne 2. 1. 2001. Dne 4. 2. 2019 obdržel od žalované výpověď z pracovního poměru z důvodu organizačních změn podle §52 písm. c) zákoníku práce (snížení stavu pracovních míst). Stěžovatel považoval tuto výpověď za neplatnou a žalobou se proto domáhal určení její neplatnosti.
2. Tuto žalobu zamítl Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 14 C 152/2019-163, který k následnému odvolání stěžovatele potvrdil v záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze ("městský soud"). Dovolání stěžovatele odmítl taktéž nyní napadeným usnesením Nejvyšší soud.
3. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva, zaručená čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podstata jím uplatněné argumentace spočívá v tom, že městský soud provedl důkaz mzdovým výměrem a dovodil z něho, že jím nemohlo dojít ke změně pracovní smlouvy ohledně sjednaného druhu práce. K závěru, že k této změně pracovní smlouvy i tak došlo, však odkázal na svědecké výpovědi a listiny provedené v rámci dokazování před obvodním soudem. Stěžovatel namítá, že má-li odvolací soud za to, že z provedených důkazů je možné dospět k odlišnému skutkovému zjištění, je povinen provedené důkazy zopakovat. To však neučinil a porušil tím ústavní zásady přímosti a ústnosti a soudní řízení nebylo vedeno řádně. Stěžovatel zdůrazňuje, že v tomto případě byl jako zaměstnanec slabší stranou a o to obtížnější pro něj bylo unést důkazní břemeno.
4. Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že zjevně nebyl vázán skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, když jej korigoval skutkovým závěrem vlastním. Došlo-li by přitom ke změně pracovní smlouvy konkludentně, muselo by být jednání stran posuzováno podle §546 občanského zákoníku, k čemuž však nedošlo. Stěžovatel tvrdí, že pracovní smlouvu lze změnit jen písemnou dohodou a jediným možným způsobem, jak mohlo dojít ke konkludentnímu uzavření dohody o změně pracovní smlouvy, představuje případ, kdy již bylo započato s plněním. Předmětem dokazování přitom nebylo, co mělo být náplní nové pracovní pozice stěžovatele. Z okolnosti, že stěžovatel podepsal mzdový výměr a stanovení výkonnostních cílů a požádal o vyhotovení vizitek s novou pracovní pozicí, údajně ještě neplyne, že by započal s plněním úkolů podle nové pracovní smlouvy. Stěžovatel se totiž domníval, že bez písemné dohody nedojde ke změně pracovní smlouvy. Z jeho postoje, že nebrojil proti samotnému oznámení změn, přitom nelze dovodit, že akceptoval novou pracovní pozici. Hodnocení důkazů obecnými soudy proto překročilo mantinely volného hodnocení a obecné soudy rezignovaly na výklad zohledňující ochrannou funkci zákoníku práce.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Proto přistoupil k posouzení jejího obsahu.
7. Jak se podává ze shora uvedeného, podstata argumentace stěžovatele se vztahuje k procesu dokazování a vyhodnocení jeho výsledků. K tomu však je třeba uvést, že Ústavnímu soudu s ohledem na jeho roli orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojícího mimo soustavu soudů, zásadně nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů a do výsledku dokazování zasahuje výjimečně tehdy, shledá-li extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. K ničemu takovému však v nyní posuzované věci nedošlo.
8. Z obsahu rozhodnutí vydaných v této věci totiž plyne, že obvodní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že na základě dodatku k pracovní smlouvě (označeného jako mzdový výměr) ze dne 28. 6. 2018 došlo ke změně pracovní pozice stěžovatele a protože byla provedena celoevropská reorganizace obchodní skupiny zdravotnické techniky žalované, přestala být potřebná i pracovní pozice stěžovatele, a to ode dne 8. 1. 2019. Městský soud tento závěr obvodního soudu revidoval (bod 28.), když uvedl, že zmíněný mzdový výměr byl skutečně rozhodnutím žalované o stanovení mzdy a nikoliv dohodou o změně pracovní smlouvy. Toto pochybení však označil za nerozhodné pro právní posouzení věci, jelikož v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel nový druh práce skutečně zastával a v tomto směru plně odkázal na skutková zjištění obvodního soudu (zejména výpověď svědka R. Šubotnika, který stěžovatele od 1. 7. 2018 nahradil v jeho původní funkci).
9. Stěžovatel se proto mýlí, namítá-li, že městský soud dospěl k odlišnému skutkovému zjištění, proto byl povinen důkazy zopakovat a tím porušil jeho základní práva. Ve skutečnosti totiž mezi oběma soudy k odlišným skutkovým závěrům nedošlo; městský soud pouze odlišně vyhodnotil jeden z důkazů provedených obvodním soudem, ovšem s tím, že tato dílčí odlišnost nic nemění na celkovém vyhodnocení skutkových okolností rozhodovaného případu.
10. Z obsahu odůvodnění rozsudku se rovněž podává, že se městský soud dostatečně vypořádal i s námitkou stěžovatele ohledně formy změny pracovní smlouvy, když uvedl, že nedodržení písemné formy v daném případě nezpůsobuje její neplatnost, protože bylo dostatečně prokázáno, že oběma stranami bylo započato s plněním. Zpochybňuje-li stěžovatel tyto skutkové závěry a jejich následné právní hodnocení, učiněné městským soudem, domáhá se ve skutečnosti přehodnocení provedeného dokazování a výkladu podústavního práva, což však není role, která by Ústavnímu soudu příslušela. Ve skutečnosti proto stěžovatel argumentuje nikoliv porušením svých základních práv, nýbrž brojí proti pro něj nepříznivému výsledku soudního řízení, což však nepodléhá (a logicky ani podléhat nemůže) ochraně poskytované Ústavním soudem.
11. Obdobně ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší soud dostatečně vypořádal se svojí judikaturou v tom smyslu, že jsou s ní závěry obvodního a městského soudu plně slučitelné, a vysvětlil, jaký skutkový stav vzal za prokázaný (novým vedoucím divize endoskopů se stal dne 1. 7. 2018 R. Šubotnik, tato změna byla sdělena všem zaměstnancům a stěžovatel byl zařazen na jinou pracovní pozici, byla mu přidělována tomu odpovídající práce a pobíral za ni mzdu, stanovenou mzdovým výměrem, který stěžovatel podepsal).
12. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku, že by Nejvyšší soud formuloval vlastní skutkové závěry. Ve skutečnosti totiž odkázal na skutkové závěry obvodního a městského soudu. Zpochybňoval-li stěžovatel v dovolacím řízení skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů, odkázal Nejvyšší soud na §241a občanského soudního řádu, podle kterého lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
13. Rovněž ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu proto Ústavní soud uzavírá, že jím nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, neboť zcela odpovídá zákonné úpravě dovolacího řízení a Nejvyšší soud se nedopustil žádného protiústavního excesu, který teprve by mohl vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
14. Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy na základě provedených důkazů dospěly k ústavně souladným závěrům o skutkovém stavu a na jeho základě formulovaly odpovídající závěry právní, které logicky a racionálně odůvodnily. K dotčení či dokonce porušení základních práv stěžovatele proto nedošlo.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu