ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1131.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1131/2023-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. K. zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Těšnov č. 1059/1, proti žalovanému Olympus Czech Group, s. r. o., člen koncernu , se sídlem v Praze 6 – Vokovicích, Evropská č. 176, IČO 27068641, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Jáchymova č. 26/2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 152/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2022, č. j. 62 Co 210/2022-221, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Škubala, advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Jáchymova č. 26/2.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 62 Co 210/2022-221, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je v závěru, že důvod výpovědi z pracovního poměru ze dne 4. 2. 2019 dané žalovaným žalobci je v ní skutkově vymezen dostatečně určitě tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K požadavku skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34/1968 Sb. rozh. obč. (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě vymezení důvodu výpovědi dané zaměstnavatelem zaměstnanci v předchozím zákoníku práce), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011 (v nichž byl vyjádřen právní názor, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §52 zákoníku práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit; ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr), anebo například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29/1997 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1234/2014 (v nichž byl vyjádřen právní názor, že skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď).
Přímo ve vztahu k vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce – které obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, a to nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněného pod č. 54/1999 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011) – potom srov. již zmíněný rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, podle jehož závěrů v případě výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce [nyní §52 písm. c) zákoníku práce] zpravidla postačí zcela stručné vylíčení skutečností zakládajících zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru, jež je v podstatě shodné s jeho uvedením v zákoníku práce; postačuje, aby bylo z výpovědi (po jejím případném výkladu) zřejmé, že byla zaměstnanci dána pro jeho nadbytečnost v důsledku organizační změny, a o jakou organizační změnu šlo (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4429/2017). Organizační změna ani nemusí být ve výpovědi vyjádřena číselným či jiným podobným označením; podstatné je, aby zaměstnanci, kterému je výpověď dávána, bylo zřejmé, v čem spočívala organizační změna, v důsledku níž se stal pro zaměstnavatele nadbytečným (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3156/2021).
Bylo-li ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 4. 2. 2019 dané žalovaným žalobci uvedeno „ukončení Vašeho pracovního poměru ke dni: 30. 4. 2019 z důvodu organizačních změn uvedených v §52 písm. c) s odkazem na rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně ze dne 8. 1. 2019, jímž došlo ke snížení stavu pracovních míst“, a bylo-li soudy zjištěno, že žalobce byl s přijatou organizační změnou spočívající ve zrušení jím zastávané pozice „Business Development Manager“ před doručením výpovědi opakovaně seznámen (srov. bod 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), je závěr odvolacího soudu o dostatečně určitém skutkovém vymezení důvodu výpovědi zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu Nejvyšší soud neshledal ani v závěru odvolacího soudu, že s účinností od 1. 7. 2018 došlo „na základě ústní, resp. konkludentně uzavřené dohody účastníků“ ke změně druhu práce žalobce z vedoucího divize endoskopů na „Business Development Manager“.
K otázce konkludentních projevů vůle srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004, a v něm uvedený právní názor, že kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) je právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována, a že právní úkony vyjádřené konkludentně ( per facta concludentia ) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená. K zásadám pro výklad právních jednání pak srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, který byl uveřejněn pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, uveřejněný pod č. 49/2020 v časopise Soudní judikatura, a v nich vyjádřený právní názor, že každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět, že není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen, a že kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají.
Bylo-li v řízení před soudy zjištěno, že novým vedoucím divize endoskopů se stal od 1. 7. 2018 R. Š., že tato změna byla e-mailem ze dne 8. 6. 2018 sdělena všem zaměstnancům žalovaného s tím, že žalobce bude nadále zastávat funkci „ECE MSD Business Development Manager“, že žalovaný od 1. 7. 2018 přiděloval žalobci, který se již na řízení divize nepodílel, práci odpovídající druhu práce „Business Development Manager“ a žalobce tuto práci vykonával a pobíral za ni mzdu stanovenou mzdovým výměrem na tuto pozici ze dne 28. 6. 2018 podepsaným oběma stranami, že žalobce podepsal listinu, ve které byly stanoveny výkonnostní cíle pro pozici „Business Development Manager“, a že až do rozvázání pracovního poměru tento nový druh práce nijak nezpochybňoval, je závěr odvolacího soudu, že s účinností od 1. 7. 2018 byla mezi účastníky (konkludentně) uzavřena dohoda o změně druhu práce žalobce z pozice vedoucího divize endoskopů na pozici „Business Development Manager“, v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů, na základě nichž odvolací soud k uvedenému závěru dospěl, pak přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) pak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení §132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná.
Námitka dovolatele, že mezi tvrzenou organizační změnou ze dne 8. 1. 2019 a nadbytečností žalobce není příčinná souvislost a že se odvolací soud v této otázce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, a ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4429/2017), je založena na (dovolatelem předestřeném) skutkovém stavu, že organizační změnou zrušená pracovní pozice byla nahrazena nově vzniklými pracovními pozicemi se stejnou pracovní náplní (regionálními „business unit managery“), který však – pokud jde o shodnost pracovní náplně – soudy nebyl zjištěn. Stejně tak námitka, že výpověď z pracovního poměru je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, vychází ze soudy nezjištěné skutečnosti, že „žalovaný inicioval změnu pracovního zařazení žalobce z klíčové vedoucí pozice, která nemohla být zrušena, na nově vzniklou pracovní pozici vytvořenou ad hoc pro žalobce, o níž v rozhodné době již věděl, že bude v brzkém časovém horizontu zrušena pro nadbytečnost“. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Na vyřešení právní otázky předestírané dovolatelem, zda neurčité vymezení důvodu výpovědi způsobuje nicotnost celé výpovědi, nebo jen její části, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že důvod je ve výpovědi vymezen dostatečně určitě [právní hodnocení ve vztahu k následkům neurčitého vymezení důvodu výpovědi vyslovil jen jako obiter dictum (tzv. na okraj), což uvedl slovy „i pokud by …“ (viz bod 32 odůvodnění jeho rozsudku)].
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena dohoda o změně druhu práce žalobce z pozice vedoucího divize endoskopů na pozici „Business Development Manager“, dospěl odvolací soud na základě nesprávného postupu (že učinil jiné skutkové zjištění než soud prvního stupně, aniž by sám v tomto směru prováděl dokazování) a že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný. Tyto námitky by mohly představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jiné vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – není naplněn.
V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu byl navíc již dříve přijat (a i nadále je přijímán) právní názor, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (k tomu blíže srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Rozsudek odvolacího soudu vydaný v projednávané věci nelze považovat za nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle §211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu