ECLI:CZ:US:2024:3.US.2546.23.1
sp. zn. III. ÚS 2546/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Franze Thienen-Adlerflychta, zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem Svitavská 1018/1, Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2023 č j. 25 Cdo 42/2023-409 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. září 2022 č. j. 59 Co 17/2022-382, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Lesů České republiky, s. p., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokátky a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených listin a spisu, napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 12. 2021 č. j. 36 C 273/2020-306, kterým tento soud zamítl žalobu o náhradu škody ve výši 768 751 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud neshledal důvodným nárok na náhradu škody, která měla stěžovateli vzniknout tím, že žalovaný porušil povinnost pečovat jako řádný hospodář o nemovitost vydanou v restitučním řízení (pozemek p. č. st. X1 v k. ú. L., jehož součástí je budova č. p. X2) v době od účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), do předání nemovitosti matce stěžovatele. Porušení povinnosti pečovat o nemovitost jako řádný hospodář stěžovatel v řízení spatřoval především v tom, že žalovaný nechal vzlínat zemní vlhkost do zdi budovy a jejího okolí. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
3.Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především procesní pochybení okresního soudu, které krajský a následně i Nejvyšší soud, aprobovaly. Předně stěžovatel brojí proti tomu, že okresní soud neměl ve věci vůbec jednat, nebylo-li skončeno pozůstalostní řízení po jeho matce, a zejména nebyl oprávněn vydat meritorní rozhodnutí, neboť rozhodoval o nároku zůstavitelky patřícím do dědického řízení, které nebylo skončeno. Stěžovatel také namítá, že jej okresní soud nepředvolal k jednání soudu dne 14. 9. 2021 a tím byl krácen na právu na přístup k soudu. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že jeho dovolání "bylo strojově formalisticky" odmítnuto.
4. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je však Ústavní soud oprávněn zasáhnout, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti. Takový postup v dané věci však Ústavní soud neshledal.
5. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelem podané námitky týkající se procesních vad v řízení před okresním soudem jsou totožné s námitkami, které uplatnil již v odvolacím řízení, přičemž v rámci ústavní stížnosti opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již odvolací soud v napadeném rozsudku náležitě podrobně vypořádal.
6. K první námitce Ústavní soud uvádí, že ověřil stav dědického řízení po matce stěžovatele vedené Okresním soudem v Blansku pod sp. zn. 60 D 953/2019, jež dosud nebylo ukončeno. Stěžovatel namítá procesní pochybení okresního soudu spočívající v tom, že soud měl řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to až do skončení pozůstalostního řízení po jeho zemřelé matce, neboť v pozůstalostním řízení je řešena otázka, která má zcela nepochybně význam pro řízení v této věci, přičemž poukázal na rozhodnutí krajského soudu ze dne 29. 7. 2021 č. j. 17 Co 57/2021-7 v obdobné věci. Avšak stěžovatel nebere v daném případě v úvahu, že procesní východiska řízení jsou odlišná. V posuzovaném případě soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za žalovanou škodu, tudíž nebylo nutné na výsledek pozůstalostního řízení čekat, protože na zamítnutí žaloby nemohl nic změnit. Vzhledem k výše uvedenému a z hlediska procesní ekonomie, okresní soud nevyužil přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., který je ustanovením fakultativním (ne obligatorním) a ponechává na úvaze soudu, zda v konkrétním případě přeruší řízení pro překážku uvedenou v §109 odst. 2 o. s. ř.
7. K další námitce Ústavní soud konstatuje, že ze soudního spisu ověřil doručenku, jíž je prokazováno předvolání zástupce stěžovatele k jednání okresního soudu na den 14. 9. 2021 (doručenka připojená k č. l. 248). Doručenka splňuje náležitosti podle §50g o. s. ř. a vzhledem k tomu, že je veřejnou listinou, jejíž nepravost stěžovatel neprokázal, je nutné vycházet z jejího obsahu. Listiny doručované zástupci stěžovatele soudní zásilkou se prokazatelně dostaly do dispozice zástupce stěžovatele, který si je osobně dne 20. 7. 2021 převzal. Vzhledem k výše uvedenému, zástupce stěžovatele (a jeho prostřednictvím i stěžovatel) byli k jednání okresního soudu nařízeného na den 14. 9. 2021 řádně předvoláni.
8. V souvislosti s tímto (ne)předvoláním k soudnímu jednání dne 14. 9. 2021 stěžovatel s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 138/07 namítá, že pokud obecný soud předvolá k nařízenému jednání pouze právního zástupce účastníka a neobešle samostatně také účastníka řízení, porušuje tím základní právo garantované v čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel však v námitce nereflektuje, že současná právní úprava (kterou se řídily obecné soudy), podle které se písemnosti doručují zásadně pouze zástupci účastníka řízení v souladu s §50b o. s. ř., překonává závěry tohoto nálezu Ústavního soudu, podle kterého (za účinnosti dřívější právní úpravy) nepostačovalo doručit předvolání k jednání pouze zvolenému zástupci. Procesní předpisy upravují i případy, kdy je nutno doručit písemnost také do rukou účastníka řízení (vedle jeho právního zástupce), především pokud má být vyslechnut nebo něco osobně vykonat, ale to není případ každého ústního jednání (stejně jako v nyní posuzovaném případě). Proto Ústavní soud považuje za přiměřený výklad, podle kterého účastník řízení realizuje svá práva garantovaná v čl. 38 odst. 2 prostřednictvím svého zástupce, jehož si za účelem efektivního a kvalitního uplatnění svých práv zvolil.
9. Stěžovatelem namítaná zdrženlivost Nejvyššího soudu k posouzení tvrzených vad v řízení u obecných soudů není v rozporu s právními předpisy, neboť tyto námitky postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Námitkami vad řízení se Nejvyšší soud, dle platné právní úpravy, zabývá pouze, pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě tato situace však nenastala.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že se podaným dovoláním domáhal přezkumu správnosti skutkových zjištění, neboť postavil své dovolání na otázce, zda odvolací soud správně, a v souladu s judikaturou, posoudil otázku porušení povinnosti péče řádného hospodáře ze strany vedlejšího účastníka ve smyslu výkladu dotčených právních norem (§5 odst. 3 zákona o půdě) za situace, kdy nemovitosti byly předány oprávněné osobě prokazatelně v dezolátním stavu (což byla otázka skutková, která byla předmětem dokazování, a bylo na ni odpovězeno kladně).
11. Odvolací soud však posoudil skutkový stav odlišně od stěžovatele, neboť odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, že stav nemovitosti se v rozhodném období nezhoršil (viz body 14 - 17 napadeného rozsudku krajského soudu), takže o porušení povinnosti péče řádného hospodáře nelze hovořit. Stěžovatel tak opravdu vycházel z jiného skutkového stavu než dovolací soud a uplatnil jiný než přípustný důvod dovolání podle §241a o. s. ř. Lze tedy souhlasit s konstatováním Nejvyššího soudu, že dovolací soud je instancí toliko přezkumnou a nikoliv nalézací, jeho přezkum se proto podle zákona týká jen otázek právních, případně za podmínky §241b odst. 2 o. s. ř. procesních vad, avšak nepřísluší mu přezkoumávat správnost skutkových zjištění.
12. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele, neboť obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro případný kasační zásah.
13. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu