ECLI:CZ:US:2024:3.US.3.24.1
sp. zn. III. ÚS 3/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Dudy, zastoupeného Mgr. Janem Skoupým, advokátem se sídlem Ostrovní 2064/5, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2023 č. j. 19 Co 313/2023-435 a výroku IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. září 2023 č. j. 27 C 248/2020-388, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti LogisCarE, a. s., se sídlem Modřanská 496/96a, Praha 4 - Hodkovičky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroků o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedených rozhodnutích s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. U Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") probíhalo řízení o žalobě, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky 301 895 Kč s příslušenstvím představující nezaplacenou cenu díla, a o vzájemném návrhu vedlejší účastnice řízení na zaplacení částky 514 043 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2023 č. j. 27 C 248/2020-388 žalobě stěžovatele zcela vyhověl a vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit částku 301 895 Kč s příslušenstvím (výrok I). Vzájemný návrh vedlejší účastnice řízení zamítl (výrok II). Dále uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení částku 171 044 Kč (výrok III) a stěžovateli na nákladech řízení částku 253 223 Kč (výrok IV). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), na základě úspěchu ve věci, přičemž vyšel z tarifní hodnoty ve výši 301 895 Kč (žalobou uplatněné částky). Odměna za jeden úkon právní služby podle §7 bod 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, činila 9 540 Kč a celkem počítal obvodní soud s dvaceti úkony právní služby.
4. K odvolání stěžovatele, které směřovalo toliko do výroku IV o náhradě nákladů řízení, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 26. 10. 2023 č. j. 19 Co 313/2023-435 změnil rozsudek obvodního soudu v napadeném výroku tak, že výše náhrady nákladů činí 266 436,20 Kč. Stěžovatel v odvolání namítal, že mu obvodní soud nedůvodně a neodůvodněně nepřiznal náhradu nákladů také za řízení o vzájemném návrhu vedlejší účastnice řízení, přičemž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018 sp. zn. 23 Cdo 4609/2017. Stěžovatel tvrdil, že úkony advokáta činěné po podání vzájemného návrhu je nutné honorovat dvakrát, tedy každý nejprve podle tarifní hodnoty určené podle výše plnění požadované žalobou a poté znovu podle tarifní hodnoty vycházející z výše plnění požadované ve vzájemném návrhu. Městský soud dospěl k závěru, že bylo-li o vzájemném návrhu vedlejší účastnice řízení a žalobě stěžovatele vedeno společné řízení a měl-li stěžovatel v obou těchto věcech 100% procesní úspěch, projeví se takovéto skutečnosti (toliko) v nárůstu tarifní hodnoty při výpočtu odměny advokáta za ty úkony právní služby, jež byly poskytovány ve vztahu k oběma projednávaným nárokům (žalobě i protinávrhu). Požadoval-li tedy stěžovatel v žalobě po vedlejší účastnici řízení plnění ve výši 301 895 Kč a vedlejší účastnice řízení ve vzájemném návrhu po stěžovateli 514 043 Kč, bude se tarifní hodnota úkonů činěných ve vztahu k oběma nárokům rovnat součtu těchto částek, tj. 815 938 Kč, a ve zbytku bude odpovídat buďto částce 301 895 Kč (v případě úkonů týkajících se výlučně žaloby) anebo částce 514 043 Kč (u úkonů týkajících se výlučně vzájemného návrhu vedlejší účastnice řízení). Z tohoto pohledu přezkoumal rozhodnutí obvodního soudu a stěžovateli přiznal odměnu za tři úkony právní služby (9 540 Kč za jeden úkon) vztahující se pouze k žalobě a za patnáct úkonů (11 580 Kč za jeden úkon) vztahujících se k žalobě o vzájemném návrhu. Za neúčelně vynaložené považoval dva úkony právní služby. K odkazu stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu městský soud uvedl, že Nejvyšší soud citovaným usnesením v žádném případě neimplikoval, že by mělo být na úkony učiněné po podání vzájemného návrhu pohlíženo jako "podvojné", tedy že by jim byl takto v důsledku návrhu podle §97 o. s. ř. přiznán multiplikační efekt.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Rozsudek obvodního soudu považuje za neodůvodněný a usnesení městského soudu vytýká jeho nepředvídatelnost a svévolnost. Opětovně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4609/2017, jehož závěry jsou přímo aplikovatelné na nyní posuzovanou věc. Nesouhlasí s názorem městského soudu, že ve věcech žalob a vzájemných návrhů se Nejvyšším soudem požadovaná samostatnost přezkumu vztahuje toliko na posouzení procesního úspěchu ve věci. Podle stěžovatele postupoval městský soud protiústavně, jestliže rozhodl o náhradě nákladů řízení v přímém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Městský soud měl přiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení o žalobě na zaplacení částky 301 895 Kč, stejně jako z řízení o vzájemném návrhu vedlejší účastnice řízení na zaplacení částky 514 043 Kč. Bylo porušeno i legitimní očekávání stěžovatele, neboť rozhodovací praxe soudů (stěžovatelem citovaná) vychází z toho, že jde-li o společné řízení, považuje se při rozhodování o náhradě nákladů řízení každá věc, tj. věc uplatněná žalobou a věc uplatněná vzájemnou žalobou, za samostatnou věc. Napadenými rozhodnutími bylo dotčeno i právo stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť primárním účelem náhrady nákladů řízení je vykompenzování majetkové ztráty účastníků soudních řízení způsobené oprávněně vedeným soudním sporem (v případě vyhovění žalobě stěžovatele), nebo naopak vedením neoprávněného soudního sporu (v případě zamítnutí žaloby vedlejší účastnice řízení), k čemuž však vadným postupem obecných soudů nedošlo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů o náhradě nákladů řízení.
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná svůj značně zdrženlivý postoj k problematice nákladů řízení [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], který vyústil v doktrínu tzv. omezeného ústavněprávního přezkumu. Posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zásadně kompetencí obecných soudů, přičemž zásah Ústavního soudu připadá do úvahy zcela výjimečně, a to v případě procesního excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení značně rezervovaně, což je dáno také tím, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení nelze klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].
10. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem výpočtu odměny za právní zastoupení v řízení o jeho žalobě a o vzájemném návrhu vedlejší účastnice řízení, v nichž obou byl úspěšný. Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, že rovněž není povolán zkoumat míru racionality eventuálně si konkurujících právních názorů. Možnosti ústavněprávního přezkumu se vyčerpávají posouzením, zda právní názor obecného soudu lze považovat za racionální, a tudíž nikoli libovolný či svévolný nebo jinak extrémně chybný [nález ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 3497/13 (N 75/73 SbNU 341)]. Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].
11. Stěžovateli lze dát zapravdu v tom, že pochybil obvodní soud, který při výpočtu náhrady nákladů řízení vůbec nezohlednil skutečnost, že stěžovatel byl úspěšný nejen v řízení o vlastní žalobě, ale i v řízení o vzájemném návrhu vedlejší účastnice řízení. Toto pochybení však napravil městský soud, který úspěch stěžovatele v obou řízeních vzal v potaz a náhradu nákladů přiznal stěžovateli i za ty úkony právní služby, které se vztahovaly k řízení o vzájemném návrhu.
12. Stěžovatel nicméně s odkazem na citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4609/2017 nesouhlasí s tím, že při stanovení odměny za zastupování vyšel městský soud u úkonů právní služby učiněných ve vztahu k oběma řízením (žaloba a vzájemný návrh) z tarifní hodnoty dané součtem obou žalovaných částek (301 895 Kč a 514 043 Kč), a pokud jde o úkony, nepočítal každé řízení samostatně. Citované usnesení Nejvyššího soudu přineslo určitý výklad podústavního, resp. dokonce v tomto případě podzákonného předpisu (advokátního tarifu), a stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud potvrdil stěžovatelem zastávané stanovisko. Jak již však bylo naznačeno výše, Ústavní soud obvykle, nejsou-li dány výjimečné okolnosti, k přehodnocování závěrů vyplývajících z podústavního práva nepřistupuje. Městský soud přitom vysvětlil, jak je třeba na usnesení Nejvyššího soudu nahlížet s tím, že nutnost samostatného posouzení se vztahuje pouze k posouzení míry procesního úspěchu či neúspěchu účastníků společného řízení a při 100% úspěchu jednoho účastníka společného řízení se toto projeví pouze v nárůstu tarifní hodnoty. Vyšel-li městský soud při stanovení odměny ze součtu částek za žalobu i vzájemný návrh, zvolil postup, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní. Ústavní soud nevidí žádný rozumný důvod tento jeho závěr z hlediska ochrany ústavnosti zpochybňovat.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků postupem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu