ECLI:CZ:US:2024:3.US.3136.23.1
sp. zn. III. ÚS 3136/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti D. K., zastoupené Mgr. Lukášem Vernerem, advokátem, se sídlem náměstí Republiky 679/5, Opava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. září 2023, č. j. 2 As 162/2022-37, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2022, č. j. 41 A 18/2021-39, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Krajského úřadu Jihomoravského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Správní orgány uznaly stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku proti pořádku ve státní správě podle §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, a za tento přestupek jí uložily pokutu ve výši 100 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Uvedeného přestupku se stěžovatelka dopustila tím, že dne 31. 7. 2020 na odboru správních činností Magistrátu města Brna oznámila ztrátu občanského průkazu svého nezletilého syna, aniž by si ověřila u otce nezletilého skutečný stav věci, tedy že ke ztrátě nedošlo, neboť občanský průkaz nezletilého měl u sebe otec, v důsledku čehož byl občanský průkaz nezletilého zneplatněn.
2. Proti rozhodnutí správních orgánů podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shledal nedůvodnou a zamítl ji. Vyhodnocení zavinění stěžovatelky jako nepřímého úmyslu považoval za správné. Stěžovatelka na základě informace od nezletilého, že jeho občanský průkaz je pravděpodobně ztracený nemohla vědět, zda je tato informace pravdivá nebo ne, přesto se tuto informaci nesnažila nijak ověřit u otce nezletilého. Na tomto požadavku nemůže nic změnit ani vzájemný špatný vztah rodičů, neboť určitá komunikace byla mezi nimi zachována. Jestliže tak stěžovatelka na základě neověřené informace od nezletilého ohlásila ztrátu jeho občanského průkazu, svědčí to o jejím lhostejném přístupu k tomu, zda je tato informace pravdivá nebo ne, a pro případ, že by pravdivá nebyla, s tím byla srozuměna. K namítanému nezodpovězení některých otázek svědkem při výslechu před správním orgánem krajský soud uvedl, že tyto otázky nebyly pro dané řízení relevantní, ale týkaly se vztahu mezi stěžovatelkou a otcem, proto jejich zodpovězení nebylo nutné a správní orgán stěžovatelku na jejích právech nijak nezkrátil. Námitku podjatosti správního orgánu podala stěžovatelka opožděně, navíc je nedůvodná.
3. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost. Před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, proto bylo pro přijatelnost kasační stížnosti nutné, aby svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, což se však nestalo. Rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný a v souladu s hmotným a procesním právem, jakož i s judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušují její základní práva podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Ve své rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s tím, že se přestupku dopustila v úmyslu nepřímém. Krajský soud tento úmysl neprokázal a Nejvyšší správní soud pouze odkázal na odůvodnění krajského soudu, aniž by se s námitkami stěžovatelky vypořádal. Soudy měly zohlednit, že nezletilý byl dostatečně vyspělý na to, aby posoudil ztrátu svého občanského průkazu jako možnou, a stěžovatelka nevěděla o ničem, co by tuto informaci vyvracelo. Dále stěžovatelka namítá, že obecné soudy měly vyhodnotit jako nesprávný procesní postup Magistrátu města Brna při výslechu otce, při kterém nedošlo k zodpovězení stěžovatelčiných otázek. Tento výslech měla ukončit úřednice, nikoliv sám otec. Krajský soud považoval stěžovatelkou kladené otázky za nerelevantní, ale tento svůj závěr nijak nezdůvodnil. Tvrzení Nejvyššího správního soudu, že ukončení výslechu svědkem stěžovatelka nenamítala v žalobě, není správné. Stěžovatelka tuto námitku zmínila opakovaně.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Stěžovatelka podává ústavní stížnost ve věci, ve které ji správní orgány potrestaly pokutou ve výši 100 Kč a uložily jí povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Svou povahou jde o věc bagatelní, u které Ústavní soud opakovaně uvedl, že tato skutečnost sama o sobě zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové mimořádné okolnosti, tzv. kvalifikované vady, které ji naopak významnou z hlediska hodnocení ústavnosti činí [nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), bod 33]. Je především povinností stěžovatelky, aby ve své ústavní stížnosti vysvětlila, proč věc přes svou bagatelní povahu vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14, bod 6). Obdobné závěry se uplatní právě i u ukládání pokut za přestupky v bagatelní výši (usnesení sp. zn. I. ÚS 854/20, sp. zn. II. ÚS 1088/20 či sp. zn. II. ÚS 1021/20).
7. V posuzované věci stěžovatelka neuvedla žádné důvody, které by bagatelnost věci popíraly. Ústavní soud proto sám posoudil, zda v rámci posuzovaného řízení nastaly takové mimořádné okolnosti, které by i přes bagatelní povahu věci zásah Ústavního soudu odůvodňovaly.
8. Tyto okolnosti Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Krajský soud a Nejvyšší správní soud svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily, a to jak ohledně dovození nepřímého úmyslu stěžovatelky (body 26 až 31 rozsudku krajského soudu a body 7 až 9 usnesení Nejvyššího správního soudu), tak i ve vztahu ke správnosti procesního postupu správního orgánu při výslechu otce (body 35 a 36 rozsudku krajského soudu, bod 9 usnesení Nejvyššího správního soudu). S jejich argumenty se Ústavní soud ztotožňuje a nepovažuje za účelné je opakovat. Nad rámec těchto pouze dodává, že krajský soud vyšel z dostatečných důkazů (výslechy rodičů a úřednice před správním orgánem), ze kterých plyne závěr o nepřímém úmyslu stěžovatelky. Nezodpovězené otázky stěžovatelky pokládané před správním orgánem otci se týkaly vzájemné komunikace rodičů, pro přestupkové řízení však nebylo jejich zodpovězení nutné, neboť jak vyplynulo z provedeného dokazování, e-mailová komunikace byla v době spáchání přestupku mezi rodiči zachována, tudíž obrana matky, že spolu rodiče nekomunikují, nemohla být účinná.
IV.
Závěr
9. S ohledem na uvedené Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu